Debata o migraci očima dobrovolníků a samotných uprchlíků
08.01.2016
Současná migrační krize i z jiného pohledu, než jak nám ji představují média. O tom byla beseda nazvaná "Migrace pohledem uprchlíků a dobrovolníků", kterou pořádala místopředsedkyně TOP 09 Markéta Adamová pod záštitou europoslanců Luďka Niedermayera a Jaromíra Štětiny.
"S jedním uprchlíkem jsem dlouho žila a hodně to ovlivnilo můj pohled na toto téma. Znala jsem nejen jeho, ale i celou řadu lidí, kteří si prošli válkou a ví, jaké to je žít v zemi, kam ani třeba prchnout nechtěli," uvedla debatu Markéta Adamová. "Poměrně nedávno jsem se vrátil ze Sýrie, kde jsem procestoval mnoho set kilometrů mezi Tigridem a Eufratem. Kdyby pan prezident ty uprchlické tábory skutečně viděl, nemohl by říkat takové nesmyslné věty. Chybí mu soucit a ten my potřebujeme," navázal europoslanec za TOP 09/STAN Jaromír Štětina. "V novinách se mě ptali, jak moc nás uprchlíci ohrožují. Určitě to nebude snadné, ale já se ptám, jak by nás ohrozilo to, kdybychom se k nim postavili zády," uzavřel první blok europoslanec Luděk Niedermayer (TOP 09/STAN).
Akce pokračovala diskuzí o současné migrační krizi očima uprchlíků, své zkušenosti zde předali novinářka a studentka původem z Afgánistánu a předseda výkonné rady think-tanku TOPAZ Reda Ifrah, jehož kořeny sahají do Alžíru. Po diskuzi následoval blok, ve kterém vystoupili dobrovolníci, kteří pomáhali v uprchlických táborech. "Velmi si jich vážím. Sama jsem dělala dobrovolnici a vím, jaké to je být venku na vlastní pěst," dodala Markéta Adamová.
Hlavně informace z druhého panelu, kde se představili tři dobrovolníci, stojí za zamyšlení a připomenutí toho, že musíme přistupovat k informacím z médií opatrně. Zdá se, že když máte v úmyslu udělat fotografii, která má migranty nějak pošpinit, tak jí uděláte. Je tedy nutné brát v úvahu, že jedna fotografie bez vysvětlení souvislostí, často může v člověku zachovat milnou představu o skutečnosti. Touha ověřit si fakta, byla i hlavní hnací sílou dobrovolníků po uskutečnění cesty na jih.
Ani jeden z těchto mladých lidí nikdy nikam jako dobrovolník nejel, přesto se rozhodli vzít si volno v práci a jet v podstatě na vlastní pěst na prodloužený víkend v jednom případě na srbsko-maďarskou a v dalších na srbsko-chorvatskou hranici. Ani jeden z nich se necítí být „sluníčkářem“, nemají potřebu zachraňovat svět, ale rozhodli se jet ověřit si fakta, a také proto, že je vážnost situace nenechala chladnými.
Jak se tedy změnil pohled dobrovolníků po jejich působení na hranicích?
- „Migranti mají drahé mobily, tak nepotřebují naši pomoc.“
Dobrovolníci potvrdili, že skutečně viděli migranty se smartphony, ale nevidí na tom nic divného. Lidé, kteří se ocitnou ve válečném konfliktu, jsou jak chudí, tak bohatí, jak vysokoškoláci, tak i lidé s jen základním vzděláním. Během svého pobytu dobrovolníci mluvili s právníky, doktory i pouličními prodavači. Navíc mobil je pro ně jedna z nejcennějších věcí – je to možnost spojit se s rodinou a hlavně možnost spojit se s jejich „kontaktem“ v cílové destinaci.
- „Migranti nemají k ničemu úctu, udělají si piknik i na hřbitově.“
Jedna z dobrovolnic byla svědkem tohoto incidentu. Sice potvrdila, že migranti na hřbitově byli, a že i na hrobech seděli, ale byli, prý k tomu, dohnáni situací. Hřbitov byl hned na přechodu a policie na něj dav natlačila. Po hodinách čekání, lidé měli možnost si sednout do bláta, nebo na hrob.
- „Muži migranti, jsou k ženám neuctiví a nechají je nést všechen náklad.“
Dobrovolníci nic takového neviděli. Muži jsou silnější, tak většinou nesli děti, a ženy lehčí tašky. Chování mužů k ženám jim přišlo standartní, prostě stejné jako v naší společnosti. Naopak, se jim zdálo, že muži nesli složitou situaci hůře než ženy a byli pod velkým tlakem. Muslimští muži jsou zvyklí, že zaopatřují celou rodinu a nyní toho nejsou schopni.
- „Migranti, nechtějí pomoct, pohrdají nabízeným jídlem.“
Dobrovolníci byli svědky toho, že si někdo nevzal nabízený potravinový balíček, ale bylo to podle nich z toho důvodu, že měli, tak plné ruce tašek a dětí, že na další tašku, která jim byl nabízena za pochodu, už prostě neměli místo.
Všichni dobrovolníci přiznali, že měli a mají z migrace obavy, a že jejich obavy přetrvávají i po jejich dobrovolnické zkušenosti. Vyděsil je hlavně velký počet lidí, kteří jim během těch tří dní „prošli pod rukama“ a chaosu, který na přechodech panoval. Místní úřady jim ve směs ani nebyli schopní říci, kam by měli jet, i přesto, že následně o jejich pomoct na místě velice stáli a počet dobrovolníků nedostačoval. Dobrovolníci byli, ale ve směs překvapení z pozitivní reakce okolí, a to hlavně po návratu, kdy je začali oslovovat média, humanitární organizace a další lidé, kteří by chtěli jet pomáhat také.