Německo: Když je přebytek státního rozpočtu na obtíž
30.07.2017
Dnes vzhlížíme k vládám, které dokáží hospodařit s vyrovnaným či dokonce přebytkovým rozpočtem. O to překvapivější může pro někoho být kritika snášející se na Německo právě za to, že už od roku 2014 tvoří přebytkové státní rozpočty. Tato kritika však má svou logiku.
Hlavním problémem je, že Německo výrazně více vyváží, než dováží a tím odčerpává nezanedbatelný podíl světové agregátní poptávky, tedy potenciálního zdroje růstu v krizí postižených zemích. Německý vývozní přebytek je 8% německého HDP ($300 mld), což převyšuje i ten čínský ($200 mld). Problém se dotýká všech ekonomik světa, obzvláště však zemí eurozóny. Právě německý vývozní přebytek je označován za jednu z příčin dlouhého čekání na ekonomické oživení v Itálii, Španělsku či Řecku.
Co stojí za tímto přebytekem? Nenechme se mást, že by to mohla být vysoká poptávká po německém zboží. Velikost této poptávky se totiž projeví v absolutní velikosti exportu, nikoli v rozdílu mezi vývozem a dovozem. Ten je totiž dán rozdílem mezi národními úsporami[1] a národními investicemi[2] (čistý vývoz[3] = národní úspory – národní investice). V Německu jsou vedle vládních úspor vysoké také úspory firem, za kterými stojí pomalý růst mezd brzděný historickou dohodou mezi firmami a odbory. Úspory domácností jsou dlouhodobě stabilní. Domácí investice jsou naproti tomu nízké (vzhledem k velikosti úspor) a tak vzniká onen přebytek.
Německým vývozům a přetrvávajícímu vývoznímu přebytku napomáhá ještě jedna věc. Euro. V případě existence Německé národní měny by se totiž problém vývozního přebytku postupně vyřešil sám. Měna by posilovala, což by zdražovalo německé exporty a tím by se přebytek postupně snižoval. Nyní má však Německo společnou měnu s dalšími 18 státy. Trápící se ekonomiky eurozóny v podstatě z pohledu Německa plní stejnou roli, jakou sehrála ČNB, když v roce 2013 začala uměle oslabovat korunu. A tak Německo těží také z relativně slabého kurzu eura vůči výkonu své ekonomiky.
Naopak pro krizí postižené ekonomiky je kurz eura příliš silný a brání rychlejšímu oživení. Pokud by tyto státy měly národní měnu, ta by oslabila a učinila tak jejich exporty konkurenceschopnější. Země eurozóny však mezi sebou mají kurz fixní, což ve špatných časech přispívá k rozevírání nůžek mezi ekonomikami. Toto není nutně argument proti euru jako takovému. Euro bez pochyby přináší nemalé ekonomické výhody. Poukazuje to však na potřebu koordinovat fiskální politiky zemí eurozóny, protože za podmínek společné měny jejich dopad již není výlučně omezen národními hranicemi.
Pro ekonomicky se potácející členy eurozóny jsou za současných podmínek dvě cesty ke znovunabytí konkurenceschopnosti. Buďto snižování mezd nebo zásadní zvýšení produktivity (což je méně pravděpodobné). Snižování mezd je však cesta velmi složitá a bolestná. V současnosti by jižním ekonomikám prospěla expanzivní fiskální politika Německa, která by vedla k růstu německých mezd. To by totiž zároveň znamenalo relativní pokles mezd v ostatních zemích, což je cesta o poznání příjemnější. Děje se však přesný opak – Německo šetří.
Expanzivní fiskální politika založená na vyšších domácích investicích je zároveň v zájmu Německa samotného. Jak vysvětluje Martin Sandbu v článku pro Financial Times, vyšší investice by vedly k růstu doposud stagnujících mezd, což by v krátkém období vedlo k eliminaci vývozního přebytku (skrze snížené úspor firem a vyšší státní výdaje na investice) a v dlouhém období by vyšší mzdy motivovaly firmy k dalšímu zvyšování produktivity. Růst produktivity je zásadní pro udržitelnost důchodového systému z důvodu stárnoucí populace a zhoršujícímu se podílu pracujících a důchodců. Ať už tedy přímé navýšení státních investic či podpora investic soukromých, obojí povede k žádoucím důsledkům jak pro Německo (vyšší životní úrovní) tak pro jeho okolí (snížení vývozního přebytku).
Závěrem bych se odkázal na Barryho Eichengreena, profesora ekonomie z UC Berkeley a jeho kolegu z MIT, Petera Temina, kteří přirovnávají fungování evropské měnové unie ke zlatému standardu. Poukazují na to, že zlatý standard se stal neudržitelným mj. kvůli jisté asymetrii mezi státy s deficitem a státy s přebytkem zlatých rezerv. Zatímco totiž existoval trest za vyčerpání zlatých rezerv, nadměrná kumulace zlata nijak regulována nebyla, ačkoli se jedná jen o dvě strany téže mince. Paralela k současné situaci eurozóny je jasná. Pokud země užívající si existence eura měrou nejvyšší selžou v příjmutí potřebných opatření, která jejich výhody částečně omezí, mohou o tyto výhody přijít zcela.