Když jsem se na podzim roku 2017 přihlásila do výběrového řízení na stáž v EP, neměla jsem pocit, že se jedná o něco speciálního a jedinečného - přála jsem si vyjet na chvíli do zahraničí a získat nové pracovní zkušenosti, ale neztrácet zbytečně čas nějakou neužitečnou činností mimo můj obor, vařením kávy či posedáváním po hospodách. Vlastně to nejlepší, co jsem na stáži viděla, byl fakt, že je jen na jeden měsíc, takže budu brzo doma, a nebudu si muset celý výlet dotovat ze svého. Ani nevím jak, ale najednou jsme se s milými asistentkami domlouvaly na termínu, který se nakonec odsunul až na únor 2019 (díky, Zuzko, za všechen čas strávený nad hledáním vhodného měsíce :)) .
Únor a Brusel, minimálně tedy první týden, nebyla dobrá kombinace. Teď se tomu smějeme, ale když jsme s mou spolu-stážistkou Simčou (všem budoucím stážistům doporučuji sehnat si kontakt na své kolegy, my bychom dřívější známost využily třeba při hledání ubytování) dorazily po celonočním cestování na Gare du Nord, nemohly jsme být víc zhnusenější nad působením tohoto místa. Brusel není v dešti, větru a zimě ani romantický, ani smutný, ale jednoduše ošklivý. Na každém rohu, v metru i tramvaji nás oslovovali žebráci (možná je to v každém velkoměstě, ale zřejmě jsem to všude přehlédla), všechno se mi zdálo špinavé a odporné.
Tenhle pocit se naštěstí netýkal Evropského parlamentu - hned první den jsme vpadly přímo do organizace promítání filmu Toman k připomínce výročí únorové revoluce. Den to byl náročný, ať už proto, že jsme vůbec netušily, co se kolem nás děje, tak proto, že akce končila pozdě večer - zapomněly jsme se najíst a já to měla dlouhou cestu domů (další rada pro budoucí stážisty: připlaťte si a buďte v dochozí vzdálenosti, přes den je dojíždění 30 minut pohoda, ale v noci se třeba téměř nedostanete zpět). Přes všechny nepříjemnosti jsem běžela na metro naplněná inspirací a nadšením, stálo to za to.
Další dny se nesly ve znamení mnoha novinek, záplavy informací, ztrácení v parlamentu, hledání správných místností, kde se konaly jednání, diskuze či schůze, nalezení nádherné knihovny (škoda, že nebylo víc času na pořádné pročtení) a spousty smíchu s holkama v kanceláři. Jestli jsem z něčeho na stáži byla opravdu nadšená, tak to byly slečny, se kterými jsem stáž absolvovala. Chytré, veselé, šikovné, ač každá z jiného oboru, navzájem jsme si celou dobu pomáhaly a podporovaly se - možnost strávit s nimi celý měsíc považuji za jedno z největších pozitiv.
Celý tým kolem pana europoslance se k nám choval nesmírně přátelsky a profesionálně (tímto jim všem děkuji), přesto jsem byla trochu překvapená, že i on sám k nám hovořil jako k sobě rovným, debatoval s námi, zajímal se o naše názory, snažil se nám poskytnout jiný úhel pohledu, a ne nás pouze přesvědčit o své pravdě (ne, že bych čekala špatné zacházení, ale příběhy stážistů jiných europoslanců mě připravily na poněkud odlišnou situaci). Specifikum této stáže bylo z mého pohledu v absolutní volnosti co se její náplně týče - mohly jsme dělat, co jsme chtěly a kdy jsme chtěly, vybrat si svou oblast zájmu, sledovat zasedání a jednání či studovat, jen když jsme u toho byly alespoň trochu produktivní. Týden, kdy byla zasedání ve Štrasburku, byl nejintenzivnější a zároveň nejnáročnější, zároveň ale vítaným rozptýlením z šedého standardu v Bruselu.
Když jsem přijížděla, neměla jsem pocit, že bych byla k EU skeptická, či že bych k této ideji chovala i jen mírně negativní postoj. Až během prvního týdne jsem si uvědomila, že to tak nebylo, že jsem si podvědomě přebrala některé názory zaznívající v českém veřejném prostoru a očekávala jsem, že se mi potvrdí. Avšak každým dnem jsem byla z fungování v EP více nadšená - komunikace, snaha najít kompromis, profesionalita, spolupráce, odbornost, vize společné Evropy postavené na svobodě, rovnosti a demokracii, mě přesvědčili o tom, že je neustále třeba si připomínat, proč EU vznikla a co nám přinesla a přináší.
Tuto stáž mohu doporučit každému. Bude užitečnou zkušeností jak tomu, kdo má EU rád, tak tomu, kdo jí opovrhuje, stejně vhodnou pro studenta ekonomie, jako pro právníka či biologa. Za slunečných dnů i Brusel prokoukl, ulice se zaplnily zahrádkami, na každém druhém rohu voněly vafle či hranolky - bohužel ani krásné počasí nezabránilo tomu, abych si toto město nezapamatovala jako místo kontrastů: opečovávané parky, historické budovy, skleněná evropská čtvrť a živé (drahé) hospůdky versus chudoba (zejména na nádražích), žebráci, katastrofální Gare du Nord (neříkám, že to tam je nebezpečné, ale já tam jela za tmy dvakrát a stačilo mi to na celý život). Město je mozaikou různých národností a kultur, což je krásné, když si chcete dát pravé indické curry nebo turecký kebab, ale nemusí být vůbec příjemné, když bydlíte u lidí, kteří se rozhodli přijmout ze středoevropských tradic jen ty, které jsou pro ně výhodné, a ostatními opovrhovat. To se dá vynahradit cestováním - město je ideálně položené nedaleko lákavých turistických destinací - nádherný Ghent, Brugge, belgické západní pobřeží (využijte tramvaj), futuristický Rotterdam a další, které mi každý víkend zvedly náladu o 100%.
Já jsem si domů přinesla fantastický pocit z pracovní náplně (těžko říct, kde se budu moct věnovat něčemu podobnému a ve stejně svobodném duchu), utvrdila jsem se ve svém nadšení z Evropské unie a zjistila jsem, že přestože cestuji jak jen mi to čas dovolí, svoje rodné město a jeho obyvatele mám mnohem raději, než jsem si dříve uvědomovala - a co víc chtít.