Mohou automobilky přežít bez podpory ekologie? Co přináší Kompas „konkurenceschopnosti“ EU
05.02.2025
Evropská komise předložila jeden z klí- čových dokumentů, který popisuje její zamýšlené směřování, tedy Kompas konkurenceschopnosti. Zásadní je proto, že z tématu konkurenceschopnosti se postupně oprávněně stává nejdůležitější úkol, se kterým chce komise unii pomoci.
Česká politika se již delší dobu veze na vlně, že hlavním problémem Evropy je snaha o sni- žování emisí, a proto nejvíce pomůžeme její ekonomice, když této snahy zanecháme. V hlavní roli tohoto postoje jsou samozřejmě „auťáky“ – opuštění kurzu snižování emisí v do- pravě a tím i zvyšování dovozu fosilních paliv. Podle proponentů tohoto názoru lze tímto řešit krizi automobilek (která se v ČR projevila tak, že jsme vyrobili historicky nejvyšší počet osob- ních aut). Další korekce, o kterých se u nás snad každý den mluví, jsou „zrušení Green Dealu“, obrat v energetické politice, konec či redukce role emisních povolenek a další.
Z tohoto pohledu je Kompas šokující, pro- tože naopak hodlá tyto politiky rozvíjet a ne- mluví ani o zásadních korekcích původních cílů. Ovšem šokující je to jen pro ty, kteří uvázli v české diskusi a nedívají se kolem sebe. A kteří uvěřili slibům, které mnozí politici před volba- mi do Evropského parlamentu stále opakovali, tedy že právě „konec či podstatnou revizi Green Dealu“ zajistí.
Velkou částí odborníků akceptované zprávy Draghiho i Lettova o stavu ekonomiky unie, které jsou zjevnými podklady pro nový text komise, žádnou revoluci ve směřování nesli- bovaly. Poukazovaly ale třeba na větší podporu transformace firem, potřebu investic do ener- getiky či na nedokončený společný unijní trh ve zboží, službách a hlavně v oblasti financí.
Není proto divu, že právě tímto směrem, kte- rý vyžaduje spolupráci zemí EU, se chce ko- mise vydat. Samozřejmě, spolu se snižováním administrativní zátěže, omezováním překá- žek pro firmy či snahou usnadnit export firem na třetí trhy.
Kompasu lze jistě mnoho věcí vytknout. Na to, aby byl pevným plánem vedoucím k rychlému zlepšení, obsahuje příliš mnoho návrhů, které navíc postrádají detail pro po- souzení, jak velké zlepšení by mohly přinést. Iniciativ je přes čtyřicet, více než desítka je na- víc legislativních, a není tak jasné, co jsou hlav- ní priority a které mohou nejvíc konkurence- schopnost EU posunout. Prakticky vše by mělo být předloženo do konce roku 2026, podstatná část v dalších měsících, ale při tak velkém ob- jemu práce by bylo radno vědět, které návrhy jsou klíčové a ty prosazovat co nejrychleji.
I u hlavních směrů, jako jsou opatření ke sní- žení cen energií, se lze o hlavních mechanis- mech, které by to měly zajistit (a které skutečně existují), spíše domýšlet. Ale ještě víc než detaily návrhů jsou zásadní dvě obecněj- ší otázky. Tou první je, zda je toto ta správná cesta, anebo zda nemají pravdu (nejen) čeští proponenti „zpátečky“ a obratu v kurzu? Tou druhou je otázka, že pokud to správná cesta je, jak je realistická?
Z pohledu „alternativ“ by nemělo uniknout, že kritici nového směřování vlastně žádnou alternativu nenabízejí. Odložení zavádění mo- derních technologií, které šetří (často dováže- nou) energii a emitují méně skleníkových ply- nů, či dokonce odložení Green Dealu, je naopak cestou ke zpomalení ekonomiky (skrz pokles investic) s rizikem dalších ztrát.
Jen samotné „omezení regulace“, o které se bezesporu komise bude snažit, asi těžko bude hybatelem vyššího růstu. To, co by mělo ustou- pit, jsou často nadbytečné, zatěžující a nekon- zistentní dodatečné požadavky pravidel v jed- notlivých zemích. Některá pravidla je třeba doladit a hledat co nejefektivnější společnou cestu k dosažení cílů, ale návrh funkční alter- nativy od oponentů navrženého směřování prostě na stole není.
Rozsáhlé zpochybnění platných pravidel a cílů je cesta ke znehodnocení proběhlých investic, zastavení nových investic, oslabení inovací a riziku, že se Evropa v rychle se mění- cím světě stane skanzenem. Opakující se dis- kuse s firmami potvrzují, že nedostatek jistoty ohledně dalšího směřování ekonomiky, zpo- chybňování pravidel a cílů je to, co dnes před- stavuje silnou nevýhodu našich firem oproti těm například z Číny, kde směřování k moder- ním efektivním technologiím je jasný, nezpo- chybnitelný směr. A to umožňuje firmám činit rozsáhlé investice, které jsou s tím v souladu.
Otázka „proveditelnosti“ je vážnější. Jakko- liv kritici navrhovaného kurzu nemají dobrou alternativu, mohou tento kurz více či méně úspěšně blokovat. A to jak v radě, tak i v Evrop- ském parlamentu. Argument, že poté, co jsme se shodli na tom, že dnešní stav není dobrý, svým konáním způsobíme, že se nic nezmě- ní, není věru logickým přístupem a na kritiky „brzdícího“ směru neplatí. Zda jde o neuvědo- mění si důsledků tohoto konání a nepochope- ní toho, že i my musíme přizpůsobit rychle se měnícímu světu, nebo o vědomou snahu o „čím horší, tím pro nás lepší“, to nevím. Ukážou to až další týdny.
Samozřejmě, situace není černobílá. Ne vše, co navrhuje nebo co navrhne Komise, bude pro- sté chyb a v některých případech by i „žádná změna“ mohla být dobrým řešením. A stejně tak samozřejmě ne všechny změny návrhů, které se pokusí prosadit Evropský parlament nebo státy v radě, budou znamenat zlepšení.
Bohužel ale až příliš často slýchám na většinu návrhů reakce typu „to se mi nelíbí“ či „v tom je moc Evropy“. To je však jen jiná forma lpění na statu quo, kterou Mario Draghi označil jako dekády postupné ztráty konkurenceschopnos- ti, která vyústí v neudržitelnost našeho spole- čenského a ekonomického modelu. Modelu, který opakovaně potvrzuje, že Evropa je velkou částí světa považována za nejlepší místo pro život. A je dobré se zamyslet, zda chceme tuto hodnotu svou nerozhodností, politikařením či krátkozrakostí ztratit.
Okdaz na celý článek pro Hospodařské noviny zde.