Niedermayer: Česko prodělává na příliš pomalé dekarbonizaci. Následky cítíme už dnes
27.12.2023
Europoslanec Luděk Niedermayer se v Evropském parlamentu zabývá především ekonomickými tématy a je členem Evropské lidové strany. Od roku 2017 je také členem TOP 09. Zajímá se o dekarbonizaci, o ekonomické dopady energetické transformace na Českou republiku a o zvyšování kvality života běžných spotřebitelů. I v českém mediálním prostředí je aktivní, pořádá debaty nejen se studenty a vyjadřuje se k evropskému dění. V rozhovoru pro Obnovitelně.cz například hovoří o potřebě konkurenceschopných cen energií nebo o vlivu nepopulárních témat na politiku.
Rada Evropské unie nedávno schválila směrnici RED III, která má za úkol zvýšit podíl obnovitelných zdrojů v dopravě i průmyslu. Členské státy mají 18 měsíců na to, aby ji vnesly i do své legislativy. Současně před pár dny EU vydala doporučení speciálně pro Českou republiku, aby zefektivnila klimaticko-energetický plán. Stíháme vytyčené cíle?
U nás podobné změny trvají opravdu dlouho a bohužel jediný, kdo na tom prodělá, jsme my. Legislativa není samoúčelná, směřuje k tomu, aby byla ta elektřina nejenom čistá a bezpečná, ale také co nejlevnější.
V okamžiku, kdy nejsme schopní legislativu dostatečně rychle implementovat, poškozujeme sami sebe i svou ekonomiku. Málo se zaměřujeme na velké a efektivní zdroje energie. Potřebovali bychom vyrábět efektivně a levně, zavést systém úložišť a snížit tak náklady pro koncové spotřebitele. Nebo například zavedením vyšší flexibility energie dosáhnout levnější elektřiny.
Potřebujeme oživit ekonomický růst, je důležité, aby naše firmy nebyly konkurenčně znevýhodněny tím, že budeme mít drahou elektřinu. Musíme v této oblasti hodně zrychlit.
Takže právě pomalá reakce na změny a pomalé zavádění obnovitelných zdrojů je slabinou českého národa?
Ano, a netýká se to pouze obnovitelných zdrojů. Samozřejmě, určitá míra konzervatismu je zdravá, člověk musí posoudit, zda to, co chce změnit, bude fungovat.
Jenže my se teď, v případě obnovitelných zdrojů, nebavíme o nějakých nevyzkoušených konceptech a technologiích. Potřebujeme strašně rychle začít dohánět to, co už je jinde ve světě běžné.
A čím to je?
Do určité míry sehrál svou roli nezvládnutý solární boom, který byl obrovským selháním tehdejší vlády. To nás svým způsobem paralyzovalo na více jak deset let. A až tahle vláda se alespoň k části obnovitelných zdrojů postavila zas pozitivně. Ale stačí se rozhlédnout do zahraničí a zjistíme, že naše změna je zatím zkrátka malá a pomalá.
Jsem velmi rád, že se politicky změnil pohled na obnovitelné zdroje. Musíme se ale rychle soustředit na to, abychom vyvíjeli energii, která bude čistá, bezpečná a co možná nejlevnější.
Co nyní brání rozvoji České republiky, když jsou už obnovitelné zdroje přijaty lidsky i politicky?
Že všechno hrozně dlouho trvá. Jen postavit obyčejný rodinný dům trvá dlouho. Je skoro nemyslitelné mít rychle postavenou dálnici, o železnici se bavíme už deset let a stále jsme nekopli do země.
A u obnovitelných zdrojů bych řekl bych, že roli sehrály dva specifické faktory. Jednak již zmíněný solární boom vytvořil u mnoha politiků falešnou představu, že mluvit o obnovitelných zdrojích není dobrý nápad. A druhá věc je veliký vliv lobbistů, kteří nainvestovali do jiných technologií a nyní chtějí zůstat dlouho ve hře.
Když se podíváme na sousední státy, třeba Německo bylo schopné reagovat na energetickou krizi okamžitou výstavbou LNG terminálu, což je pro nás nepředstavitelné. Termíny, ve kterých se projekt schválil, byly v řádu měsíců, u nás by to bylo několik let.
Konec konců, jak dlouho se u nás diskutovalo o výstavbě Gigafactory, což by měla být důležitá a strategická investice pro budoucnost elektromobility i energetiky. Za tu samou dobu, co my jsme to rozebírali, v Německu postavili novou továrnu Tesly.
Nyní se blíží podobné téma, a to lithium, které Andrej Babiš ohromně zpolitizoval, a následně ho přestal řešit a neudělal žádný další krok. A ačkoliv je to další strategická investice, o kterou je i zájem, je otázka, zda k její realizaci vůbec dojde. Než k tomu totiž dojde, možná již ekonomika podobného kroku nebude dávat smysl, nabídka ze světových stran je veliká.
Bavíme se o boomu solární energetiky, a co větrníky?
Masový nástup větrné energetiky přišel o něco později a na rozdíl od solárních panelů byl k větrníkům od začátku velký odpor, nejen ekonomický, ale i lidský. A to zcela legitimně. Diskuze s lidmi, kteří by v jejich blízkosti měli žít, je zcela na místě. Ačkoliv například v Belgii jsou větrníky všude, i ve velké blízkosti obytných domů a husté zástavby a nikomu to nevadí, takže diskuze je relativní.
Důvod, proč nedošlo k boomu větrné energetiky je ten, že dřív před tou debatou politici prostě utekli.
Proč tedy nezrychlujeme alespoň v oblasti biometanu? Na rozdíl od jeho rychlého rozvoje ve Francii nebo v Německu má Česko stále jen šest funkčních stanic.
Podle mě u této technologie hraje roli určitá míra nevyjasněnosti, co přesně s ním chceme dělat. A přesně v těchto chvílích někdy vezmeme evropské dohody a zkrátka je slepě implementujeme jen proto, abychom splnili své závazky. Jenže už nepřemýšlíme, jak by v energetickém mixu biometan mohl fungovat.
Ale je pravda, že především po začátku ruské agrese na Ukrajině se pohled na biometan změnil. Protože minimálně nějakou dobu bylo hlavní téma potřeba snižování zemního plynu, místo orientace na výrobu jiné čisté energie.
Jaká by tedy měla být v tuto chvíli česká priorita?
Na jednu stranu je pozitivní, že je naše země schopná snižovat emise skleníkových plynů a dodržovat tak evropskou dohodu. Jenže když se na to podíváte více do hloubky, hlavní naše metoda dekarbonizace řeší spíše jen záměnu uhlí za zemní plyn. To je sice užitečné z hlediska životního prostředí, ale nejedná se o dekarbonizaci.
Ale když se pak podíváme na vnitřní opatření nezbytná ke snížení emisí, která jsou především v dopravě a ve zvýšení energetické efektivity, tam zas pokulháváme. Mám pocit, že spíše sledujeme, co se v ekonomice děje a jaké faktory hrají do karet při plnění závazných cílů.
Jedno z nejlepších rozhodnutí Evropské unie bylo zavedení emisních povolenek. Ty zajišťují tržně komfortní tlak na snižování emisí a fungují. Ale nesmíme zapomínat i na další emise mimo průmyslový sektor. A tam si myslím, že naše politika selhává a budeme na tom muset ještě pracovat.
Evropská komise nám to také připomněla. To, že máme potenciál na vyšší využití obnovitelných zdrojů, je zkrátka konstatování faktu. A nemusíme hned stavět větrníky v chráněných krajinných oblastech. To je oblast, ve které by měla Česká republika přidat.
Nicméně si myslím, že větší výzvou bude začít systematicky snižovat emise v dopravě a zvyšovat naši energetickou efektivitu.
Závazky roku 2030 nejspíše zvládneme splnit, ale pokud se již nyní nezačneme připravovat na pokračování, nebudeme světu stíhat. Záměna uhlí zemním plynem nebo i biometanem nebude stačit.
Jakou roli v tom hraje skutečnost, že jsme průmyslový stát? Nedávno jste publikoval komentář, že označení Česka za „nemocného muže Evropy“ by nám mělo být varováním.
Samozřejmě tím, že jsme průmyslová země a jsme energeticky nároční, je o to důležitější, abychom fungovali na trhu s levnou elektřinou. Jinak pro naše firmy bude velký problém obstát třeba i vedle konkurenčního Německa.
A co vede ke zlevnění elektřiny? Zcela jistě ne trvalé dotace. Ekonomové vědí, že plošné dotace na energie jsou jedním z nejhorších ekonomických rozhodnutí. Snadno se ale populisticky přijímá a těžko odstraňuje. Musíme se proto spolehnout na správné nastavení funkčního energetického trhu.
Máme vysokou spotřebu energie na HDP i vysoké emise na HDP, to je pravda. Ale zároveň nám to poskytuje velký potenciál ke zlepšení, ačkoliv ne všude. Jsou výrobny, které zkrátka zatím cestu k dekarbonizaci nenašly. Nicméně jak jsme viděli v minulém roce, když je tlak na snižování spotřeby, jde to i docela rychle.
Samozřejmě, je to drahé, protože to vyžaduje od firem investice, které se jim nyní nehodí, plánují na deset let a najednou musí investovat velice rychle, aby i nadále fungovaly efektivně. A neměli bychom zapomínat na obrovské množství peněz z Modernizačního fondu.
Některé přístupy, které jsou aktuální i politicky, jsou naopak kritizovány za zbytečnou rychlost bez přípravy zázemí. Kontroverzní téma je v tomto ohledu například přijetí komunitní energetiky.
Je to složité. Jedna strana diskuze tvrdí, že bez datového megacentra to nepůjde, jiná zas říká, že existují jiná a snadná řešení, která komunitní energetiku umožní. A že včasné politické rozhodnutí je jen první a nezbytnou fází.
Komunitní energetika je důležitá, je to symbol i pro běžné spotřebitele, ačkoliv to není největší hybatel k dekarbonizaci.
Co je tedy největším hybatelem?
K dekarbonizaci potřebujeme urychleně snížit emise z výroby elektřiny a transformaci ekonomiky, to je náš hlavní úkol v krátkodobém horizontu. Musíme se připravit na to, že uhlí časem nebude ekonomicky konkurenceschopné a bude velice drahé.
Je potřeba akcelerovat rozvoj obnovitelných zdrojů, ale nebavím se teď o těch pěti nebo desetikilowattových instalacích na rodinných domech. Musíme instalovat v řádu megawattů a vyrábět terawatty. Musíme podpořit vznik elektráren, které dorovnají fluktuaci obnovitelných zdrojů, takže paroplynové elektrárny nebo kogenerační jednotky.
Místo toho, abychom se soustředili na realizaci dekarbonizace nyní, trávíme příliš velké množství času, peněz i energie diskuzí nad výstavbou jaderných elektráren, které poběží možná v roce 2040, spíše později.
Tak to vezměme z té lepší strany, co se nám naopak na evropském poli daří?
Změna rétoriky a vnímání dekarbonizace je obrovská revoluce. To co se odehrává v posledních dvou letech je čistě pozitivní. Jdeme konečně správným směrem, ačkoliv českou rychlostí.
A pokud budu hodnotit samotnou Evropu, bravurně zvládla celou energetickou krizi vyvolanou Kremlem. Řekl bych, že evropská politika do značné míry svůj úkol v dekarbonizaci již splnila balíčkem Fit for 55 a nyní je míček na kurtu členských zemích.
Posun je už vidět například v Německu, které chce vyrábět do roku 2030 až 80 procent elektřiny z obnovitelných zdrojů, pobaltské země mluví dokonce o sto procentech. Všichni, kteří chtějí, se v tomto ohledu posouvají kupředu. Neměli bychom být tou zemí, která svou pomalostí dělá chybu.
V některých evropských zemích ale vítězí populisté, nemůže to ohrozit evropskou integritu a snahu o dekarbonizaci?
Těžko říct, jaká je příčina populismu a zda to může být i evropský tlak na dekarbonizaci. Ale na druhé straně je tu výsledek polských voleb, kde národní populismus prohrál s proevropským liberálním směřováním.
Když se podíváme třeba na Velkou Británii, opravdu tam po Brexitu došlo k rozvolnění některých klimatických závazků. Ale také to souvisí s tím, že některé závazky jsou zkrátka přísné a místní konzervativci hledali jakoukoliv cestu ke zvýšení své voličské podpory.
K mému smutku naše dnešní vláda není zrovna nejpopulárnější, jakou jsme kdy měli, ale těžko to přičítat tomu, že odvádí v porovnání s minulostí velmi dobrou práci právě v oblasti dekarbonizace. Nicméně je pravda, že část populistů klima do svého protestu proti takzvaného establishmentu dává.
Celé téma dekarbonizace je také velmi komplexní a složité, jak by tedy mělo být komunikováno s běžnými spotřebiteli?
To kdybych věděl! Dívám se a vysvětluji to dvěma pohledy. Jeden je takzvaně seshora. V ekonomickém procesu se setkávají dva faktory, které jsou proti sobě. Jednak skutečnost, že větší udržitelnost a větší efektivita při nižších emisích vyvolávají nové investice, které urychlují ekonomický růst. Jenže proti tomu jdou ztráty z transformace, kdy některé podniky zkrátka nejsou schopny se transformovat, ať už svou povahou nebo vlastní chybou.
Výsledek procesu dekarbonizace na životní úroveň, potažmo na HDP, je vlastně součtem těchto dvou faktorů. A buď zapůsobí významněji ten pozitivní investiční drive, nebo naopak ten negativní ztrátový faktor. Já věřím, že u nás je v tuto chvíli výsledek plusový, i díky skutečnosti, že velkou část nutných investic hradíme z peněz Evropské unie.
Zjednodušeně řečeno, pokud to uděláme dobře, výsledek dekarbonizace bude nejenom čistší a udržitelná Česká republika, ale také bohatší s vyšší životní úrovní a ještě vyšší kvalitou života.
Pohled, který mám na celou problematiku zespodu, se opírá o první fázi dekarbonizace, čili soustředit se na ty kroky, které jsou zkrátka pozitivní pro kvalitu života lidí. Pokud umožníme lidem, aby si dali na střechu domu solární panely, sníží se jim náklady na elektřinu. Pokud jim umožníme nákup levnějších elektromobilů, sníží se jim náklady na dopravu.
Pokud výrazně zlepšíme veřejnou dopravu, spousta lidí přestane do automobilů vůbec sedat. Pokud zlepšíme především železniční spojení, nabídneme rychlé, elektrické a čisté vlaky, lidé budou jezdit častěji. Pokud vlakové nástupiště bude příjemné a umožní lidem pohodlně přijet k němu na kole, koloběžce nebo autobusem nebo i zaparkovat, to je přeci všechno zlepšení kvality života pro všechny.
Ještě bych dodal, že hlavně ať si proboha nedovolíme dekarbonizaci neudělat. Když se občas bavím se studenty, tak ještě před několika lety bych říkal: „Vaše děti jednoho dne na vysokých nákladech pocítí naše selhání“. Dnes to vypadá, že se s dopady pozdní dekarbonizace potkávám i já. Pokud v tomhle časovém selhávání budeme pokračovat dál, život ještě mladších generací bude skutečně špatný.
Politika je přeci o elementární zodpovědnosti a já věřím, že většina lidí je také alespoň do určité míry zodpovědná a uvědomuje si, že musíme inovovat technologie, abychom mohli úspěšně dekarbonizovat. A výhodou je, že rychlý rozvoj všech technologií nám umožňuje obojí, tedy dekarbonizovat i udržet ekonomický vývoj a zvyšovat ho.