Angela Merkel ve Štrasburku - z pohledu stážisty
29.11.2018
Už od začátku listopadového „plenárka“ bylo i bez nakouknutí do harmonogramu poznat, že se něco chystá. Protože jsem ale program četla, věděla jsem už s předstihem, že to bude návštěva německé kancléřky Angely Merkelové a její diskuze s politiky o budoucnosti Evropy. Tohoto očekávaného bodu programu jsme se mohli zúčastnit i my a sledovat projevy z tribuny, o což jsme samozřejmě stáli – stejně jako desítky dalších zájemců. Fronty před tribunami docela připomínaly čekání na nějaký fakt dobrý koncert, takže chvíli trvalo, než jsme se dobrali ke svému místu na tribuně. Za pár minut od začátku už jsme měli nasazená sluchátka a poslouchali úvodní projev paní kancléřky, který vzbuzoval mnoho reakcí, jak bývá na politické půdě obvyklé. Jedno bylo, myslím, ale jasné úplně všem, a sice to, že u řečnického pultu stojí velká osobnost a respektovaný státník.
Záznam projevu je k dispozici na internetu, stejně tak i různé články shrnující jeho obsah – nerada bych proto sklouzla k pouhému přepisu její řeči, i když ji doporučuji. Mým cílem je zmínit pár myšlenek, které mne zvlášť zaujaly; možná i proto, že na politické scéně doma je ve spojení s Evropskou unií příliš neslýcháme. Myšlenky obsahující slova, jako jsou rozmanitost, tolerance, solidarita, respekt. Že jsou to pojmy odtržené od toho, co reálně musíme řešit? Obávám se, že přesně naopak – že na tom naopak naše Evropa stojí a padá.
Na začátku projevu Angela Merkelová zmínila skutečnost, která se zdá být tak jasná, až skoro nestojí za zmínku. Musíme si ji ale nutně uvědomit, pokud se chceme hnout z místa. Evropskou unii tvoří 28 států, které se liší ve všem možném, a je proto obrovsky rozmanitá. Přesto (nebo právě proto) máme usilovat o jednotnost a přes všechno, v čem se jsme rozdílní, ať už je to jazyk nebo původ či něco jiného, musíme docházet ke společným kompromisům a řešením. Bez toho to prostě nepůjde, musíme se domluvit. A pokud je to složité v práci nebo i doma před televizí, když usilujeme o panství nad ovladačem, tak co teprve tady?
Tolerance je duší Evropy, zaznělo dále od řečnického pultu. Je základní hodnotou, která byla v Evropě už mnohokrát podrobena různým zkouškám a konfliktům - od migrace, přes teroristické útoky, až po změny klimatu. Tím se řeč paní kancléřky překlenula k dalšímu stavebnímu kameni Evropy, a sice k solidaritě, k níž se také v rámci společenství zavazujeme. Už několikrát jsme sledovali členské státy, jak musejí čelit obtížným situacím, které je postihly. Tyto státy v tom ale nejsou samy, mají za sebou společenství partnerských zemí, se kterými mohou počítat.
Angela Merkelová dále zdůrazňovala, že Evropa může být hlasem světa jen tehdy, pokud pracuje společně. Měli bychom proto překonávat národní egoismus a naopak se vzájemně respektovat – a nejen proto. S připomenutím první světové války paní kancléřka uzavřela, že musíme přemýšlet o tom, co se stane, když se jednotlivé státy vzájemně respektovat přestanou. Nacionalismus a egoismus už nemají v Evropě místo.
V projevu byla zmíněna i vize týkající se společné evropské armády, která by dle paní kancléřky mohla být dobrým doplněním NATO, nikoliv proti němu. Dotčeny byly i ekonomické otázky a migrace, která stále zůstává nedořešena. Paní kancléřka zdůraznila pokrok mezi členskými státy v konsenzu, že je potřeba chránit vnější hranice, na čemž ale musíme pracovat společně, jakož i na dalších otázkách, které se migrace dotýkají.
Co mne také zaujalo, a myslím, že se na to zvlášť u nás rádo zapomíná, je fakt, že každý problém v Evropě není problémem celé Evropy. EU tedy jednoduše nemusí být u všeho, ale má jednat tam, kde je to nezbytné. V rámci Evropské unie máme ale největší šanci na dlouhotrvající mír, prosperitu, na bezpečnou budoucnost. A právě s myšlenkou, že tolerance a solidarita reprezentují naši společnou budoucnost, za kterou stojí za to bojovat, uzavřela paní kancléřka svoji řeč.
Závěrem bych ráda doplnila svou vlastní tečku. Dnes formálně mluvíme o Evropské unii. Myslím ale, že by bylo dobré si uvědomovat skutečnost, která byla obsažená přímo v dřívějším pojmenování tohoto celku: Evropské společenství. Společenstvím pořád jsme a musíme se utkávat se vším, co to obnáší – nutnost dlouhých debat, kompromisů, ale i obrovské bonusy v podobě silného partnerství a vzájemné solidarity.