Debata s nizozemským ministerským předsedou Markem Ruttem na půdě Evropského parlamentu
14.06.2018
Připomněl v tomto ohledu sestřelení holandského letadla MH-17, v reakci na něž se celá Evropská unie spojila a podpořila Nizozemské království v apelu na ruskou zodpovědnost za tuto tragédii. Zatímco je jasné, že unilaterální kroky v dnešním světě k ničemu nevedou, Evropa musí být jednotná tváří v tvář otřesům v multilaterálním systému zahraničních vztahů a posunům geopolitických sil. EU je pak dle jeho názoru nejúspěšnějším příkladem toho, do jaké míry přináší multilateralismus a ochota ke kompromisu vést ke stabilitě a prosperitě. Jednota Evropy tak bude určující pro její akceschopnost vůči Rusku či Sýrii, a to za pomoci nových světových hráčů – například Číny či Indie. Naopak dobré vztahy se Spojenými státy již nejsou evidentní, zejména pak po americkém ustoupení od pařížské a íránské dohody, či uvalení cel. Přesto se však domnívá, že je nutné s nimi nadále spolupracovat co nejužším způsobem.
Brexit pak sice vidí jako ránu evropské integraci, ale zároveň také jako příležitost uvědomit si, jak nutná je tato jednota. Pro Nizozemí je účast v EU naprosto jednoznačnou záležitostí, která přinesla více prosperity, než by si její zakládající otcové kdy byli schopni představit, a proto se bude Holandsko snažit ze všech sil, aby EU zůstala silná. To však neznamená stále více Evropy – stále užší svazek pro něj není cílem. Naopak, EU by měla konat velmi dobře v pouze několika nezbytných oblastech. Otázka by tak neměla být, zda více či méně Evropy, ale spíše kde může být spolupráce prospěšná.
Proto je potřeba zaměřit se na nové priority. V prvé řadě by to měly být klimatické změny. Rutte se vyslovil proti současnému cíli 40% snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030, a podal naopak ještě ambicióznější protinávrh, a to snížení na úrovni 55 %. Dle jeho názoru je to dosažitelný cíl, ale je k tomu potřeba spolupráce mezi Evropským parlamentem, Komisí, členskými státy a dalšími aktéry, neboť konkurenceschopná Evropa je jedině udržitelná Evropa. Dále je potřeba dokončit již rozdělané dohody před schvalováním nových, čímž rozumí hned několik oblastí. Zaprvé jednotný trh, kdy apeluje na členské státy, aby bylo dosaženo plného potenciálu jednotného trhu služeb, jehož absencí ztrácí EU cca 1 miliardu eur ročně. Zadruhé se jedná o eurozónu, kde vidí nutnost stabilizačních mechanismů, jelikož si EZ již další krizi nemůže dovolit – dle jeho názoru je však dodržování zdravých národních rozpočtů v souladu s evropskými pravidly dostatečným stabilizačním mechanismem. V otázce migrace je pak nutné efektivně reformovat Evropský azylový systém, jinak jsou veškeré plody plynoucí z existence Schengenského prostoru zbytečné. Čtvrtým, a velmi důležitým bodem, potom je nutná reforma priorit evropského rozpočtu, který dle jeho názoru reflektují již desítky let zastaralé cíle. Není možné, aby 70 % rozpočtu šlo do zemědělství a strukturálních fondů – naopak, pro stále rostoucí EU je potřeba nových aktuálních cílů, a také spravedlivého systému příspěvků do rozpočtu na rozdíl od současného „disproporčního“ na úkor bohatších států. Konečně je pak nutné odolat tlakům na zpochybnění legitimity EU, a to nejen v instituciální rovině, kde je potřeba dát větší pravomoci národním parlamentům, ale také v oblasti základních principů EU, jako jsou svoboda tisku, nezávislá moc soudní či právní stát, tedy principy, které nejsou národního charakteru, ale musí existovat na celoevropské úrovni.
Závěrem pak citoval jednoho z otců zakladatelů evropské integrace, Johana Beyena, který ji přirovnal k žirafě – zvířeti, které se dá těžko popsat, ale velmi jednoduše rozeznat. Stejně tak EU nemůže být shrnuta do pár slov, ale je jednoduše rozpoznatelná jakožto kruh hodnot, které ji posilují a chrání. Dle Rutteho se pak nemusíme shodnout na všem, abychom dosáhli jednoty – je to však tato jednota, která je budoucností celé Evropy.
Následně se slova ujali mluvčí z pléna. Jako první si však vzal slovo první místopředseda Evropské komise Timmermans, který poukázal na to, že to, co bylo ještě před několika lety nemyslitelné, tedy konec EU, je dnes běžně zmiňováno. Ukazuje to dle něj na to, že EU není nezničitelná, což je přesně to, co z ní činní něco hodnotného. Je potřeba proto, abychom si to všichni uvědomili a ukázali jednotu. Za velký problém označil morální hazard a s ním spojenou nedůvěru mezi severem a jihem, či východem a západem. Státy podle něj nemohou sdílet společnou budoucnost, pokud mezi nimi nebude důvěra. V otázce migrace přitom EU má jasnou odpověď – komprehenzivní spolupráci, o jejíž nezbytnosti je potřeba přesvědčit nejen členské státy, ale zejména jednotlivé národy. V tomto ohledu ocenil, stejně jako Mark Rutte, bulharské předsednictví Rady, jehož je toto téma jednou z priorit. Zároveň se dle jeho názoru nacházíme na počátku nového paradigmatu – poprvé americký prezident věří, že slabá a rozdělená Evropa je lepší než silná, a přesně proto musíme prokázat o to větší jednotu. Vztahy se Spojenými státy jsou pak natolik silné, že je nemůže jeden prezident porušit. V reakci na nizozemského premiéra pak upozornil, že EMU, jednotný trh či evropský rozpočet jsou důležité, ale že naše síla a svoboda nejsou založeny na hospodářských otázkách, ale na společných hodnotách, které musí být hlavním podstavcem všech evropských politik.
Manfred Webber, předseda poslaneckého klubu Evropské lidové strany, se naopak domnívá, že se euroatlantické vztahy nevrátí do předchozí podoby po Trumpově administrativě, a proto je nutné patřičně reformovat EU. Především pak v otázce vnějších vztahů EU, kde v současné době může být půl miliardy obyvatel zablokováno jedním státem, což se také často děje v souvislosti s existencí parlamentních skupin čínského, ruského či íránského přátelství. Apeloval proto na změnu hlasovacího systému v tomto ohledu z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu. Dále kritizoval Rutteho za jeho volání po proporčních příspěvcích do rozpočtu – Webber se domnívá, že tomu již tak je, neboť „1,3 % znamená 1,3 %“, tedy stejnou proporci pro každého. V EU spatřuje protiváhu k současnému izolacionismu americké administrativy, a proto vidí nutnost ve společné obraně, zároveň však upozorňuje, že v otázce Íránu, ale také Ukrajiny či Severní Koreji, dohody fungovaly lépe než zbraně.
Nový předseda pokrokového spojenectví socialistů a demokratů, Udo Bullman, pak připomněl, že reforma dublinského systému musí být hlavní prioritou příštího summitu Evropské rady a kritizoval Nizozemsko za jeho pověst daňového ráje.
Podle Petera Van Dalena ze skupiny Evropských konzervativců a reformistů jsou to v současné době Německo a Francie, které diktují směr Evropy – a pod francouzským prezidentem Macronem to znamená stále více EU. Je podle něj proto na Ruttem, aby převzal pozici Spojeného království po Brexitu a stal se protiváhou vůči Macronovi, Junckerovi a Verhofstadtovi.
Sám Verhofstadt, předseda Aliance liberálů a demokratů pro Evropu, pak reagoval slovy, že nový svět potřebuje novou Evropu, a tudíž ne více či méně Evropy, ale něco úplně nového – více dokonalou unii. Stejně jako 9 nizozemských regionů, které se spojily dohromady a odstartovaly zlatou éru země, musí Evropa udělat to samé – postupovat společně, navzdory politikům jako jsou Putin, Erdogan, ale i Trump, který utužuje silnější vztahy s autokratickými vůdci než se svými tradičními spojenci. Evropa si dnes již nemůže být jistá, že jí Spojené státy v případě nutnosti přijdou na pomoc, a proto souhlasí s Webberem, že je potřeba zbavit se jednomyslnného rozhodování v otázce vnějších vztahů a zavést evropskou armádu. Zároveň apeloval na postavení se proti „Putinovým podporovatelům“ Farageovi, Le Penové či Wildersovi, ale také Orbánovi, Kaczynskému a Salvinimu, neboť „my, jako liberálové, nemůžeme nikdy přijmout neliberální spolupráci s těmito lidmi“.
Ska Keller, spolupředsedkyně skupiny Zelených-ESA, poukázala na hlavní tři body. Zaprvé na reakci na klimatické změny, kterou povětšinou brzdí Rada, dále pak na bezbytnost sociální Evropy, neboť bez sociální Evropy není solidarita a bez solidarity není žádná Unie. Závěrem pak kritizovala Nizozemí za jeho daňovou politiku, kdy během krize například mnoho portugalských firem využilo nizozemské sídlo jako daňový ráj. Je podle ní proto od Rutteho pokrytecké volat po tom, aby členské státy důsledně dodržovaly závazky svých veřejných financí, pokud jeho země sama napomáhá snižování základu daně.
Rutte v závěru reagoval na předchozí řečníky. Souhlasil s komisařem Timmermansem v otázce nezbytnosti důvěry mezi státy, nutnosti reformy azylového systému či síle euro-amerických vztahů. V otázce armády věří, že bychom se neměli zabývat podobnými symboly, ale je nejdůležitější řešit problematiku vojenské mobility. Souhlasil s námitkami v oblasti nutnosti bojovat proti nekalým praktikám v oblasti daňových politik či 55% snížení emisí skleníkových plynů – připomněl však že pro oba problémy je potřeba celoevropská odpověď. Odmítl však van Dalenův apel na vytvoření nizozemské protiváhy k Francii a Německu, které mezi sebou podle Rutteho automaticky nemusí souhlasit a i pokud ano, neznamená to, že zvládnou svou vůli prosadit navzdory ostatním. Rutte naopak vyjádřil svůj souhlas s názory francouzského prezidenta Macrona a vyjádřil se pro úzkou spolupráci s Francií, stejně tak jako s baltskými či skandinávskými republikami, Rakouskem, Irskem či Španělskem. Závěrem dodal, že volný trh vyzdvihl stovky milionů lidí z chudoby a nizozemská vláda silně věří, že by tomu tak mělo býti i nadále, a to například i v otázkách stejného platu za stejnou práci, včetně, v současné době, tak často debatovaného sektoru nákladové dopravy.