Big_loader_ajax
  1. Aktuality
  2. Nejen mladí Němci podávají klimatickou žalobu, tvrdí, že příští generace bude enormně znevýhodněna

Nejen mladí Němci podávají klimatickou žalobu, tvrdí, že příští generace bude enormně znevýhodněna

26.05.2021

Německý ústavní soud minulý měsíc shledal, že Zákon o ochraně klimatu z roku 2019, kterým se Německo zavázalo snížit do roku 2030 emise o 55 % (v porovnání s rokem 1990) a který stanovuje pro dané období konkrétní cíle, je částečně „protiústavní“. Dle vyjádření soudu je zákon nedostatečný a znevýhodňuje příští generace, ve smyslu, že na ně přenáší enormně vysoké břemeno ve formě nákladů spojených se snižováním skleníkových plynů po roce 2030.

Toto rozhodnutí vyžaduje, aby vláda do konce příštího roku podrobněji definovala prostředky, kterými chce dosáhnout klimatických cílů po roce 2030, tak, aby bylo dosaženo dlouhodobého cíle do roku 2050, tedy klimaticky neutrálního hospodářství s nulovými čistými emisemi skleníkových plynů.

Nejde přitom o ojedinělý případ, ve kterém soudy zjistily, že vlády zaostávají v boji proti změně klimatu. V roce 2019 Nejvyšší soud Nizozemska potvrdil rozhodnutí nižších soudů, jimiž byla Nizozemsku uložena povinnost, aby již do konce roku 2020 snížilo emise skleníkových plynů o 25 % ve srovnání s rokem 1990. Rozhodnutí soudu bylo založeno zejména na Rámcové úmluvě o změně klimatu a na právních povinnostech státu chránit život a blaho svých obyvatel ve smyslu Evropské úmluvy o lidských právech. Začátkem tohoto roku rozhodl pařížský správní soud, že francouzská vláda nedělá dost pro omezení skleníkových plynů.

Klimatická žaloba byla podána nyní i v Česku, konstatuje, že české státní orgány nechrání práva českých občanů zaručená Ústavou ČR a neplní své mezinárodní závazky ve vztahu ke změně klimatu. V porovnáním s Německem, má však Česká Republika nastavené její cíle do roku 2030 ve srovnání s rokem 1990 viditelně méně náročně (35 %). Což je méně, než cíl pro EU, ke kterému se Česká republika před lety v rámci Pařížské dohody též přihlásila (pokles o 40 procent oproti úrovním z roku 1990), přičemž tento cíl byl, vzhledem k vývoji v 90. letech v naší zemi (rekonstrualizace a opuštění težkého průmyslu) snadno dosažitelný. (Vzhledem k novým propočtům vývoje klimatu přistupuje EU, stejně jako další země světa, k dalšímu zpřísnění cílů (55% redukce do roku 2030), neb jen tak je šance závazek z Pařížské konference dodržet.)

Cíle, které si země Unie stanoví jako podíl naší části světa na odvrácení klimatické krize přitom nejsou zcela přehledné - liší se v tom, vůči jaké úrovni emisí jsou porovnávány a jsou rozděleny po sektorech, které emise produkují. A v nich jsou cíle, na kterých se shodla EU “rozepisovány” na jednotlivé země, v závislosti na jejich výchozí situaci a odhadu schopnosti emise snížit. Na příklad v odvětvích, na něž se vztahuje tzv. “Effort sharing” neboli sdílené úsilí, byl stanovený cíl EU k roku 2030 oproti úrovním z roku 2005 ve výši 30%.

Nařízení o naplnění tohoto “sdílení úsilí” vyžaduje, aby Česká republika snížila k roku 2030 své emise skleníkových plynů ze zdrojů nezahrnutých v EU ETS o 14 %,  kdežto Německo si stanovilo závazný národní cíl na 38 %.  

Ale dokonce i takové v porovnání nízké snížení je u nás jen s obtížemi dosažitelné při uplatnění současných opatření. Což je velký problém zejména z hlediska zmíněného zvýšení cílů, kterých vývoj produkce emisí vyžaduje. V roce 1990 činil objem emisí na území dnešní České republiky 200 mil. tun CO2eq. V roce 2018 to bylo 129 mil. tun. To znamená, že během bezmála třiceti let klesly emise ČR o 35,5 %. Většina tohoto poklesu (celkem zhruba o čtvrtinu), však proběhla během devadesátých let. Od roku 2000 klesly celkové emise pouze o 14,4 %.  

 

Zdroje:

Autor článku : Monika Kalkusová, asistentka europoslance Luďka Niedermayera, Miloslava Macková, stážistka