Návrh směrnice Evropské komise o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb
25.01.2017
Počet vysílaných pracovníků se v období 2010 a 2014 zvýšil o 45 %. Existují zde rozdíly mezi jednotlivými hospodářskými sektory. Nejvíce vyslaných pracovníků je ve stavebnictví, následované sektorem zpracovatelského průmyslu a školstvím. Největším příjemcem vysílaných pracovníků je Francie, Belgie a Německo. Naopak Polsko vysílá do jiných členských států nejvíce pracovníků.
Česká republika je jediným novým členským státem, který je čistým příjemcem zahraničních vyslaných pracovníků. V roce 2014 u nás pracovalo 17 200 vyslaných pracovníků a do jiných členských států vyslaly české firmy 10 400 pracovníků. Nejvíce pracovníků odchází do Německa (4,1 tis.), Rakouska (1,2 tis.) a na Slovensko (0,9 tis.). Největší skupinou vyslaných pracovníků u nás jsou pak slovenští pracovníci (7 tis.), Němci (3,5 tis.) a Poláci (2 tis.). Celkové makroekonomické a mzdové dopady vyslaných pracovníků jsou tedy pro Českou republiku objemově zanedbatelné. V ostatních nových členských státech a například v Portugalsku však hrají významnou roli.
Současná situace
Vyslaný pracovník je podle definice osoba, která po dobu méně než dvou let, pracuje na území jiného státu EU, než ve kterém pracuje obvykle. Směrnice doslovně říká, že vyslaný pracovník vykonává práci na území jiného členského státu EU po omezenou dobu. Vyslání pracovníka je nicméně časově omezeno. Směrnice ustanovuje, že pokud přesáhne předpokládaná doba vyslání pracovníka 24 měsíců, vztahuje se na takový zaměstnanecký poměr pracovní právo přijímajícího státu. Stávající vysílání pracovníků se řídí směrnicí z roku 1996, která poskytuje ochranu sociálních práv a zamezuje sociálnímu dumpingu. Členské státy musejí zajistit, aby vyslaní pracovníci dostávali stejné podmínky jako místní pracovníci v následujících bodech:
- maximální délka pracovní doby a minimální doba odpočinu
- minimální dovolená za kalendářní rok
- minimální mzda
- placené volno
- podmínky dočasného najímání pracovníků skrze agentury práce
- otázky rovnosti pohlaví a nediskriminace
Ve snaze zamezit obcházení pravidel ze strany zaměstnavatelů, kteří zneužívají výhod volného pohybu služeb, byla v roce 2014 přijata prováděcí směrnice o prosazování již existující směrnice z roku 1996, která měla za cíl posílení stanovených pravidel. Tato směrnice měla být implementována do národních právních systémů do 18. června 2016.
Nový návrh
V březnu loňského roku přišla Komise s návrhem revize směrnice o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Novým návrhem se snaží zabránit mzdovým rozdílům mezi místními a vyslanými pracovníky. V nové směrnici došlo k nahrazení pojmu minimální mzda (minimum rates of pay) pojmem odměňování (remuneration). Návrh směrnice tedy stanovuje, že vyslaný pracovník bude mít nárok na stejná odměňování, která se vztahují na místní pracovníky v hostitelském státě, a to včetně zvláštních příplatků. Členské státy by v případě schválení daného návrhu musely jasně určit pravidla odměňování na jejich území (constituent elements of remuneration). Návrh by dal členským státům možnost požadovat, aby přeshraniční subdodavatelé platili svým pracovníkům stejný plat jako hlavní dodavatel. Návrh se zaměřuje i na dlouhodobě vyslané pracovníky (více než 24 měsíců), v jejichž případě by se pracovní a platové podmínky řídily pracovně právními předpisy hostitelského státu, pokud by to pro pracovníka bylo příznivé. Nově navržená úprava nijak nezasahuje do práva ČS stanovovat si úroveň mezd.
Návrh směrnice rozděluje členské státy na ty s podprůměrnou a nadprůměrnou mzdovou úrovni v rámci EU. Rozděluje i v názoru, co je, a co není sociální dumping uvnitř vnitřního trhu EU. Sociální dumping je definován jako „tlak na snížení sociálních podmínek v důsledku hospodářské soutěže ze zemí s nižšími sociálními podmínkami“. Faktem je že vnitřní trh funguje na principu volné soutěže bez tarifních i netarifních bariér a některé státy mohou samotné fungování trhu EU považovat za sociální dumping. Nová směrnice otevírá širší debatu o potřebě mzdové konvergence uvnitř EU a o dlouhodobější udržitelnosti současných principů fungování vnitřního trhu.
Nové znění směrnice upravuje i situaci, kdy je vyslaný pracovník na své pozici nahrazen jiným vyslaným pracovníkem. Jedná se o tzv. kumulativní dobu trvání vyslání všech pracovníků pro výkon určité přeshraniční služby. Pokud tato kumulativní doba přesáhne 24 měsíců, automaticky se tento pracovní závazek řídí pracovním právem hostitelského státu. Tento princip však platí pouze v případě, že jednotlivý pracovník stráví na dané pozici alespoň 6 měsíců.
Návrh se setkal s odporem více než čtvrtiny členských států, mezi nimiž je i Česká republika, které se rozhodly udělit tzv. žlutou kartu. Dle jejich názoru je směrnice v přímém rozporu s pravidlem subsidiarity a je neslučitelná s jednotným evropským trhem. Objevují se také obavy, že by revize mohla být podnětem k obcházení pravidel a nárůstu falešné samostatně výdělečné činnosti. Některé členské státy upozornily na nedávné zavedení již zmíněné prováděcí směrnice z roku 2014, jejíž výsledky ještě nejsou viditelné, a proto není nutné přicházet s novou legislativou.
Princip žluté karty v praxi znamená, že pokud alespoň třetina národních parlamentů členských států zastává názor, že je návrh v rozporu s principem subsidiarity, musí Komise svůj návrh přezkoumat a rozhodnout, zda jej zachová, pozmění či stáhne. Komise 20. července 2016 rozhodla, že návrh zachová, a to s odůvodněním, že je v souladu s principem subsidiarity, protože vysílání pracovníků je interakce mezi dvěma členskými státy, a proto by správa této oblasti na národní úrovni jen fragmentovala vnitřní trh.