Čínští křesťané a prekérní situace ministerstva vnitra
11.03.2018
A rovněž jako v České republice, je zde svoboda vyznání zakotvena v ústavě. Odlišný je však trend obyvatel, kteří se na rozdíl od českých občanů neodklání od náboženství, ale naopak v něm hledají smysl a duchovní pohodlí, které jim komunismus ani kapitalismus neposkytne. Navzdory tomu však v Číně pokračuje rozsáhlé porušování náboženské svobody, a zatímco čínské úřady uplatňují širokou škálu omezujících a utlačujících praktik, české ministerstvo vnitra si před tím zakrývá oči.
1,3 miliardy obyvatel Čínské lidové republiky tvoří až 18% všech obyvatel světa. Je zde pět uznávaných církví: budhismus, taoismus a importovaná protestantská a katolická církev a islám. Čínská státní správa pro náboženské záležitosti (China´s State Administration for Religious Affairs) poskytuje pouze fragmentární statistická data, která navíc nezachycují značné množství věřících, kteří jsou přívrženci neregistrovaných církví. Oficiální místní orgány odhadují počet křesťanů na 29 milionů, zdroje z Německa či Spojených států však mluví až o 100 milionech. Britský deník The Telegraph na základě statistik předpověděl, že se Čína stane do roku 2030 zemí s největším počtem křesťanů, předstihne tak i křesťanské velmoci jakými jsou Mexiko, Brazílie či USA.
Čínská lidová republika staví na přísném oddělení náboženství od sekulárního státu, který ovládá jedna strana. Komunistická strana ukládá ve své doktríně marxistický ateismus všem svým členům a vnímá náboženství jako konkurenční zdroj moci a potenciální hrozbu pro národní bezpečnost a vlastní přežití. Čínští představitelé komunistického režimu si jsou vědomi role, kterou sehrála katolická církev při pádu komunismu v Polsku a dalších zemích střední a východní Evropy a současnou roli buddhismu a islámu v politickém separatismu Tibetu a čínské provincie Xinjiang. Z pohledu režimu tedy náboženství nemohou jednoduše koexistovat nezávisle se státem, ale musí být přísně kontrolovány.
Od roku 2013, kdy se prezident Si Ťin-pching ujal moci, sledujeme umocňování kontroly komunistického režimu nad čínskou společností, zasévání anti-západní ideologie a potlačování náboženské svobody.
„Kádr komunistické strany musí tvořit neústupní marxističtí ateisté. Měli bychom řídit a vzdělávat náboženský kruh a jeho následovníky“ Si Ťin-pching, duben 2016
I mnoho dalších vládních představitelů hledí na křesťanství jako na nemoc, které je potřeba se zbavit. Vládne nejistota, zda se z křesťanů nestane opoziční síla, která by mohla napomoci západu svrhnout komunistický režim. Místní orgány z toho důvodu zintenzivnily snahu zastavit šíření křesťanství v rámci oficiální rétoriky o hrozbě západních hodnot. Protestanti, větší ze dvou hlavních křesťanských církví zastoupených v Číně (vedle katolíků), jsou zejména postiženi demolováním kostelů, odstraňováním křížů trestáním náboženských vůdců a zatýkáním advokátů pro lidská práva, kteří se případy perzekuovaných křesťanů zabývají (známý je případ právníka Zhang Kai).
Vláda používá obojí násilné a nenásilné metody, které mají za cíl omezit rychlý růst náboženských komunit a zcela eliminovat některá náboženství, která by mohla vzdorovat politickým a ekonomickým zájmům strany. Bezpečnostní složky v celé zemi zadržují, mučí a zabíjejí věřící z různých náboženských skupin, a to v souvislosti s možnou hrozbou, kterou osoba pro režim přestavuje nebo jaký prospěch přinese její odstranění. Nelze zapomenout na křesťanský kostel nezávislé kongregace Golden Lampstand Church, který byl čínskými úřady v prosinci 2017 srovnán se zemí. Nenásilné formy kontroly jsou naštěstí stále ještě tou častější formou. Zahrnují prověřování politické spolehlivost předních představitelů církví, omezování počtů duchovních, manipulování s náboženskými doktrínami, ekonomické odvety a různé formy vykořisťování. Pod vládou prezidenta Si se tyto praktiky staly právně kodifikovanými mechanismy. Nová náboženská omezení nesou znaky zvláštního způsobu řízení společnosti prezidentem Si, včetně důrazu na zákon, rozšíření zastoupení strany v různých společenských subjektech a úsilí ztížit mediální aktivity.
Na přelomu let 2015 a 2016 přicestovalo do České republiky 92 čínských občanů, kteří požádali o poskytnutí azylu z důvodu náboženské perzekuce v Čínské lidové republice. Dle zákona bylo ministerstvo vnitra povinno rozhodnout do září 2016, v srpnu toho roku došlo (stále v souladu se zákonem) k prodloužení lhůty o 6 měsíců z důvodu údajného složitého sběru podkladů o zemi původu a právní a skutkové složitostí případu. Kdo však čekal rozuzlení v únoru 2017, čekal marně. Rok po uplynutí zákonem dané lhůty zde máme rozhodnutí. Osmi žadatelům byl udělen azyl, sedmdesáti byl odmítnut a 14 Číňanů vzalo svou žádost kvůli dlouhému a marnému čekání zpět.
Na čem staví toto bezpochyby překvapivé a kontroverzní rozhodnutí? Podle ministra vnitra Lubomíra Metnara za hnutí ANO byly materiály předložené těmito sedmdesáti žadateli důkladně prověřovány a nebylo zjištěno, že tyto osoby jsou pronásledovány státními orgány. Čínská média také uváděla, že velká část žadatelů nejsou věřící. Vypadá to, jakoby úředníci místo oficiálních zpráv o stavu dodržování lidských práv svobod, na něž odkazují na oficiálních stránkách ministerstva vnitra, spíše čerpali z jistě objektivního a na režimu nezávislého čínského tisku a informací od čínských orgánů. Když se začtete (na rozdíl od rozhodčích pracovníků MV) do těchto zpráv vydávaných například Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), Ministerstvem zahraničí Spojených států amerických, Ministerstvem vnitra Velké Británie nebo nevládními organizacemi jako jsou Amnesty International nebo Human Rights Watch, budete ještě více šokováni vydanými rozhodnutími. Budete číst o státem organizované perzekuci, týrání, zatýkání, ničení kostelů, bezmoci a strachu.
V září 2017 na to rovněž upozorňovalo ve svém dopise adresovaném tehdejšímu premiérovi Bohuslavu Sobotkovi 130 osobností včetně biskupa Václava Malého, filozofa Daniela Kroupy, spisovatele Milana Uhde nebo advokáta a publicisty Jana Rumla. „Již nyní se ukazuje, že úředníci pracují spíše s oficiálními čínskými stanovisky než s informacemi lidskoprávních organizací, co se týče postavení, respektive pronásledování křesťanů v Číně. Kauze křesťanů z Číny hledajících u nás ochranu se pak věnuje dokonce i provládní čínský tisk, když uprchlé z Číny očerňuje a označuje je za ´nelegální migranty, kteří se za křesťany jen vydávají´.“
Ministerstvo vnitra však vyžaduje prokázání toho, že ten konkrétní žadatel ve vlasti čelil určitým negativním jednáním nebo by jim čelil v případě návratu. Co to však znamená? Očekává ministerstvo nějaké oficiální potvrzení čínských orgánů o mučení toho či onoho žadatele? Nebo třeba video? A proč zrovna v těchto případech, když u většiny případů stačí podle zkušeností právníků právě pouze zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi?
Neúspěšným žadatelům bylo kromě nedostatečně prokázaného pronásledování v zemi původu také připisováno k tíži to, že přicestovali legálně a že se již integrovali do společnosti a našli si zaměstnání. To údajně vzbuzuje pochybnosti o tom, zda se nejedná o ekonomické migranty. Podle právníků a odborníků na migrační politiku jsou však tyto závěry naprosto špatné a účelové. Vždyť právě migranti jsou většinou kritizováni za to, že pobírají dávky a nemají se k práci. Tito čínští křesťané začali 6 měsíců po svém příchodu do ČR pracovat, tak jak jim dovoluje zákon o zaměstnanosti, neberou dávky, našli si bydlení mimo zařízení pro migranty, integrovali se.
Ministerstvo vnitra se k věci odmítlo vyjádřit. Zvláštní postup je však zřejmý nejen z dvanáctiměsíčního překroční lhůty k rozhodnutí, ale například i z neobvyklé délky odůvodnění. Podle právničky Hany Frankové, která některé z Číňanů zastupuje, mívají rozhodnutí o azylu většinou kolem 5 až 15 stran, tato však měla až 30. Chybí prý však některé důležité pasáže týkající se například ukládání trestu smrti v Číně. Výtku však měla zejména k tomu, že zamítavá odůvodnění byla v podstatě naprosto stejná, přestože se úředníci holedbali tím, že každou žádost vyřizují individuálně. Navíc některá rozhodnutí obsahovala explicitní zmínku o tom, že azylový proces v této věci byl apolitický. Zmiňovat takto samozřejmou věc je podle právníka Rastislava Šutka nadmíru neobvyklé.
Úřady stály na tenkém ledě, udělením azylu by otevřeně přiznaly, že je Čínská lidová republika zemí, která porušuje lidská práva a svobody a násilně perzekuuje věřící. Ano, jedná se o diplomaticky citlivé téma, obzvláště v ČR. Mohlo by vést k ochlazení ekonomických vztahů s Čínou, na nichž v rámci své „ekonomické diplomacie“ dlouhodobě pracuje prezident Zeman. Úřady zvolily zvláštní cestu. Svým rozhodnutím naplnily evropské tabulky, udělily azyl asi desetině žadatelů. Zároveň se jedná o tak malý počet, který by nemusel nutně rozzlobit čínského obra tak, aby od České republiky odvrátil peněženku.
Čínští křesťané, kteří k nám prchli ve strachu před totalitním režimem, kterému jsme ne tak dávno sami čelili, tak zůstanou v tíživé nejistotě. Proti rozhodnutí ministerstva vnitra mohou podat žalobu ke krajskému soudu. Nezbývá než doufat, že soudcům prezidentská politika neleží na srdci tolik, jako ministerstvu vnitra.
Zdroje:
International Religious Freedom Report for 2016 (U.S. Department of State)
Amnesty International Report 2017/18 - The State of the World's Human Rights - China
Proč nedostali čínští křesťané azyl? 'Strach z perzekuce nestačil, přitížila jim práce,' říká právnička
Křesťany v Číně mučí i zabíjejí, měli by po dvou letech čekání dostat azyl, píší disidenti Sobotkovi
The Battle for China’s Spirit (Freedom House)
Chinese authorities blow up Christian megachurch with dynamite