Probíhající jednání o Víceletém finančním rámci EU na období 2021-27

Z nelehkých jednání, jejichž posledním kolem byl neúspěšný bruselský summit minulý týden, lze usuzovat, že hlavními tématy VFR jsou: velikost rozpočtu, rovnováha mezi tradičními evropskými politikami (zemědělství a soudržnost) a novými politikami a výzvami (např. migrace, změna klimatu a inovace), otázka slev (rabatů), vlastních zdrojů a flexibilita rozpočtu.

 

Z údajů Evropská komise lze vypozorovat, že rozpočet EU se až do počátku 90. let 20. století neustále zvyšoval, a poté stagnoval kolem 1% HND. Aktuální VFR na období 2014–2020 ve skutečnosti představuje snížení v reálném vyjádření ve srovnání s předchozím, protože zůstal na 1% HND.

 

Finské předsednictví v r. 2019 navrhlo rozpočet ve výši 1,07 % HDP na období 2021–2027, což je méně než návrh Evropské komise (1,1 %) i pozice EP vyjádřená v usnesení v říjnu 2018 (1,3 %). Současný předseda Evropské rady Ch. Michel navrhl výši rozpočtu 1,07 % HDP. 

 

Největší část výdajů VFR je tradičně vyčleněna na společnou zemědělskou politiku (SZP) a politiku soudržnosti, které představují 39 %, resp. 34 % výdajů v období 2014–2020. 

 

Evropská komise ve svém návrhu VFR na období 2021–2027 na SZP vyčlenila 30 % VFR a na politiku soudržnosti 35 % VFR. Finský návrh dále snížil příděly plánované pro tyto politiky, což by vedlo v porovnání se současným obdobím ke snížení o 13 % v případě SZP  a o 12 % v případě politiky soudržnosti. Tyto návrhy byly četnými členskými státy kritizovány. Je evidentní, že mezi členskými státy přetrvávají rozporné názory na financování SZP a politiky soudržnosti. 

 

Rabaty, neboli „mechanismy rozpočtové korekce“, jejichž účelem je náhrada rozpočtové zátěže, která je nadměrná ve vztahu k relativní prosperitě, v aktuálním období 2014-20 náleží Rakousku, Německu, Dánsku, Nizozemsku a Švédsku (do Brexitu i Velké Británii) a tyto státy se jich tedy vcelku pochopitelně nechtějí vzdát ani pro příští období 2021-27.

 

Navrhované nařízení o VFR, kterým se stanoví stropy pro každou kategorii výdajů EU na období 7 let (vyžaduje se jednomyslnost v Radě a souhlas EP), předložila Komise společně s návrhem rozhodnutí Rady o vlastních zdrojích pro financování rozpočtu EU (vyžaduje se jednomyslnost v Radě a ratifikace členskými státy, EP je pouze konzultován). Oba návrhy jsou úzce propojeny. Evropský parlament uvedl, že „pokud nedojde k pokroku ve vlastních zdrojích, Parlament nebude připraven přijmout VFR“.

 

Rozpočet EU je v současné době financován hlavně ze tří hlavních kategorií příjmů: 

i) „tradiční“ vlastní zdroje (zejména cla); 

ii) vlastní zdroj založený na dani z přidané hodnoty; a 

iii) hrubý vlastní zdroj založený na národních příjmech. Ten představuje asi 67 % výdajů.

 

V roce 2018 Evropská komise navrhla: 

i) modernizovat stávající vlastní zdroje; 

ii) zavést koš „nové vlastní zdroje“; 

iii) stanovit zásadu, že budoucí příjmy vyplývající přímo z politik EU by měly plynout do rozpočtu EU; 

iv) zrušit rabaty (slevy); a 

v) zvýšit strop vlastních zdrojů.

 

Pokud jde o zavedení nových vlastních zdrojů, návrh Komise obsahoval 20 % příjmů ze systému obchodování s emisemi, 3 % paušální sazbu na společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob a vnitrostátní příspěvek vypočtený podle množství nerecyklovaných plastových obalových odpadů v jednotlivých státech ve výši 0,80 eur/kg. Tyto nové zdroje mají podle Komise představovat 12 % celkového rozpočtu unie a mohly by ročně představovat asi 22 miliard eur (asi 550 miliard Kč).

 

Návrhy EP na zavedení nových vlastních zdrojů hovoří o zdanění digitálních služeb, dani z finančních transakcí a o příjmu ze systému obchodování s emisemi, podobně jako návrhy Komise však překračují rámec toho, na čem je v současné době zdá se Evropská rada ochotná se shodnout. 

 

Konečně návrh předsedy Evropské rady Ch. Michela zachovává myšlenku nových vlastních zdrojů v podobě „národního příspěvku vypočteného na hmotnost nerecyklovaného plastového odpadu z obalů“ a „veškerých příjmů vytvořených systémem EU pro obchodování s emisemi přesahujících průměrný roční příjem na členský stát vytvořený povolenkami vydraženými v referenčním období 2016-18“. Ch. Michel také nechal otevřenou možnost předložit „možné návrhy dalších nových vlastních zdrojů“ v průběhu období 2021–2027, například digitální daň, poplatek z uhlíku nebo leteckého benzínu, nebo daň z finančních transakcí.

 

Flexibilitu rozpočtu EU lze chápat jako „schopnost přizpůsobit výdaje EU na financování akce, když vzniknou neočekávané výzvy a krize a kdy je třeba změnit výdaje priority“. Stávající VFR má různé nástroje a mechanismy pružnosti, například využití marží (mezi rozpočtovými kapitolami a roky) a převod částek v rámci celkových výdajových stropů.

 

Přátelé koheze jsou skupinou čítající v současné době 17 členských států (Bulharsko, Kypr, Česko, Chorvatsko, Estonsko, Řecko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Malta, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko), které hájí financování politiky soudržnosti a staví se proti škrtům v této oblasti, zdůrazňující význam politiky soudržnosti pro dosažení hospodářské a sociální sbližování mezi členskými státy EU. Skupina vydala tři společná prohlášení 29. listopadu 2018, 5. listopadu 2019 a naposledy 1. února 2020, v nichž se požaduje:

• úroveň financování politiky soudržnosti a SZP by měla být v období 2021–2027 zachována na stejné úrovni podmínky jako v období 2014–2020;

• nové nástroje, jako je rozpočtový nástroj pro konvergenci a konkurenceschopnost, nástroj pro konvergenci a reformy a fond spravedlivého přechodu, by měly být doplněním stávajících politik EU a neměly by být na úkor politiky soudržnosti a SZP;

• všechny slevy (rabaty) by měly být zrušeny od začátku příštího VFR (2021);

• systém vlastních zdrojů by se měl stát jednodušším a spravedlivějším.

 

Nositeli opačných názorů jsou státy, které patří mezi čisté přispěvatele do rozpočtu EU. Zatímco během jednání o VFR 2014-20 byly tyto země označovány jako „přátelé lepších výdajů“, dnes jsou označovány jako „šetřivé“ členské státy (Rakousko, Dánsko, Švédsko a Nizozemsko). Německo a Finsko se do této skupiny úplně neřadí, přestože jsou rovněž čistými plátci do rozpočtu EU, ale jejich postoje nejsou tak vyhraněné. Hlavní cíle této skupiny jsou:

• udržet příští sedmiletý rozpočet EU omezený na 1 % HDP, což by po odchodu Spojeného království z EU znamenalo, že se rozpočet bude reálně snižovat;

• zaměřit se na nové politické priority, např. ochrana klimatu, digitální technologie, výzkum a inovace, konkurenceschopnost.

 

Summit byl předsedou Evropské rady Ch. Michelem ve čtvrtek po několika hodinách přerušen a na řadu přišla dvoustranná jednání. Ta však ani druhý den nepřinesla průlom v jednání, a tak byl summit předčasně ukončen bez reálného výsledku. Před začátkem jednání předseda Evropské rady Ch. Michel navrhl výši rozpočtu 1,07 % HDP, tj. cca o 75mld. eur více, než požadují čistí plátci (1 % HDP).

Kromě zásadní otázky výše rozpočtu se spory vedou o otázku slev (rabatů) pro čisté plátce či otázku možného pozastavení unijního financování pro státy nerespektující evropské hodnoty.

Jednání je ovlivněno tím, že odchodem Velké Británie z EU přijde unijní rozpočet zhruba o 10 miliard eur ročně.

 

Podle českého premiéra A. Babiše by se měli vrcholní představitelé zemí EU nejdříve dohodnout na příjmech rozpočtu a případném pokračování slev (rabatů) a až následně debatovat o rozdělení peněz. Dodal, že pro Česko je naprosto nepřijatelný návrh ohledně emisních povolenek. Podle plánu Ch. Michela by měly země odvádět část výnosů z emisních povolenek do evropského rozpočtu na politiky spojené s ekologií. Česká republika by v případě schválení tohoto návrhu podle informací z médií přišla o zhruba dvě miliardy korun ročně. 

 

Česko požaduje i větší pružnost v převádění peněz mezi jednotlivými fondy. Zatímco Michelův návrh ji zvyšuje z dosavadních 5 % na 10, Praha by podle Babiše chtěla až 25 %.

 

Skupina zemí východního a jižního křídla Unie včetně Česka požaduje, aby byla v rozpočtu na příštích sedm let zachována dosavadní úroveň kohezního financování. Michelův návrh však počítá s částkou 323 miliard eur (přes 8 bilionů korun), zatímco v letech 2014 až 2020 činila tato suma přepočítaná na 27 zemí EU 367 miliard eur.

 

Vstřícným krokem ke státům, které jsou čistými příjemci peněz z rozpočtu EU, má být přesun části prostředků od bohatších zemí k méně vyspělým a také větší pružnost v nakládání s eurofondy.

 

VFR 2007-13: 27mld. eur

VFR 2014-20: 23md. Eur

Návrh VFR 2021-27: 17,8mld. eur (pokles o 25 %) 

 

VFR 2014-20: 8,3mld. eur 

Návrh VFR 2021-27: 6,8mld. eur (pokles o 18 %)

 

Na jednu stranu je pochopitelné, že se nám nelíbí méně peněz na kohezi (rozvoj zaostalejších regionů a států), na druhou stranu jsme jednak obří příděly na kohezi v minulém a současném období nevyužili úplně dobře (viz žalostný stav výstavby dálnic), jednak se naše ekonomická úroveň zvyšuje (v celounijním srovnání jsme předstihli Řecko a Portugalsko, jsme na stejné úrovni se Španělskem a blížíme se Itálii).

Jakkoli by bylo žádoucí mít již dohodu o příštím VFR hotovou nebo alespoň přiblíženou, stojí za to připomenout, že  v minulosti byly k dohodě o dlouhodobém finančním výhledu potřeba alespoň dva summity (VFR 2014-2020 byl schválen až v prosinci 2013). To, že summit minulý týden k dohodě nevedl, proto není nic mimořádného, varovným signálem ale může být, že nedošlo k hmatatelnému posunu v jednání.