O azylu I: Rozdíl mezi azylem a uprchlictvím
19.10.2017
Institut azylu a uprchlictví mají dost společného, z právního hlediska se však jedná o odlišné pojmy. Nejvýznamnější podobností je ochrana poskytnutá na základě statusu azylanta či uprchlíka. Stát tuto ochranu poskytuje osobám pronásledovaným jiným státem či jeho orgány z důvodů politických, národnostních, rasových, náboženských či příbuzných. Ochranu tedy ani v jednom případě nepožívají osoby, které se dopustily obecné kriminality nebo ti, kteří hledají útočiště a dožadují se mezinárodní ochrany z důvodů ekonomických.
V případě azylu si případy posuzuje každý jeden stát samostatně, a to v souladu se svými normami upravující azylové řízení, kdežto v případě přiznání statusu uprchlíka se státy neřídí svými vnitrostátními normami, ale pravidla pro přiznání uprchlického statusu jsou obsahově určena mezinárodními smlouvami.
Co se týká historického zařazení a vzniku těchto pojmů, institut azylu pochází již z období antiky. Dnes jej mají státy často vyjádřeny přímo v ústavách, v České republice je tomu tak ve článku 43 Listiny základních práv a svobod, který stanoví „Česká republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.“ Naopak institut uprchlictví je institutem moderním, který byl kodifikován ve 20. století.
Dalším rozdílem je časový rámec udělení statusu uprchlíka a azylanta. Status uprchlíka je dočasný, status azylanta můžeme označit naopak za relativně trvalý. Uprchlická ochrana trvá, jen dokud trvá obava z pronásledování. Tzn. pokud hrozba dále netrvá a osoba se může vrátit, můžeme hovořit o tom, že ztratila status uprchlíka, a je tedy vyzvána, aby se vrátila do státu původu.
Zda se jedná o povinnost státu status azylanta či uprchlíka přiřknout, je dalším významným rozdílem. U statusu uprchlíka je tato povinnost dána již samotným faktem, že je stát smluvní stranou Úmluvy o právním postavení uprchlíků, v řízení o udělení azylu je rozhodnutí naprosto ponecháno v rozhodovací kompetenci jednotlivých států. Stát v tomto vztahu vystupuje jako suverén, a proto má plnou volnost ochranu poskytnout či její udělení odmítnout.
Těžištěm institutu azylu je tedy vnitrostátní volní akt státu, kterýmž stát vyjadřuje svou vůli poskytnout jednotlivci svou ochranu na jeho území, tj. můžeme říci, že má subjektivní povahu. Právo azylu je tedy oprávněním státu a nikoliv jednotlivce. Naopak uprchlictví je svou povahou objektivní, kdy při splnění kritérií pro získání statusu uprchlíka se jednotlivec stává uprchlíkem a samotné přiznání tohoto statusu státem je pouze deklaratorní povahy.
To je tedy základní rozlišení těchto dvou pojmů. A jakou roli v této problematice hraje EU? Základ azylové politiky EU je tzv. dublinský systém, kterým je určován stát, který projedná žádost cizince o azyl. Ale o dublinském systému a jeho fungování až ve druhém díle.
Zdroje:
ČEPELKA, Čestmír. Teorie a praxe azylu a uprchlictví. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta v nakl. IFEC, 2006. Scripta iuridica, 2. ISBN 80-85889-79-X.
ŠTURMA, Pavel a Věra HONUSKOVÁ, ed. Teorie a praxe azylu a uprchlictví. 2., dopl. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, ediční středisko v nakl. Eva Rozkotová, 2012. Scripta iuridica. ISBN 978-80-87146-68-2.
ČEPELKA, Čestmír, Dalibor JÍLEK a Pavel ŠTURMA. Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu. Brno: Masarykova univerzita, 1997. ISBN 80-210-1493-8.
Úmluva o právním postavení uprchlíků a Protokol týkající se této Úmluvy z roku 1967: dostupné zde.
Listina základních práv a svobod: dostupná zde.