Koho by zasáhl kolaps Řecka?

Průběh „řecké krize“ připomíná nikoli klasickou tragédii, ale spíše literární díla českého velikána Járy Cimrmana. Jenže tentokrát jde opravdu o hodně. V ohrožení jsou úspory Řeků i důvěryhodnost Evropské unie. 

Okamžiky očekávání jsou střídány momenty zklamání. Tento týden to nejprve vypadalo na rychlou dohodu a poté na nepřekonatelný rozpor mezi Řeckem a „Evropou“. A to, co se děje za dveřmi vyjednávacích místností dle tweetů účastníků, má občas komický nádech. Ve hře však není málo. Proto snahy o hledání řešení nezastaví ani víkend. Hraje se o osudy deseti milionů občanů Řecka, o věrohodnost Unie a také o velký balík peněz, které jsou v ohrožení. 

Jediná věc je jasná. Všechno je možné. 

Řecký premiér Alexis Tsipras může spáchat zbytečnou ekonomickou sebevraždu, která může změnit mapu Evropy. Stejně tak může jeho kabinet „dostat rozum“ a s věřiteli najít společnou řeč. Běží se však na delší trať. Vláda Syrizy dostala Řecko zpět do recese, a tak bude země potřebovat další půjčky na splácení těch dnešních. Je možné, že k „havárii“ dojde až později. Stejně tak se může stát, teoreticky, že tamní hospodářství začne růst jako koncem minulého roku, a doprovodí-li to vláda (dobrovolně, nebo přinucením) slušnou správou rozpočtu, zadlužení Řecka z dnešních astronomických hodnot klesne. 
Jádrem věci je, že poté, co země prošla velkou ekonomickou krizí a nemalou část reforem provedla (umazala většinu až 15procentního schodku rozpočtu při poklesu ekonomiky skoro o čtvrtinu), prožívá dnes krizi politickou. Na první pohled zbytečnou. A ta je ničivější a hůře zvládnutelná než „pouhý nedostatek peněz“. 

Kdo za to může? 

Řecko není rozvrácená země. Mnoho věcí funguje. Do průšvihu, který vyvrcholil koncem minulého desetiletí, se dostalo kombinací „normálních“ chyb. Jednou z nich byla víra v to, že zavedení eura znamená „německé platy“ (argument odborů). To vedlo ke ztrátě konkurenceschopnosti. Řeckým financím zasadily ránu „nadrozměrné“ investiční projekty – Olympijské hry 2004 či zbrojní investice v reakci na napětí mezi Řeckem a Tureckem. Nejdražší chybou bylo „neuřízení“ důchodového systému, plného výjimek a zvýhodnění některých skupin. Pod omyly jsou podepsaní politici všech možných stran vládnoucích po začátku milénia. 
Ekonomická a finanční krize neměla na málo otevřené Řecko přímý vliv, ale vlády utrácení ještě urychlily. To zemi v roce 2010 zajistilo místo mezi státy, které by bez vnější pomoci spěly k finančnímu kolapsu. EU spolu s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) ohroženým zemím pomohla reformami podmíněnými půjčkami. Ty šly do zemí malých (Pobaltí, Kypr) i větších (Španělsko), států platících eurem i mimo eurozónu (Maďarsko či Rumunsko). 

Uvolnění pracovního trhu, úpravy důchodů, snižování sociálních dávek a růst daní jsou obvyklá opatření, která reformy zahrnují. S nepříjemnou povinností je provést se Řekové vyrovnali hůř než ostatní země. Špatná byla volba kroků (důraz na růst daní, které špatně vybírají), ale hlavně se politická reprezentace od reforem distancovala a prezentovala je jako zlovůli EU. Pokles ekonomiky, nárůst nezaměstnanosti, nevěrohodnost vládní elity a rostoucí nenávist k Trojce, která úvěry poskytovala (EU, MMF a Evropská centrální banka), byla živnou půdou extremismu, který dostal k moci Syrizu. 

Je to Tsiprasova vina? 

Radikální levicového hnutí Syriza se dostalo k moci i díky populistickému programu, slibujícímu bezbolestné řešení problémů. Ani rostoucí nedostatek peněz v pokladně nepřivedl po měsíce premiéra Tsiprase k opuštění volebních hesel. Situace je o to horší, že nejistota, kterou vládnutí Syrizy během pár týdnů vyvolalo, dostala Řecko zpět do recese, snížila výběr daní a vedla k posílání úspor do ciziny. Pomocí kreativity správců státní kasy se do května nedostatek peněz projevoval „jen“ tím, že vláda, města a obce neplatily účty, a dostávaly tak firmy do bankrotu, ale dnes dělí Tsiprase jen hodiny od nezaplacení splátky úvěru od MMF a zřejmě i neplacení mezd a důchodů. 
Nedostatek peněz se prohlubuje a Řecko je přitom zoufale potřebuje na splátky i provoz státu. S tím, jak klienti vybírají vklady z bank, Řecko závisí na podpoře od ECB. Ta souhlasí s poskytováním desítek miliard eur nouzových úvěrů bankám, které kryjí dluhopisy Tsiprasovy vlády. Pokud však její prezident Draghi financování zastaví, dojde ke kolapsu bank a s ním k rozpadu ekonomiky (o peníze by nepřišli jen občané, ale i podniky). 
ECB je ochotna úvěry poskytovat jen tehdy, věří-li, že se řecká vláda dohodne s euroskupinou, která je hlavním poskytovatelem úvěrů (v řádu 200 miliard eur), tedy nutné půjčky. Ovšem půjčky euroskupina poskytne jen tehdy, pokud řecká vláda zlepší stav rozpočtu. Tsipras a spol. projevují jen malou vůli toto udělat, jeho vláda si s úsporami jaksi nerozumí... I když logika vede obě strany k dohodě, jednání váznou. 

Vysoká řecká sázka 

Ale i to má logiku. Obě strany mají co ztratit, proto čekají, že ten druhý ustoupí. Pokud dojde ke kolapsu Řecka (bez ohledu na to, co to znamená), věřitelé přijdou o většinu peněz. Bankrotem rozvrácená ekonomika je totiž nebude mít. Politici, kteří se rozhodli Řecku pomoci, utrpí velkou újmu. Proto Tsipras očekává ústupky. Vždyť chce „jen pár miliard“. Podcenil však, jak moc jsou na jeho postup mnozí politici „naštvaní“, a hlavně to, že prakticky všechny vlády vede k neústupnosti obava, že úspěch Syrizy posílí populistické strany v Evropě. 
Řecký premiér tedy vsází budoucnost svých 10 milionů obyvatel na to, že Západ nebude chtít riskovat ohrožení svých desítek miliard úvěrů. Tak vysokou hru politika jen tak nevidí. A zatím to nevychází. 

Důsledky kolapsu 

Kolaps Řecka, přesvědčení části jeho obyvatel, že je dílem zlé Unie, jistě otevře prostor pro další radikalizaci veřejného mínění a možná i nástupu vlivu Ruska. A to nejen v Řecku, ale zřejmě i na Balkáně, který stabilitou dnes neoplývá. 
I když Řecko finanční trhy odepsaly a možnost přelití nákazy jinam není velká, neúspěch řecké záchrany by se vtiskl do genomu Unie a eurozóny. A projevil by se znovu, až se někdy v budoucnu někdo ze členů dostane do potíží. 
V neposlední řadě je otázka, jak by se kolaps země dotkl fungování EU. Je stále více pravděpodobné, že černý scénář neznamená ani vystoupení Řecka z eurozóny (spíše vznik dočasné náhradní měny), natož pak z Unie. U jednacího stolu by tedy seděl spolu s ostatními politiky zástupce zbankrotované země, která neplatí dlužné miliardy eur. 

A spolurozhodoval by o naší budoucnosti. 

Je těžké soudit, co by se v případě kolapsu jednání o nových půjčkách stalo s řeckou ekonomikou. Jisté je, že by nezmizela z povrchu země a její občané by utrpěli. Zhroucení bank je obere o úspory a paralyzuje část firem. Povede k nástupu „hotovostní ekonomiky“ a kolapsu výběru daní. Veřejné služby nebudou mít dostatek prostředků, ale je možné, že soukromá část hospodářství, třeba turismus, bude fungovat (bude jedním z klíčových zdrojů příjmů). Důsledky pádu bankovního sektoru a znehodnocení úspor budou trvat mnoho let, po která se Řekům povede nejspíš hůře než v době nejtvrdších úspor posledních let. 

I přes složité jednání, nebezpečnou ideologii řecké vlády a přes hrozbu špatných kompromisů by dohoda byla vítána. Poté, co Tsipras začal postupně chápat, jak musí věřitelům vyjít vstříc, je dnes asi řeč o vhodnosti jednotlivých opatření a desetinkách procent nejistého budoucího HDP. Pokud tyto důvody mají vytlačit Řecko na periferii Unie a změnit geopolitickou mapu Evropy, myslím, že to je slabý důvod. Za pár let si málokdo bude pamatovat, kdo to byl Tsipras a že šéf Evropské komise se jmenoval Juncker. Tím méně bude lidi zajímat, že týdny trvající jednání skončila na nesouhlasu ohledně strukturálního deficitu. Ale to, zda je Řecko „součástí klubu“, bude vědět skoro každý. Pokud Evropa řeckou krizi nezvládne, učiní ji to slabší. Kvalita Unie, stejně jako obyčejné party kluků a holek, se formuje ve chvíli, kdy překoná opravdu velké potíže. A myslím, že to platí i pro dnešní klub, který nám zajišťuje budoucnost ve svobodě a prosperitě – tedy pro Evropskou unii.