Co bude obsahem nového migračního balíčku?
16.09.2020
Existuje jen málo témat, která takto výrazně vytvářejí dělící linie napříč členskými státy EU jako právě reforma azylového systému. Evropská komise proto plánuje znovu představit „migrační balíček“. Nejvíce problematickou částí původního navrženého balíčku je nařízení Dublin IV, které mělo nahradit současné nařízení Dublin III. Návrh nařízení, stejně jako celý balíček Komise, je součástí širší reformy Společného azylového systému (Common European Asylum System, CEAS), konkrétně již jeho třetí fáze.
Společný azylový systém byl založen v roce 1999 přijetím Amsterodamské smlouvy a byl dále rozvíjen ve třech fázích. Během této doby bylo přijato několik legislativních aktů, které mají za cíl harmonizovat opatření členských států a jejich přístup k příslušníkům třetích zemí. Předmětem sporů stále zůstává povinná relokace migrantů, zvláště pak od roku 2015, kdy vrcholila tzv. migrační krize. Právě ta odhalila zásadní nedostatky v celé azylové politice EU.
V reakci na nekontrolovatelný příliv migrantů během tzv. „migrační krize“ představila Evropská komise 4. května 2016 legislativní balíček, v jehož rámci bylo představeno 7 legislativních aktů, které ale dosud nebyly, převážně kvůli spornému nařízení Dublin IV, přijaty. V současnosti platné nařízení Dublin III (platné od 2014) nahradilo Dublin II (z roku 2003) a původní Dublinskou úmluvu z roku 1990. S nově vznikajícím Schengenským prostorem bez vnitřních hranic bylo nutné stanovit příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Cílem dublinských dohod je zabránit tzv. asylum shopping, tedy nekontrolovanému pohybu žadatele o azyl, zajistit, že se jeden z členských států žádosti o azyl ujme a určit jasnou a proveditelnou metodu určení členského státu pro posouzení žádosti.
Mezi hlavní cíle návrhu nařízení Dublin IV (Nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských) patří zajištění rychlého přístupu žadatelů o azyl k azylovému řízení a posouzení žádosti jedním jasně stanoveným členským státem. Spornou částí ale stále zůstává hlavně relokační mechanismus, který by měl být podle návrhu použit ve prospěch toho státu, který je konfrontován s neúměrným počtem žádostí azyl. V případě, že by systém vyhodnotil překročení prahových hodnot (150 % vzhledem k referenčnímu klíči), informuje členské státy, Komisi a Agenturu EU pro Azyl, a následně by byl aktivován relokační mechanismus. Relokace by byla provedena pomocí zmíněného referenčního klíče, který pracuje s velikostí populace a celkovým HDP členského státu. Podle návrhu se mohou státy dočasně relokačního mechanismu neúčastnit, výměnou za finanční příspěvek ve výši 250 000 EUR na každého žadatele, který by mu byl jinak přidělen.
Dle oznámení předsedy Evropského parlamentu z října 2019 se stal výše zmíněný migrační balíček součástí nedokončených úkolů, které se přenášejí do dalšího parlamentního období.
Nový „migrační balíček“ by měla Evropská komise proto představit nyní po delší odmlce. V rozhovoru pro Reuters Charles Michel, předseda Evropské rady, uvedl, že by předně měly členské státy zapracovat na vnějších hranicích a uzavřít dohody se zahraničními hlavními městy, kterým by EU poskytla peníze a pomoc výměnou za přijetí migrantů a uprchlíků, kteří by se vydali do Evropy. Dále navrhl konvergenci azylových dávek, aby nedocházelo k nerovnoměrnému rozdělení migrantů a uprchlíků. Tím také otevřel dlouho zamrzlé téma povinného relokačního mechanismu, přičemž rovněž uvedl, že důležitější, než povinné přemisťování jsou právě předchozí body. Ursula von der Leyen ve svém Projevu o stavu Unie apelovala na všechny státy, aby přebraly odpovědnost.
Otázkou zůstává, jak si nový návrh Komise s povinnou relokací poradí a zda jí vůbec bude obsahovat. V lednu 2020 oznámila Komise svůj záměr vydat nový Pakt o azylu a migraci, který bude, podle dostupných informací, usilovat o odolnější, humánnější a účinnější migrační a azylový systém, který obnoví důvěru v Schengenský prostor.
Zda nový návrh Komise bude obsahovat povinnou relokaci není ještě jisté. Bude to ale jistě první věc, která bude českou vládu zajímat, zvláště pak s ohledem na rozsudek Soudního dvora EU z 2. dubna 2020. Česká republika, Polsko a Maďarsko podle něj porušily své povinnosti, když se odmítly zapojit do přerozdělovacího systému v roce 2015.