Nesmíme se v EU bát dělat i radikální kroky. Nová vláda Česka to snad už pochopila
01.08.2022
Motto „jednotná v rozmanitosti“ není unijním sloganem náhodou. Více než dvě desítky unijních členů mají různou historii, rozdílnou ekonomickou úroveň, obvykle velmi odlišně ukotvené zájmy vlád a tím i jiné krátkodobé, či dokonce dlouhodobé priority. Vzájemně přijatelné kompromisy jsou pak jedinou alternativou k obvykle mnohem horším, zato snadno dosažitelným nedohodám.
Mimo jiné to znamená i to, že rozhodnutí, která naše unie přijímá, tedy která schvalují obvykle jasnou většinou zástupci členských zemí a v nich zvolení poslanci, nejsou žádnými náhodami či spiknutím úředníků. Je to odraz toho, jak většina zemí chce na úrovni unie ten či onen problém řešit.
Zní to myslím jasně a srozumitelně, ale u nás to zaznívá jen velmi málo. Až zcela jasné doklady potřebnosti a užitečnosti Evropské unie pro Evropany, naše občany samozřejmě nevyjímaje, které přinesla nedávná doba, tyto argumenty činí více srozumitelné.
Pokud by se unii nepodařilo získat rychle velké množství vakcín a solidárně je dělit, zemřely by v EU nad tragický účet pandemie další tisíce lidí. Pokud by v Bruselu nevznikla shoda, jak dostat aspoň trochu systému do pandemických opatření zemí, trpěla by ekonomika a životy řady lidí by byly o poznání složitější. Bez funkční a solidární odpovědi na hrozící energetickou krizi ze strany Evropské unie by byla situace některých zemí, zejména pak naší a zemí okolních, zcela neřešitelná. A pokud něco může zastavit ruskou agresi na Ukrajině a zajistit naše bezpečí, je to pak široká globální spolupráce, pod taktovkou NATO a EU. A koneckonců ve chvíli, kdy zuřil na severu Čech u nás neobvyklý lesní požár, jsme se samozřejmě s žádostí o pomoc obrátili na naše unijní partnery.
Bylo by dobře, aby tato jasná fakta alespoň trochu, trvale, nikoliv dočasně, posunula postoj části občanů i v naší zemi směrem ke vstřícnějšímu vztahu k našemu členství v naší unii.
Bylo pozoruhodné, jak na nedávných ministerských slyšeních v Bruselu byli mnozí ministři s to jasně formulovat, co od Evropské unie v dnešní situaci energetické krize čekají. Zaznělo například, že v případě zastavení dodávek plynu má EU zajistit zastropování ceny zemního plynu. Stejně tak má zajistit třeba koordinaci opatření členských zemí proti drahotě a růstu cen energií, aby politický boj o to, kdo dá víc, neruinoval státní pokladny, nekomplikoval zvládnutí inflace či nevytvářel neférové podmínky pro firmy. Stejně samozřejmě čekáme opravdu velkou solidaritu a spolupráci v zajištění dodávek plynu, kterého v případě zastavení dodávek z Ruska bude nedostatek. Naše země totiž sama není schopna tento problém řešit.
Všechny tyto politiky jsou vysoce smysluplné a doufám, že na nich rychle najdeme společnou shodu. Zároveň je dobré si uvědomit, že místy představují velmi citelné zásahy do pravomocí členských zemí jdoucí nad rámec pravomocí unie, které jí daly v základních smlouvách členské státy. Podobně tomu ale bylo i v případě solidárního rozdělování vakcín či mnoho dalších rozhodnutí, které Evropská unie, často v reakci na nenadálou krizi, přijala. Dnes tedy voláme po něčem, co nám již mnohokrát pomohlo, ale vůči čemuž naši politici často a hlasitě, někdy z právního hlediska velmi nepřesně, vystupují (často třeba argumentujeme porušením mandátu unie v případě, kdy fakticky jde o to, že se nám ten či onen návrh jen nelíbí).
Osobně si myslím, že právě to, že se členské země či poslanci nebudou bát přijímat často na první pohled radikální, ale dobře promyšlená rozhodnutí, kterými odpovídají na vzniklé, mnohdy nečekané problémy, je cestou pro udržení nezbytné, trvalé a dostatečně silné podpory pokračování společného evropského projektu. A stejně tak se nesmíme bát, pokud proto bude potřebná shoda, upravovat pravidla EU tak, aby potřebná rozhodnutí zrychlila či usnadnila se k nim někdy cesta. Myslím, že pro takovouto budoucnost EU jsou jasné a silné argumenty. A jsem rád, že se k nim fakticky naši dnešní politici v míře nebývalé hlásí.
Přesto se však v našich postojích občas objevuje nekonzistence, která odkazuje na minulost, kdy jsme měli za to, že „víme vše lépe než ostatní“ a slovo kompromis bylo vnímáno jako sestra slova „porážka“.
Dnes očekáváme, že zbytek unie pochopí a podpoří to, co my, z našeho pohledu zcela logicky, od unie očekáváme. Třeba v případě energetické krize, postoje k ruské agresi či v požadavku na změny či vyšší flexibilitu využívání EU fondů. Někdy voláme i po zohlednění více či méně objektivních specifik, která naše země má. Zjevně menší porozumění máme ale pro to, co jako důležité považují ostatní. Může jít o zdánlivě technické otázky finančního systému či otázky strategické, typu volání po přechodu od jednomyslnosti v některých konkrétních otázkách.
A právě zde musí platit, že unie bude fungovat ke spokojenosti svých členů jen tehdy, když si budeme skutečně naslouchat a hledat k cesty, jak neuspokojit jen zájem svůj, ale i zájem ostatních. A tedy hledat cesty k tomu, aby unie, kterou spoluvytváříme, byla stejně tak naše jako jejich. Premiér o tom ve Štrasburku dobře mluvil, teď bude třeba dle toho i konat. Což je vždy těžší.