Mlčící Brusel a vzdalující se Evropa…
17.04.2019
Co s tím?
Snažím se vysvětlit, že „Brusel“ nemá pusu, a tak opravdu nekomunikuje, a Evropa nemá nožičky, a nikam proto neodchází. Obvykle to nestačí. A nedivím se. Svět je totiž složitý, obvykle prostý dokonalosti. A dnešní Unie naplňuje tyto dva nepopulární atributy více než dokonale. Ale i tak, „nikam neodchází“, a to, že moc nemluví, není vždy špatně.
Evropská unie není nic jiného než společenství, které evropské státy vytvořily. Určily poměrně přesně její pravidla a podle nich ji společně spravují. Rozhodnutí o tom, co „společná Evropa“ udělá, co ne, a jak, nečiní nikdo jiný než representanti členských zemí. Jsou to ministři a premiéři na jednání Rady a poslanci v Parlamentu.
Proslavený a kritizovaný evropský úředník pak dělá to, co po něm tito konkrétní lidé chtějí (třeba předkládá návrhy pravidel, o kterých pak představitelé zemí, poté, co je upraví, rozhodují) nebo to, k čemu jej pravidla zavazují (třeba k dohledem nad dodržování zákonů).
Pokud občan (obvykle právem) cítí, že se s ním o fungování Unie málo mluví, není to vina poněkud abstraktní Unie, ale selhání domácích politiků, kteří o Unii rozhodují. Opravu lze toto stěží chtít od „Unie“, ale musí se o to přičinit tito lidé (samozřejmě spolu s novináři a občany, kteří se chtějí zapojit). A je přitom docela správné, že evropské instituce směřují komunikaci spíše na fakta, neboť jejich politická interpretace je věcí politiků a sekundovat jim mají kvalitní média, a nikoliv úředníci z Bruselu.
Podobné to je i se „vzdalováním“ Unie lidem. Opět je otázka, zda není na těch, kteří o Unii rozhodují, tedy zástupcích zemí, aby o tom, co „v Bruselu“ činí, komunikovali tak, aby bylo jasné, co je důvodem jejich konání. Tím ho přiblížili lidem na místo toho, aby předstírali, že jde o rozhodování „o nás, bez nás“ nebo zvůli úřadů. Pokud to tak nečiní, média a občané by je k tomu měly vyzývat.
Asi to není tak jednoduché. Pocit „odcizení“ od společné Evropy, jejíž cílem bylo lidi sbližovat, a ne odcizovat, totiž platí napříč Evropou, a nebude tedy „výsledkem“ špatné komunikace hrstky lidí. A kromě rozšířené politické strategie „získávání hlasů bojem proti Bruselu“ má jistě i své racionální jádro.
Kromě typické arogance úřadů, na kterou naráží snad každý u každého úřadu (což ji vůbec neomlouvá), orgány Unie nevyjímaje, či nesnadnosti komunikovat srozumitelně a přesně o velmi složitých věcech, existuje jeden jasný důvod, proč mnohdy nad tím, co (spolu)rozhodneme v Bruselu, kroutí spousty lidí nechápavě hlavou.
Stojí za tím vlastně důvod, proč společná Evropa po druhé světové válce vznikla. Rozdíly mezi státy, regiony, národy, náboženstvími a kulturami, které obývají evropský prostor, stále znovu a znovu vedly ke vzniku nedůvěry, nepřátelství a často i válek. Tyto po století vznikající vztahy mohly náš kontinent směřovat jen ke stále větším katastrofám. Proto vznikla vize hledat něco, co nás bude spojovat více, než nás toto vše rozděluje. To něco je projekt společné Evropy, společenství, které bude usilovat o mír a bude problémy, které svět přináší a které přerůstají hranice zemí, řešit spolu. Projekt, kterému nebude cizí ani různost ani tolerance a ani solidarita a vzájemná podpora.
Toto se během desetiletí povedlo, alespoň já si to myslím. Ale samozřejmě tím vůbec nevznikl stav, že „jsme všichni stejní“, „chceme to stejné“ a o problémech „přemýšlíme stejně“. To je nejen nemožné, ale bylo by to i špatné, neb bychom ztratili svou identitu. Ale protože se to nestalo, je logické, že za –„stejnou Unií“ vidí různé země, různí politici a různí lidé různé věci. Někdy jde až o to, že co se zdá skvělé jednomu, je pro druhého špatné. Jindy „jen“ o to, že věc zásadní pro jednu zemi je věc mizivého významu pro zemi jinou.
Existují jen dva způsoby, jak tuto rozdílnost pojmout. Prvním z nich je cesta, kdy jeden každý ze členů Unie bude trvat na „svém pohledu“, a tam, kde se přístupy budou lišit, Unie nebude jednat. Dohoda, zahrnující pravidla, rozhodnutí či způsob chování prostě nevznikne a každý si „pojede po své linii“. Ve druhém se země budou snažit nalézt dohodu na kompromisu. Ten sice nebude vyjadřovat představy řešení většiny zemí, ale bude pro ně řešení dobrým.
I když jsou případy, kdy si myslím, že by se Unie neměla bát ani první z cest, převažovat musí druhé, tedy pokud budeme stát za původní myšlenkou a cíli Unie. Tedy hledat řešení ve spolupráci, a nikoliv v konfrontaci.
A právě na kompromisech postavené rozhodování je tak důležité, aby aktéři tohoto rozhodování dobře komunikovali s lidmi, kteří toliko vidí (často nepřesně interpretovaný) výsledek. A v komunikaci musí často zaznít, že kromě „našich pravd“ existují i pravdy těch ostatních. A často nejsou méně pravdivé než pravdy naše.
Zkušenost z práce v EP, kde jsem součástí největší politické skupiny EPP, mne v tomto mnohému naučila. Protože je EPP skupina největší, na rozdíl od ostatních, nese větší odpovědnost za to, že dohoda vznikne, či ne. Alibistický přístup, „když není po mém, tak nesouhlasím“ by totiž ochromil fungování Unie, a kdo by chtěl být členem Unie, která nefunguje. Myslím, že vyrovnat se s touto „odpovědností“ odpovědně není vyloučeno, protože jak jsem se mnohokrát přesvědčil, nalezení dohody s ostatními je docela dobře možné, pokud jste ochotni naslouchat i jejich argumentům. A o tom zodpovědná politika je.
A je to cesta k uchování o rozvíjení naší společné Evropy. Což je i přes to, že zdaleka ne vše je v Unii perfektní, jednou z nejdůležitějších podmínek pro prosperitu, bezpečnost a stabilitu naší země.