1. Aktuality
2. STRUČNÝ PRŮVODCE O FUNGOVÁNÍ EU A ČR V NÍ

STRUČNÝ PRŮVODCE O FUNGOVÁNÍ EU A ČR V NÍ

17.11.2015

O UNII

Dovolte mi začít tím, co „ta Unie“ je, i když každý z nás pod tím může vidět trochu něco jiného. Začnu s velkými čísly:

• EU je největší ekonomikou světa. Její GDP je 16.326.425 miliard dolarů 
• EU je největší ekonomikou i dle parity kupní síly (IMF 2014, před Čínou, USA a Indií).
• EU představuje největší trh (bez bariér) o velikosti přes 500+ milionů lidí.
• EU má po Číně nejvíce aktivních vojáků (1,551 milionu) a po USA vydává nejvíce na obranu (2,7 x více).
• Dle bohatství (GDP, PPP) je 11 zemí Unie v první třicítce světového žebříčku, 24 zemí Unie je mezi 50 nejbohatšími zeměmi světa.

Stručně řečeno, Unie je (nebo může být) světovou supervelmocí jak politickou, tak ekonomickou či dokonce vojenskou. Unie je zároveň ekonomicky poměrně uzavřenou ekonomikou, s vývozem zboží dosahujícím objemu jen cca 10 % HDP – většina ekonomické aktivity se tedy odehrává uvnitř Unie a je to poptávka Evropanů, co zajišťuje růst ekonomiky nebo její pokles.

ČESKO V UNII

Unie se skládá z 28 zemí. Jen 4 z nich mají přes 50 milionů obyvatel, či representují více než desetinu obyvatel Unie. Naše země je 11. největší zemí Unie a jednou z 8 zemí, které mají více než 2 % celkové populace Unie.

Země V4 přitom (zejména díky Polsku) obývá 12,7 % populace Unie (nahlíženy jako celek by byly v EU 4. největší „zemí“), spolu s Rakouskem potom z pohledu počtu obyvatel zaostávají jen za Německem. 

Shrnuto, Unie se skládá z několika málo velkých zemí, mnoha středních a hodně opravdu malých států (9 zemí má populaci nižší než 1 % obyvatel Unie). Naše země patří do kategorie zemí střední velikosti. Pokud by postupovala společně s našimi tradičními regionálními partnery, blíží se svou silou (dle počtu obyvatel) největším státům Unie.

PŘÍNOSY A NÁKLADY ČLENSTVÍ

Hlavním přínosem členství v Unii nejsou peněžní toky ("peníze", které od "Unie" dostáváme), jakkoliv jsou pro nás hospodářsky důležité. Pořadí přínosů je dle mého pohledu následující:

Politické - jsme členem světové supervelmoci, a to členem, který se plně podílí na jejím rozhodování a směřování. Nejsme pasivním příjemcem rozhodnutí nejsilnějších unijních zemí, ale podílíme se různými formami a metodami (konsensuální rozhodování, způsob většinového hlasování, uplatňování tzv. degresivní proporcionality[1]) na rozhodovacích procesech v EU. Některé z nich nám dokonce přiznávají větší váhu, než jaká by odpovídala naší velikosti (počtu obyvatel).  Společně vytváříme také ekonomická pravidla či technické normy, které jdou nad rámec Unie (mezinárodní smlouvy, pravidla pro země s Unií spolupracující atd.).

Přístup na trh - od překážek (cla, normy, hranice) oproštěný přístup na evropský trh a hladká a levná možnost dodávek evropským spotřebitelům či firmám představuje v naší průmyslově zaměřené ekonomice zásadní ekonomický benefit. Pro ilustraci, v roce 2014 jsme vyvezli zboží a služby za 3 152 miliard korun, což dělá v poměru k HDP skoro 74 %. Obchodní přebytek, který navýšil naše HDP, byl 154 miliard. Před 10 lety (2004) byl objem vývozu 1 717 miliard korun (o 45 % méně) a obchod skončil schodkem 26 miliard korun.[2]

A nakonec peníze - EU je založena na principu solidarity. Mimo jiné[3] solidarity bohatších s chudšími, která je také potřebná pro udržitelnost volného trhu v Unii. Země proto odvádějí do rozpočtu „své peníze“ (peníze z národních rozpočtů), či se vzdávají některých příjmů (některé daně nebo cla) a z rozpočtu EU poté přímo (finančně), nebo nepřímo (např. Unie „za ně“ vykonává některé činnosti) čerpají.

MF ČR popisuje peněžní toky mezi Unií a naší zemí takto: „Celkově ČR od svého vstupu do EU 1. května 2004 do 31. prosince 2014 zaplatila do rozpočtu EU 387,3 mld. Kč a získala 797,5 mld. Kč. Kladné saldo čisté pozice České republiky ve vztahu k rozpočtu EU tak souhrnně dosáhlo 410,2 mld. Kč.“

Tato suma například odpovídá:

• Výstavbě dvou vysokorychlostních železničních koridorů Praha-Brno-Ostrava či 4100 km modernizovaných železničních koridorů v dnešním standardu (1 km koridoru Děčín-Praha-Brno-Břeclav stál 100 miliónů korun)
• 1000 km dálnic při jejich průměrné ceně 400 miliónů Kč za kilometr (dnes máme dálnic něco pod 800 km)
• Skoro polovině (47 %) státního dluhu v roce 2004 a více jak pětině (22 %) dluhu v roce 2014

Přímé finanční přínosy členství v Unii představují průměrně 39 miliard korun ročně (přičemž čistá pozice v roce 2014 byla 75 miliard Kč, což odpovídá například 150 % výdajů státního rozpočtu ČR na investice). Ještě vyšší jsou zřejmě přínosy vyplývající ze zapojení do společného trhu, které je klíčové pro exportně zaměřenou českou ekonomiku. Zásadní by měla být možnost ovlivňovat pro nás klíčové směřování Unie, které však závisí na naší schopnosti tuto možnost využít.

JAK SE V UNII ROZHODUJE

Základními pojmy jsou platné smlouvy, Evropská rada, Evropská komise a Evropský parlament.

Smlouvy jasně popisují kompetence jednotlivých institucí EU. Tedy kdo, o čem a jak rozhoduje a jaká je role těch, kteří sice nerozhodují, ale poskytují návrhy, stanoviska a podobně.

Rozdělení kompetencí je díky smlouvám jasné a podle něj musí Unie postupovat, pokud nemá dojít k chaosu. Případná změna základních pravidel je možná, ale musí s ní souhlasit všichni.[4] Zjednodušeně řečeno existují v Unii 3 legislativní modely:

Běžný legislativní postup

Návrh od Evropské komise (má výlučné právo legislativní iniciativy) následně projednává zároveň Rada (ve formaci sektorových ministrů vlád členských států) a Evropský parlament. Ty dojdou k vlastní představě textu, který relevantní většinou (v případě Rady systém kvalifikovaných většin a blokačních menšin[5]) odsouhlasí. Protože ve verzích textu Rady a EP jsou obvykle rozdíly, dochází k některé z forem „vyjednávání“, které vede ke kompromisnímu návrhu, který pak potřebnou většinou potvrdí Rada i Parlament. Pokud navzdory usilovnému, v případě potřeby i několikakolovému vyjednávání nedojdou k dohodě na společném znění, návrh není odsouhlasen a nemůže vstoupit v platnost.

Samostatné rozhodování Rady

V některých oblastech (daně, sociální zabezpečení) si členské státy smlouvami vymínily, že rozhodnutí bude činit jen Rada ve stanovené ministerské formaci. V tomto případě obvykle Parlament poskytuje pouze názor (opinion), který Rada může, ale nemusí zohlednit. Rozhodují tedy určeným způsobem (většinou či jednomyslně) přímo zástupci vlád členských zemí.

Implementační a Delegované akty

Kromě legislativních aktů se v EU přijímají také tzv. implementační a delegované akty, které jsou svou povahou blízké "našim" ministerským vyhláškám a vládním nařízením. Klíčovou úlohu zde hraje Komise, která implementační a delegované akty připravuje i schvaluje na základě zmocnění v legislativním aktu. Komise tedy nemůže jednat svévolně a navíc je kontrolována Parlamentem i Radou, které mají  v případě delegovaného aktu dokonce právo veta. "Hlídacím psem" Komise v případě implementačních aktů je výbor národních expertů, který může přijetí aktu rovněž zablokovat.  

Rozhodovací mechanismy v Unii jsou definovány ve smlouvách schvalovaných konsensuálně členskými zeměmi (někde parlamentem, někde dokonce referendem). I v rámci unijních pravomocí sehrává největší roli Rada, tedy uskupení ministrů zemí dle dané problematiky. Ti přijímají rozhodnutí konsensem nebo kvalifikovanou většinou. Forma rozhodování je určena předem smlouvami. V rostoucím počtu případů musí Rada nalézt shodu s Parlamentem.

Komise má klíčovou roli v předkládání návrhů, které nastolují problém a nepochybně určují směr diskuse. Neznamená to však v řádném případě, že Komise rozhoduje. Případy, kdy Komise nebo jiné instituce (třeba EBA, ECB atd.) mohou „působit samostatně“, jsou jasně určeny smlouvami nebo zmocněním v legislativních aktech, tedy rozhodnutí členských zemí Unie (v některých případech spolu s parlamentem).

Takzvaná „neakčnost“ Unie může být způsobena tím, že

• Komise nepředkládá relevantní návrhy (což není moc časté, protože Rada či Parlament si mohou návrhy vyžádat a Komise na to většinou rychle reaguje)
• Rada či Parlament návrhy neprojednají, či je nepodpoří (to se také děje spíše výjimečně, obě instituce vyvíjejí obvykle úsilí, aby návrhy Komise projednaly a nalezly o nich shodu)
• Předložení návrhu Komise či jeho projednání v Parlamentu či Radě trvá dlouho (to je asi nejčastější varianta, u některých návrhů s ohledem na jejich politickou citlivost či obsahovou složitost zabere jejich předložení nebo schválení více času)

Příkladem, kdy rozhodování v EU trvají déle, než by bylo s ohledem na naléhavost problému "zdrávo", je problematika migrační krize.

 

Příklady rozhodování EU v některých probíhajících oblastech

Rozhodování o „kvótách“ dočasných

Právním základem je čl. 78 odst. 3 SFEU (Smlouvy o fungovaní Evropské Unie), návrh Komise na relokaci 40 tisíc uprchlíků byl zveřejněn 27. května 2015 a Rada ministrů spravedlnosti a vnitra návrh schválila v upravené podobě (relokace 32 tisíc uprchlíků na principu dobrovolnosti) 20. července 2015. Návrh Komise na relokaci dalších 120 tisíc uprchlíků byl zveřejněn 9. září 2015 a Rada ministrů spravedlnosti a vnitra jej schválila 22. září 2015.

Rozhodování o kvótách "trvalých"

Právním základem je čl. 78 odst. 2 SFEU, návrh Komise na zavedení stálého relokačního mechanismu byl zveřejněn 9. září 2015 a jeho schválení vyžaduje souhlas Rady a EP. Ani jedna z institucí jej zatím nezačala projednávat.

Rozhodování o opatřeních ke zlepšení výběru podnikových daních

Rozhodování o podnikových daních (společný konsolidovaný základ daně z příjmu právnických osob; automatická výměna informací o daňových rozhodnutích) probíhá tak, že Rada rozhoduje jednomyslně a EP pouze dává nezávazné stanovisko. O návrhu směrnice Rady o automatické výměně informací v oblasti daní (nahrazující směrnici Rady o správní spolupráci v oblasti daní) dosáhla Rada politické dohody 6. října a EP přijal nezávazné stanovisko 27. října, takže k jejímu vstupu v platnost zbývá jen formální rozhodnutí Rady.

Autor článku : Luděk Niedermayer