Kontrolní hlášení a matení pojmů...
12.01.2016
Nová povinnost pro plátce DPH je na světě. A s ní i další postřeh o tom, jak uvažuje náš stát.
Jsem příznivcem dobrého, efektivního výběru daní, protože co stát nevybere od těch, co mají daně platit, to se snaží dostat od ostatních. Což je tuze špatné a navíc to křiví trh... Ale neznamená to, že vše, co se dá s odkazem na zlepšení výběru daní udělat, se udělat má…
Co mi tedy vadí na kontrolním hlášení? Jsou to hlavně tyto body:
1. Především, názor státu, že jde o "nezbytné" opatření (což zaznělo v přiloženém rozhovoru), je demagogie. Již desítky let stát miliardy daňových příjmů vybírá, a to bez tohoto hlášení.
Stát by tedy měl mluvit o tom, zda to je opatření "efektivní". Tedy zda jeho náklady převyšují dostatečně výnosy a zda je opatření lepším řešením než jiné možné změny (a to nejen ty, které zasáhnou plátce). Náklady nejsou jen peníze přímo vynaložené na sestavování (poplatníci) a využití (stát) hlášení. Tím, aby to doložil, se stát "neobtěžoval", což je vzhledem k tomu, jak moc informací a jaké nástroje v oblasti výběru DPH má, docela typické. Ale velmi špatné.
2. Nevím (ale může to být má chyba), zda stát pro poplatníky dostatečně silně garantuje, že informace nebudou zneužity. Za identifikaci obchodních partnerů firem by „leckdo dal leccos“ a nesmí se to v žádném případě stát. Systém by například měl evidovat, kdo a kdy se na data „dívá“.
Reputace IT projektů státu potřebu opravdu silného ujištění opodstatňuje.
3. Zmíněný rozhovor ukazuje, že tvůrci hlášení nejsou sto obhájit jeho extenzivnost. Limit 10 tisíc obhajovat pouze s poukazem na "rozepisování faktur u podvodníků" lze totiž použít na jakoukoliv částku. Státní úředníci jako obvykle preferují pro sebe snazší cestu uvalení nákladné povinnosti na všechny nad tím, aby hledali lepší cílení takovýchto opatření do oblastí, kde podvody opravdu hrozí (tedy třeba kombinace limitu ve vazbě na celkový obrat).
4. Za pozornost stojí postoj státu k poplatníkům (kteří ho konec konců financují). Stát považuje za "normální", že daňoví poplatníci nejen platí daně (což lze v moderním státě chápat), ale také to, že k tomu, aby byli sto daně zaplatit, si musí pořizovat stále nové a nové technologie. Tento problém se opět týká nadproporčně "malých plátců“, pro které by měly existovat různé zjednodušující, investičně nenáročné, postupy. Navíc, podnikatelé obratem v řádu stovek tisíců opravdu nejsou těmi, kteří stát o desítky miliard ztracených příjmů z DPH připravují.
5. S tím souvisí i neustálé kumulování povinností pro podnikatele. Stát stále přidává nové a nové výkazy, informace a hlášení, které musí plátci daní poskytovat, a "neobtěžuje" se tím, aby si v této přehršli údajů sám našel, co potřebuje. Snaha povinnou komunikaci podnikatelů se státem omezit je naší zemi cizí.
6. Za arogantní považuji velmi tvrdě nastavené sankce zákona, kontrastující s jistou laxností státu při plnění povinností svých (různé lhůty či vratky peněz).
Jaký je dle mého soudu výsledek zavedení kontrolního hlášení?
Vůbec nevylučuji, že elektronizace údajů o DPH (pro velké či specifické plátce) povede k omezení dnes známé formy podvodů. Vůbec to ale nedokazuje, že stát zvolil správnou cestu k nejlepšímu řešení. Nálady, které hlášení přinese, totiž zaplatíme všichni. A ještě větším „nákladem“ je, pokud si na špatnou cestu zavádění politik zvykneme…
Na základě: http://www.rozhlas.cz/plus/proaproti/_zprava/1571555