Každý má hlas i slovo…
24.10.2016
- I nadále si myslím, že velká část lidí, když vidí, co se v Sýrii (či jiném podobně postiženém místě) děje, by souhlasili s tím, že i my máme těmto lidem pomoci. Kdyby nebylo toho, jak část našich politiků situaci interpretovala.
- Bylo by to nejen správné, ale i v našem zájmu. Přístup zemí k migraci a schopnost Unie problémy řešit, spoluurčí, jak bude vypadat budoucnost. Pokud dojde k tomu, že se země od spolupráce a solidarity (což je základ genomu projektu EU) odvrátí, směřujeme k pro nás eneromně bolestivým zítřkům (jak jsem o tom již psal).
- O tom, zda jsme či nejsme solidární, „nerozhoduje“ to, co si o svém konání myslíme my, ale jak ho vidí ostatní. Můžeme stále opakovat, že jsou to Řekové, kdo nám „neposílá“ žadatele o azyl, ale v kontextu vyjádření českých politiků nám to nikdo za hranicí naší země nevěří (celkem země přijaly touto cestou přes 5000 migrantů).
- Myslím si, že bychom těch pár stovek Syřanů, Eritrejců či Afgánců (dle toho, které země se do „systému kvót“ kvalifikují) měli být sto vybrat, přijmout a vytvořit jim prostředí, aby zde chtěli žít. Mimochodem, kvóty se netýkají ekonomických migrantů a země může kteréhokoliv žadatele odmítnout (od čehož máme bezpečnostní složky).
- Princip „kolektivní viny“ muslimů, jak ho presentuje třeba pan Tomský, je nejen věcně nesmyslný, ale je bohužel tou nejlepší cestou, jak část lidí (na obou stranách) radikalizovat a přivést k hrozivým činům.
- Unie krizi nezvládla. Zejména vinou států, neb ty se nebyly sto (a nejsou) dohodnout, a nikdo jiný nemůže rozhodnutí příjmout. To vede k tomu, že země jako Itálie a Řecko nesou neférově vysokou zátěž (a brání se). Ale není pravda, že se nic neděje – vznikla konečně pohraniční stráž, dohoda s Tureckem zastavila obrovský příliv migrantů do Řecka, podobně by mohlo pomoci 5 smluv s africkými zeměmi. Dohodnutý byl režim vracení neúspěšných žadatelů o azyl do Afganistánu a zlepšuje se evidence těch, co přijíždějí. A mohl bych pokračovat...
Nicméně, diskuse na toto téma je daleko od racionality. Kdo více křičí, vyvolává dojem, že má více pravdu. Ovšem jedno poznání si z těch nelehkých 60 minut odnáším. Chápu, jak se dostalo Spojené království tam, kde je (do nelehké pozice, ohrožující stabilitu a prosperitu země). Tak, jak razantně pan Tomský spílal muslimům, s takovou vehemencí se pouštěl před pár týdny do Unie (na naší nedávné akci). A leckdo tomu podlehne.
Ale má to jeden nepříjemný důsledek. Stejně jako u brexitu i zde se ukázala jistá nečekaná hraniční čára. I když je vzorek malý, je pozoruhodné, že nejmladší diskutující byli na straně solidarity, lidskosti a odpovědnosti. Měli pro to srozumitelné důvody. I odvahu je říct. A křičeli na ně dva panelisté ve věku jejich prarodičů. V Británii o osudu svých dětí či vnuků (o brexitu) rozhodla sympatie části starší generace k argumentům a stylu pana Farage a Johnsona. Je to smutné, doufám, že naše solečnost zamíří lepším směrem. Zkusme proto méně křičet, více se posouchat a více přemýšlet...