Brexit pod drobnohledem II. - Fakta a mýty z "Leave kempu"
13.07.2016
Mýtus:
Evropské instituce jsou nedemokratické
Fakt:
Demokracie je složitý pojem, který může být interpretován různě, ale z pohledu naší zastupitelské demokracie, se demokratické prvky Evropské unii nedají upřít. Je zcela jistě nejdemokratičtější z rodiny mezinárodní organizací (NATO, UN, WTO…) a je v ní ukotven princip brzd a protivah. Občané přímo volí poslance Evropského parlamentu (EP), který se spolupodílí s Radou Evropské unie (kde zasedají ministři členských států) na schvalování téměř všech nových evropských legislativ. Evropský parlament také schvaluje nominaci předsedy Evropské komise a všech eurokomisařů. Občané mají možnost navrhnout Evropské komisi nové zákony skrze Evropskou občanskou iniciativu. Členské státy i občané mají právo se obrátit na Evropský soudní dvůr. Pokud jsme tedy nespokojeni se směřováním Evropské unie, můžeme v dalších volbách do Evropského parlamentu zvolit jiné poslance a v národních volbách zvolit jiné politické strany, jejichž zástupci nás reprezentující v Radě Evropské unie (ministři) a Evropské radě (premiéři a prezidenti).
Mýtus:
Nevolená Evropská komise řídí Evropskou unii
Fakt:
Evropská komise (EK) je bezesporu vlivnou institucí, ale zcela jistě neřídí Evropu a není vládou Evropské unie. Evropská komise dbá na dodržování základních smluv Evropské unie, formálně předkládá nové legislativní návrhy, dohlíží z velké části na evropský rozpočet a zastupuje EU navenek ve vyjednáváních nových mezinárodních smluv. Společně s Evropským soudním dvorem také dohlíží na dodržování evropské legislativy v členských státech. Legislativní návrhy se stanou evropskou legislativou pouze tehdy, když s nimi souhlasí většina jak v Radě Evropské unie, tak v Evropském parlamentu. Když tedy EK něco navrhne, neznamená to, že to se stane evropským zákonem, nebo to nabyde právní moci v navržené podobě. Evropská komise je řízena kolegiem 28 (27) komisařů s čelem s předsedou EK. Předseda EK je navržený Evropskou radou (premiéry a prezidenty) a schválený Evropských parlamentem. Eurokomisaři jsou do své funkce navrhováni členskými státy, jmenováni Evropskou radou a předsedou EK, a následně přezkoušeni při tzv. grilování výbory Evropského parlamentu. O kolegiu jako celku nakonec hlasuje Evropský parlament. I přesto, že Evropská komise je byrokratická instituce, je řízena lidmi, kteří byli jmenováni volenými institucemi. V EK pracuje 33 000 úředníků, což se může zdát hodně, ale tito úředníci pracují na legislativě pro více jak 500 milionů Evropanů. Pro srovnání v České republice je přes 66 000 úředníků, kteří podléhají zákonu o státní službě.
Mýtus:
Spojené království nemá v Radě Evropské unie žádný vliv. V 72 případech za posledních 20 let, kdy UK bylo proti legislativnímu návrhu, neuspělo ani jednou.
Fakt:
Oficiální záznamy o hlasování v Radě EU od roku 1999 ukazují, že UK hlasovalo proti návrhu 56krát, zdrželo se hlasování v 70ti případech a hlasovalo pro návrh 2,466. V procentech to znamená, že UK „vyhrálo“ hlasování v 95% případů, zdrželo se ve 3% případů a „prohrálo“ ve 2% případů. Je ale pravdou, že v posledních letech byla britská vláda proti návrhu ve více případech než dříve. Důležité je podotknout, že volba je už jen závěrečným aktem při prosazování nové legislativy. Daleko důležitější je vyjednávací proces, který ji předchází. Britský diplomatický servis má v tomto směru velice dobrou pověst.
Mýtus:
Pro Norsko není právně závazné přijímat zákony EU, ale má roli v legislativním procesu Evropské unie
Fakt:
Možná překvapivě se stalo postavení Norska ve vztahu k EU velice debatovaným tématem kampaně před britským referendem. Norsko není členským státem EU, ale je součástí Evropského hospodářského prostoru (EHP). Státy, které jsou součástí EHP, se zavazují k dodržování čtyř základních svobod EU (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu). Kromě členů EU a Norska, jsou členy EHP ještě Island a Lichtenštejnsko. Norsko jako člen EHP a nečlen EU musí z velké části adoptovat evropskou legislativu za svou, aniž by mělo velký vliv na její formování. Má, ale oproti členským státům EU větší flexibilitu při interpretování evropské legislativy do národní a má právo odmítnout přijetí evropské legislativy. V takovém případě, ale EU má právo pozastavit část dohody o EHP týkající se této problematiky. Norsko odmítlo evropskou legislativu zatím jen jednou a to směrnici o poštovní službě. Evropská komise formálně konzultuje s Norskem každý návrh a jeho odborníci mají možnost se k němu vyjádřit. Norsko, ale nemá možnost hlasovat o finální podobě žádné legislativy, protože nemá zástupce v Evropském parlamentu ani Radě EU. Norsko je tedy považováno za pouhého příjemce pravidel, zatímco členové EU jsou tvůrci těchto pravidel.
Mýtus:
Brexit je jedinou možností jak získat kontrolu nad imigrací
Fakt:
Je pravdou, že Spojené království má jen malou kontrolu nad migrací z ostatních členských státu EU (okolo 3 milionu občanů EU žije, pracuje a platí daně v UK). Premiér Cameron, ale vyjednal v únoru 2016 v tzv. European Deal, větší možnosti deportace občanů EU v případě, že se dopustili nějakého trestného činu a zamezit jim aby se do země vrátili. UK také může zamezit vstupu do země osobám, které by mohli být hrozbou pro veřejný pořádek a bezpečnost. Je ale důležité podotknout, že více jak polovina migrantů, kteří přicházejí do Spojeného království, pochází ze států mimo Evropskou unii. UK má kontrolu nad tím, koho z těchto lidí do země přijme a koho ne. Pokud bude UK chtít zůstat součástí evropského jednotného trhu, bude muset dodržet čtyři základní práva týkající se volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Norsko, Lichtenštejnsko, Island (členové EHS) i Švýcarsko (nečlen EHS, s limitovaným přístupem na jednotný trh) musí dodržovat tyto pravidla. Takže pokud chce UK získat úplnou kontrolu nad imigrací, bude muset zůstat mimo jednotný trh. Britská vláda bude muset také myslet na osud více jak milion Britů, kteří pracují, studují, nebo žijí v důchodu v jiném státě EU.
Mýtus:
Británie posílá do Bruselu každý týden 350 milionů liber, což je 18 bilionu liber každý rok.
Fakt:
UK se podílela na evropském rozpočtu v roce 2014, 14.4 biliony liber (280 milionů liber týdně). Nelze, ale čekat, že by Spojené království celou tuto sumu „ušetřilo“ po odchodu z EU. UK stejně jako jiné členské státy totiž dostanou peníze zpět v podobě dotací, které většinou míří do zemědělství a chudších oblastí Spojeného království. I privátní sektor dostává peníze v podobě grantů na výzkum. Navíc si UK v roce 1984 vyjednalo vrácení přeplatku a platí méně než je hypotetický výpočet jeho příspěvku. Je důležité zmínit, že příspěvek do evropského rozpočtu se každý rok (někdy celkem výrazně) mění. Tento fakt zkomplikoval argumentaci o evropském příspěvku na obou stranách kampaně. Podle ministerstva financí UK byl britský příspěvek v roce 2014 8.4 bilionů liber (po odečtení přeplatku, dotací a grantů). Pokud UK zůstane členem jednotného trhu, bude se muset určitým dílem podílet na evropském rozpočtu, nebo jinak, např. ve formě fondů jako Norsko, přispívat do chodu EU.
Zdroj: www.fullfact.org, ec.europa.eu, www.consilium.europa.eu.