Holandský sendvič s dvojitou irskou
15.06.2015
Zatímco se v Česku diskutuje o elektronické evidenci tržeb, horkým tématem v zahraničí jsou metody, jakými se velké nadnárodní firmy vyhýbají placení daní: jde často o komplikované transakce s bizarními názvy. Problém opět vyplul na povrch při nedávném skandálu LuxLeaks. Znevýhodněny jsou přitom malé podniky, které na rozdíl od těch velkých nemají prostředky na přesuny financí po svých filiálkách ve světě za účelem placení nižších daní.
Lidé si před daňovými zákony prostě nejsou rovni – takový pocit se dnes šíří Evropou. Velcí si to s daněmi umějí zařídit, malí nemohou než vše poctivě zaplatit.
Aféra LuxLeaks z loňského podzimu není prvním skandálem tohoto typu: že velké nadnárodní firmy s daněmi čarují a že svou daňovou povinnost umějí podstatně zmenšit, se ví dlouhou dobu. Přesto fakta popsaná v případu Lux Leaks členy Mezinárodního konsorcia investigativních novinářů vyvolala velkou veřejnou debatu. Ukázalo se jasně, jak často velké nadnárodní firmy převádějí firemní zisky do vybraných zemí, kde jsou schopny si zajistit velmi nízkou daňovou povinnost. Možností, jak to udělat, je poměrně dost, neboť států, které nabízejí příznivé daňově prostředí, je skutečně mnoho: není tedy třeba cestovat hned do legendárních daňových rájů typu Kajmanské ostrovy.
Velcí a šikovní Případ LuxLeaks (viz rámeček) se, jak název napovídá, týká praxe Lucemburského knížectví, miniaturní, ovšem vlivné a bohaté země Evropské unie. Nadnárodní podniky převádějí pomocí finančních operací zisky do firem účelově vytvořených v Lucembursku a s tamními daňovými úřady dohadují atraktivní zdanění: skutečná výše je někdy extrémně nízká, může to být efektivně jen něco kolem jednoho procenta.
Jde však skutečně jen o jeden typ toho, co se nazývá „daňově agresivní chování“: další oblíbenou technikou je vyvádět z podniků „intelektuální vlastnictví“, třeba ochranné známky nebo jiné know-how a umístit je do miniaturní firmy v zemi, která zisk z duševního vlastnictví daní jen velmi mírně. Poplatky za využití know-how pak směřují právě tam – a jsou tedy zdaněné málo.
Jinou metodou je takzvaný „transfer pricing“. Funguje to například tak, že filiálky podniků v zemích s nízkými daněmi si stanoví vysoké ceny, za které prodávají zboží filiálkám těch samých podniků ve státech s vysokými daněmi. Podniky v zemích s vyššími daněmi tak mají vyšší náklady a nižší zisk, daně naopak platí podniky v zemích s nižšími daněmi, a většina profi tu tak končí tam, kde z něj majitelům zbude více.
Kromě toho, že existuje množství technik, jak daňovou zátěž různými operacemi snížit, existuje také mnoho států, které snížení daní umožnují. „Obvyklými podezřelými“ jsou kromě Lucemburska hlavně Nizozemsko, Irsko či Švýcarsko.
A některé fígle vyžadují kombinaci daňových režimů více zemí: jedna z operací se například nazývá „holandský sendvič s dvojitou irskou (whisky)“. Tento legální daňový trik v praxi znamená, že korporace založí dvě firmy v Irsku, kde se příjmy firem daní nízkou sazbou – první irská firma dostává peníze za reklamu a další služby uskutečněné v jiných zemích; z těchto peněz platí první irská firma druhé irské firmě poplatky za propůjčení značky či duševního vlastnictví. Irské peníze se pak převádějí do mateřské firmy v Nizozemsku, prázdné schránky, a teprve potom posílají do nějakého daňového ráje, kde oficiálně sídlí samotné centrum korporace: důvodem vložení „holandského sendviče“ je, že kdyby se peníze poslaly do daňového ráje rovnou z Irska, země by je zdanila.
Viníky potrestáme Za to, že se otázka velkých firem vyhýbajících se placení daní stává agendou politiků, mohou jak aféry odhalující dříve neznámé detaily o „agresivních daňových praktikách“, tak stav, kdy vlády hledají cesty, kterými by omezily vysoké rozpočtové schodky narostlé v průběhu krize. Podle propočtů médií či analýz odborářů (jejich odborníci například do detailu rozpitvali, jak v Evropě „nedaní“ McDonald’s) takto unikají z rozpočtů desítky miliard eur - daně od firem totiž činí v řadě zemí více než pětinu všech daňových příjmů. Čím více tyto firmy ušetří, tím více zaplatí ostatní daňoví poplatníci nebo klesnou výdaje států -třeba na sociální služby nebo obranu.
A co je snad ještě horší, zcela proti duchu férové soutěže je stav, kdy na trhu soutěží firmy, jimž se daří své zisky danit málo, s těmi, co platí řádnou daňovou sazbu (obvykle kolem dvaceti procent). Znevýhodněny jsou přitom hlavně podniky malé, které podle analýz tahají za kratší konec provazu v mnoha dalších oblastech, včetně dostupnosti kapitálu či úvěrů. Sečteno a podtrženo, důvody pro zákaz a postihování těchto daňových praktik jsou velmi přesvědčivé.
Při těchto úvahách je nicméně potřeba přijmout několik faktů. Tím nejzásadnějším je, že uvedené techniky jsou v naprosté většině v souladu se zákony. Mnohé země navíc svou daňovou politikou ony „výhodné“ cesty k nižším daním vytvořily a jiné je ve svých daňových systémech dostatečně neucpaly. Nepochybně to nejsou firmy ani jejich poradci, kdo mají dbát o to, aby státy na daních co nejvíce vybraly. Navíc není tajemstvím, že ve stále více nadnárodním světě je pořád obtížnější určit, do které země firemní zisky vlastně patří.
Snadná řešení nejsou Existují daňoví odborníci, jako je prezident evropské konfederace daňových poradců Henk Koller, kteří říkají, že jedinou rozumnou cestou z dnešního stavu je konec zdanění zisku firem: místo toho by se měla soustředit pozornost na zdanění těch, kteří si tento zisk rozdělují, tedy vlastníky podniků, fakticky na fyzické osoby. Zcela jiný názor naopak mají třeba odboráři zastupující zaměstnance daňových autorit v Evropě. Pro ně je odpovědí co nejvíce daňových kontrolorů a jejich lepší ocenění.
Ani jedna z těchto extrémních cest nezní nadějně. Zrušení firemní daně by zákonitě muselo vést ke snaze vybírat více na daních ostatních. Zejména danění fyzických osob se přitom potýká s podobnými problémy jako zdanění firem (a ti nejbohatší v mnoha zemích platí na daních mnohem menší podíl příjmu než ti chudší) - současně existují meze, jak moc lze zatížit spotřebu, například prostřednictvím daně z přidané hodnoty. Ale ani tisíce dalších daňových kontrolorů cestou k lepšímu výběru daní nejsou. Hlavním problémem totiž je, že daňové systémy jsou tak složité, že mnohdy ani stát přesně neví, jakou daň má podnik či osoba platit. Nahradit srozumitelné a funkční daňové zákony armádou kontrolorů je sporné řešení: jednak tuto drahou mašinerii na výběr daní nakonec zase zaplatí daňoví poplatníci, jednak hrozí, že malé podniky investují nemalou část svého času nebo peněz nikoli do rozvoje podnikání či zvyšování počtu zaměstnaných, ale do zoufalé snahy správně vyplnit daňové formuláře. Je zjevné, že nějaký vágní přístup v duchu hesla „prostě to uděláme“, fungovat nebude. Agresivní daňové praktiky totiž stojí, jak už bylo řečeno, často na využití detailních ustanovení daňových zákonů, které buď jsou dlouhodobou součástí předpisů, a tudíž by jejich změna zasáhla i „normální“ firmy, nebo jsou tato ustanovení v principu racionální, jako je tomu u daňové podpory, tedy nízkého zdanění duševního vlastnictví.
V zásadě platí, že k tomu, aby „systém“ převádění zisků a jejich nízkého zdanění mohl fungovat, jsou potřeba dvě základní ingredience. Musí být možné převádět zisky firem z jedné země do druhé. Když to lze, pak obvykle není nesnadné vyhledat zemi, která určitý typ zisku daní pro vlastníka „šetrně“. Z hlediska státu je totiž zisk přitékající ze zahraničí, který přichází nad rámec místní ekonomiky, vítaným příspěvkem, i když je zdaněný velmi lehce.
Názory, jak by měly vypadat fungující a srozumitelné daňové zákony, které neumožní „čarování“ typu holandsko-irského sendviče, se tudíž skutečně liší. Navíc různé země se bojí, že každá změna se dotkne právě jejich příjmů. Nejvíce to platí pro státy, které z dnešního daňového chaosu těží nebo se domnívají, že je tomu tak – právě ony se do žádných změn nehrnou. Právě proto také většina diskusí, co s dnešním zjevně nežádoucím stavem udělat, zatím k ničemu konkrétnímu nevedla.
To se však dnes skutečně mění. Mnozí z těch, kteří se zabývají hledáním cest k legálnímu snížení daňové platby, jsou totiž stále dovednější a výše neplacených daní vyšší a vyšší. Dalším důvodem je, že hodně zemí na daňovou optimalizaci velkých firem reagovalo tím, že jim nabídlo aspoň tak dobré podmínky jako ty státy, do kterých zisky plynou: výsledkem je, že velké firmy mají čím dál tím více na výběr, kde zisky danit, zatímco daňové příjmy států od nich budou klesat. A ti, kterým nezbude než daně platit, budou čelit čím dál tím vyšším daňovým účtům a proporčně k nim rostoucí neochotě v podnikání pokračovat.
Jak na to Vůle začít problém řešit je nyní opravdu velká – a nejde pouze o záležitost Evropanů. Významnou roli hraje OECD, Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj tvořená nejrozvinutějšími zeměmi světa. Právě tato instituce analyzuje problém nazývaný úředně „eroze daňové báze a přesouvání zisku (z anglického base erosion and profi t shifting - BEPS) a navrhla Akční plán boje proti BEPS: ten zahrnuje patnáct oblastí, jejichž prostřednictvím chce problematiku neférových daňových praktik řešit. Minulý rok v září vydala první část plánu, který přináší návrh opatření například v oblastech, jako je zdanění digitální ekonomiky, neutralizace vlivu některých finančních instrumentů, které velké firmy při daňové optimalizaci využívají, nebo prevence zneužívání mezinárodních smluv, jež se oficiálně jmenují smlouvy o zabránění dvojího zdanění, ale dnes jsou hořko-ironicky označovány za „smlouvy o dvojím nezdanění“.
Své návrhy má i Evropská komise: ta by ráda prosadila automatické výměny informací o „daňových rozhodnutích“ (tax rulings): právě jejich prostřednictvím se firmy z kauzy LuxLeaks dostávaly k příjemně nízkému zdanění. Úřady jednotlivých zemí by tak automaticky věděly, které podniky fungující právě u nich platí mnohem nižší daně v jiné zemi. Evropský parlament v reakci na LuxLeaks vytvořil zvláštní komisi, která má rychle zpracovat návrh právních opatření, jenž by měl problém agresivních daňových praktik alespoň částečně řešit.
Jako pravděpodobné se dnes jeví, že seznam odpovědí na LuxLeaks a podobné kauzy bude mít mnoho položek. Kromě již zmíněných věcí se ve vztahu k vyšší transparentnosti hojně diskutuje o principu „uveřejňování informací podle jednotlivých zemí“ (country by country reporting - CBCR): to by přineslo velkým nadnárodním společnostem povinnost publikovat informace o globální distribuci jejich příjmu, zaplacených daní a další údaje o rozdělení ekonomické aktivity mezi zeměmi, v nichž nadnárodní skupina operuje. Dojde jistě i na oživení aktivity Kodexu chování v oblasti zdanění podniků (Code of Conduct for Business Taxation), který na mezivládní úrovni v rámci Evropské unie přezkoumává škodlivost jednotlivých daňových režimů ustanovených v členských státech. A do hry se vrátí i návrh pro harmonizaci daňového základu podniků (CCCTB - Common Consolidated Corporate Tax Base – viz rámeček).
Končí tedy pomalu éra agresivních daňových praktik podniků? Částečně asi ano. Již dnes údajně manažeři mnoha firem, kteří mají na starosti daně, neradi vidí, když je v kolonce daňové povinnosti příliš nízké číslo: nechtějí popudit úřady ani veřejnost. Platí to dvojnásobně pro firmy z oblasti spotřebitelského průmyslu, tedy třeba maloobchodu či služeb, kterým hrozí bojkot části zákazníků. Zvýšená transparentnost a zájem médií totiž mají na chování podniků vliv: firmy si uvědomují, že ušetřené daně, byť legálně, mohou nakonec přijít draho.
Spoléhat se však pouze na tento kanál by bylo asi naivní. Specifi kem Evropské unie je, že na jejím území existuje tolik daňových režimů, jako je členských států: velká část daňové problematiky je součástí suverenity 28 členů. To značně omezuje možnosti řešení - na boji proti daňovým operacím se sice obecně shodnou všichni, ale otázka, jaké zbraně použít, může mít 28 různých odpovědí.
Prosazení funkčních návrhů, které současně budou odpovídat rozdělení pravomocí v Unii, tedy nebude snadné. Navíc u všech je třeba bedlivě zvažovat jejich náklady (obvykle placené těmi, kteří již dnes daně platí) a výnosy. Ještě obtížnější bude uvedení návrhů v život. Přinejmenším některé země, kterým dnešní stav vyhovuje, budou hledat všemožné důvody, aby návrhy úprav sprovodily ze světa nebo je přinejmenším podrobily dlouhé, nejlépe nikdy nekončící analýze. V každém případě, jak „daňově agresivní podniky“, tak evropské politiky a daňové experty čekají horké měsíce se spoustou práce. Doufejme, že na konci budou férovější daně a omezení dnešního stavu, kdy se většina daňových poplatníků skládá na to, aby pár z nich platilo daně nízké.