1. Aktuality
2. Fake News! Fenoménu mediálního prostoru se dostává pozornosti evropských institucí

Fake News! Fenoménu mediálního prostoru se dostává pozornosti evropských institucí

28.09.2017

Problém externě vyvolané politické a sociální nestability byl zařazen Světovým ekonomickým fórem na seznam deseti nejakutnějších globálních hrozeb již v roce 2014.[1] Od toho roku se však mediální pole výrazně změnilo s narůstající dominancí sociálních sítí s možností sdílet zprávy, jejich algoritmů na přiřazování personalizovaného obsahu a bezesporu i popularizací, kterou dezinformačním serverům a fenoménu „fake news“ přinesly americké prezidentské volby. Ohromující změny v cíleném politickém marketingu díky využití psychometrických údajů v kontextu amerických a britských voleb jsou popsány například zde nebo zde.

Jako „fake news“ se označují falešné a smyšlené články, které se však vydávají za seriózní novinářskou práci s cílem manipulovat čtenáři. Tyto články se pak zpravidla šíří díky přehnaným titulkům, jež nabízí skandální odhalení, nebo exklusivní zjištění. Příznačný pro zprávy na sociálních médiích je i fakt, že 60 % odkazů uživatelé sdílí, aniž by je rozklikli. [2] Americké, francouzské, německé prezidentské volby a nedávné britské parlamentní volby zkoumala i Lisa Maria Neudertová z programu The Computational Propaganda Project, který je sdružený s Oxfordskou univerzitou a jenž zkoumá incidenci falešných a zavádějících zpráv, způsob, jakým se zprávy pomocí automatizace šíří, a jaký mají na společenský a politický diskurs vliv. Že se nejedná o okrajové téma značí i indikativní statistiky, které Neudertová poskytuje. Během amerických prezidentských voleb dosáhl dle výsledků výzkumu poměr falešných a pravdivých zpráv sdílených přes Twitter poměru 1:1, během francouzských voleb byl tento poměr 7:1 ve prospěch pravdivých zpráv a během britských a německých voleb byl tento poměr přibližně 4:1, opět ve prospěch pravdivých zpráv.[3] Zároveň se můžeme dočíst o narůstajících procentech lidí, kteří čtou zprávy výhradně na sociálních sítích, což často odůvodňují tím, že nemusí brouzdat po internetu ve snaze vyhledat zajímavé zprávy, protože ty důležité jsou jim servírovány třeba na Facebooku a Twitteru. Průměrně 46 % občanů EU používá sociální média ke čtení zpráv dlouhodobě a podle statistik Neudertové až 80 % lidí vyhledává zprávy na Facebooku každý týden.[4] Mezi těmi však mohla být například falešná zpráva, která v Německu tvrdila, že uprchlík, který se vyfotil s kancléřkou Angelou Merkelovou, byl propojen s teroristickými útoky v Bruselu a Berlíně.[5]

Problém falešných zpráv se odvíjí už od jejich definice. Tento problém zdůrazňuje profesor David Kaye, právník a zpravodaj Organizace spojených národů pro ochranu svobody slova. Vzhledem k prostupné definici falešných zpráv, která může zahrnovat mírné nepřesnosti v reportování, ale také záměrnou lež a dezinformaci, satiru, nebo propagandu, jsou plošná institucionální regulativní řešení problematická, neboť mohou vést k přílišné regulaci a potírání projevů, které by naopak měly být chráněny. Komplikace s klasifikací projevů je možné pozorovat i v případech dobrovolné seberegulace společností, které stránky produkující „fake news“ mohou inzerovat, jak nedávno ukázal případ společnosti Seznam.[6] Regulativní zásah by také měl být proporcionální závažnosti nebezpečí falešných zpráv. Nelehká analýza dopadu falešných zpráv je však druhým závažným problémem, se kterým se potenciální institucionální řešení musí vyrovnat. Dle Neudertové je totiž velmi těžké odhadnout, jaký vliv na rozhodování lidí má přesun politických diskusí pod novinové nebo jiné články na internetu a jejich vystavení automatizovaně a cíleně šířeným falešným zprávám. Společnosti vlastnící sociální sítě (nebo také, jak ukazují články s výše uvedenými odkazy, společnosti zaměřující se na politický marketing) mohou nyní analyzovat své klienty lépe než kdy dříve a skrze „lajkování“, sdílení a prohlížení jim mohou přesně nabídnout obsah, který zaujme čtenářovu pozornost. Tento efekt vedl dle profesora Kodaňské univerzity Vincenta F. Hendrickse k vytvoření dvou informačních ekosystémů během americké prezidentské kampaně. Mechanismus pak operuje zhruba následovně: pokud se čtenářka ztotožní s jedním kandidátem a vstoupí svým chováním na internetu do jeho informačního ekosystému, může být vystavena směsici pravdivých a nepravdivých zpráv, vůči kterým může mít snížená validační kritéria, neb pravděpodobně zapadají do jejího vidění světa, protože jí byly přiřazeny na základě její příslušnosti k informačnímu ekosystému. Odhad dopadu působení falešných zpráv je tedy zjevně dalším příkořím, které institucionální regulace musí překonat. Facebook například sám tvrdí, že se stal platformou pro dezinformační kampaň financovanou Rusy, ale zároveň oznámil, že „možnost, že by zprávy na jeho síti ovlivnily volby, je bláznivá“.[7] Zajímavostí též je, že Rusové dle Facebooku za asi 3000 reklam zaplatili v přepočtu víc než dva miliony korun, což dokládá, jak levná dezinformační kampaň může být. V kontextu výše uvedených článků pojednávajících o roli politického marketingu společnosti Cambridge Analytica v amerických prezidentských volbách a britském referendu o vystoupení z EU nemá však prohlášení Facebooku o neefektivitě cílených reklam kýžený uklidňující efekt. V neposlední řadě je problémem i nedostatečné množství kvalitních zdrojů informací pro jazykové menšiny žijící na území EU. Na tento problém upozorňuje novinář Boris Reitschuster, který tvrdí, že v Německu žijící 4milionová menšina Rusů nemá k dispozici kvalitní ruskojazyčný zdroj informací, a tak se uchyluje ke sledování kanálu Russia Today, jenž je dle Reitschustera součástí ruské informační propagandy.

Ač evropské instituce vnímají problém jako ožehavý, samy zatím nedokážou poskytnout dostatečné odpovědi na výše nastíněné problémy. Při plenárním zasedání Evropského parlamentu v dubnu letošního roku se poslanci neshodli na správném postupu, přestože uznali nutnost reakce na změnu mediálního prostoru. Dva ideové proudy navrhující různá řešení lze pomocí ekonomického žargonu rozdělit na ty, kteří vnímají potřebu zasahovat na straně poptávky po „fake news“, a na ty, již vnímají potřebu regulovat nabídku falešných zpráv. Profesor Hendricks ekonomickou analogii používá i k obecnému popisu problému; dle něj trh s informacemi selhává, protože nekvalitní informace nebývají patřičně rychle vymýceny a přežívají v mediálním prostoru neadekvátně dlouho. Skrze svou přítomnost jsou ale schopny nastavovat agendu, pokud se jich chopí masová média (i v případě, že se snaží poukázat na jejich nekvalitu a lživost). Eliminace nekvalitních informací (a tedy napravení trhu) pak může proběhnout skrze zaměření na rozvoj kompetencí kritického myšlení u současných žáků a studentů, které by mohli přenést i na další generaci občanů, nebo skrze přímou regulaci a tlak na seberegulaci. Podobný názor prozatím zastává i nová Komisařka EU pro digitální ekonomiku a společnost Maryia Gabriel, která sestavuje expertní pracovně-poradní skupinu zaměřenou na téma falešných zpráv.[8] Odmítá, že by nyní byl ten správný čas na legislativní řešení problému a namísto toho sestavuje návrh veřejné konzultace. Komisařka však zdůrazňuje, že online platformy mají zcela jasně „povinnost péče“ o obsah, který jejich uživatelé zveřejňují. Očekává se, že Komise během příštího měsíce zveřejní opatření, která stanoví společné podmínky, za jakých by společnosti měly mazat nelegální obsah ze svých stránek. Společnosti provozující online platformy se však již vyjádřily, že oponují jakémukoli návrhu, který by omezil současný zákon stanovující, že společnosti nejsou zodpovědné za obsah, který jejich uživatelé zveřejní.

Prabhat Agarwal z Generálního ředitelství pro komunikační sítě, obsah a technologie (DG Connect) upozorňuje, že legislativní reakce ze strany Evropské komise je pomalá hlavně díky obavám z porušení principů proporcionality a adekvátnosti. Tyto podmínky totiž mohou být v případě náhlé změny způsobu vytváření a diseminace falešných zpráv jednoduše porušeny. Zatímco se tedy zaměstnanci Komise snaží získat přístup k lepšímu monitoringu informací a k porozumění vzorcům, podle kterých se informace šíří, jediný způsob, jakým může prozatím reagovat, je apelem na společenskou odpovědnost firem, které jsou v informačním nexu zapojené. Není tedy divu, že zástupce Komise reagoval negativně na německý zákon z 30. června, dle kterého sociální sítě působící v Německu musí odstraňovat nezákonný obsah, kterým může být nejen podněcování nenávisti nebo násilí, ale také „fake news“.[9] Systematické porušování tohoto zákona pak může být potrestáno pokutu ve výši až 50 milionů euro.[10] Kritici samozřejmě vypichují problematičnost zákona z pohledu svobody projevu a cenzury a z možné inhibice konkurenčního prostředí, neboť tento zákon může povinností revidovat obsah disproporčně zatížit začínající sociální sítě. Účinnost německého zákona v praxi při potírání podněcování k rasové nenávistí, násilí a „fake news“ však bude v každém případě nápomocná při rozhodování dalších členských států EU o samostatných i společných zákonných úpravách.

Pokud výrazné množství zpráv, které stále častěji lidé čtou na sociálních sítích, je zkreslené, smyšlené, nebo i záměrně lživé, lze se obávat o důvěru ve veřejná i neveřejná média a o důvěru v úmysly spoluobčanů a novinářů, na níž stojí otevřená demokratická společnost. Prozatím nám ale nezbývá než se zapojit do boje s „fake news“ sami. Pro tento účel je třeba si osvojit úplně základní návyky kritického zpracovávání informací. Výzkumná služba Evropského parlamentu například vydala jednoduchý manuál vysvětlující způsob vyhledání „fake news“ v pěti krocích. Než se vývoj v produkci a šíření „fake news“ ustálí a bude lépe pochopen pro případný legislativní zásah, je zaměření se na stranu poptávky po „fake news“ klíčové, a proto záleží na každém z nás, abychom kontrolovali a nahlašovali k prověření zjevně pochybné zprávy a byli zároveň zvláště opatrní při sdílení informací, abychom nezvyšovali již dostatečně vysokou toxicitu mediálního prostoru na sociálních sítích.