Ustoupit musí především Řecko
25.03.2015
Německá kancléřka Merkelová a řecký premiér Tsipras se z pondělní schůzky rozešli s úsměvy, ale napětí by šlo krájet. Řecku se nelíbí diktát „trojky“ (Mezinárodní měnový fond, Evropská banka a Evropská komise). Německá trpělivost s Aténami, jejichž je Berlín největším věřitelem, je napjatá na nejzazší mez. A situace netěší ani Evropskou centrální banku (ECB), jejíž kroky mohou Řecko srazit na kolena, nebo mu naopak pomoci. Právě na ECB Řekové patrně spoléhali jako na zdroj půjček, které by Řecku, jež musí splácet dluhy na všech stranách, pomohly tyto výdaje aspoň přechodně překlenout. Odmítnutím reforem se ale řecká vláda dostala do křížku i s ECB. Ta sice poskytuje „nouzové úvěry“, kompenzující odliv peněz z Řecka (a slabost ekonomiky), ale nepřijímá tamní dluhopisy jako zástavy na úvěry a omezuje i možnost řecké centrální banky poskytovat „záchranné úvěry“ na financování vlády. Při eskalaci vztahu eurozóny a Řecka může dojít k zavření i této linky, a tudíž ke kolapsu řeckých bank.
Ještě méně jasná je varianta opuštění eura. Řecko by asi zavedlo „duální drachmu“, která by však díky své slabosti nebyla populární. Nepomohly by jí asi ani kapitálové kontroly – o měnu bankrotujícího státu by opravdu zájem nebyl. Navíc, součástí tohoto scénáře by bylo navýšení dluhu (ten by zůstal v eurech) a zřejmě i kolaps bank zavřením refinancování od eurosystému.
Škody by se ale samozřejmě zdaleka netýkaly jen samotného Řecka. A nejde jen o miliardy eur, které by v tomto scénáři věřitelé z dlužníka získali jen velmi obtížně. I přes značnou izolaci řeckého problému zbytku eurozóny by kolaps ekonomiky EU nebyl pro stabilitu unie dobrou zprávou. Grexit by byl Pyrrhovým vítězstvím pro všechny. Není to dobrý scénář dokonce i navzdory tomu, že ukázka, kam až v praxi může vést populismus v politice, by nebyla od věci.
Co tedy zbývá a co je nejlepším řešením? Kompromis a dohoda. V ní budou muset ustoupit zejména Řekové. A není to nefér. Moci ve své zemi se ujali de facto volebním podvodem slibů, které jsou zcela mimo realitu. Chtít po nich, aby tento fakt uznali, není vydírání, ale prostá nutnost. Země eurozóny v čele s Německem by měly k dohodě směřovat s nabídkou, aby si Řekové cestu ke splnění podmínek úvěrů určili sami. Velkorysost pomoci, které se Řecku už dostalo – dluhy dnes zatěžují Řecko méně než jiné unijní země a prodloužení úvěrů není vůbec nemožné –, by vládě v Aténách měla rozhodování usnadnit.
Grexit by byl Pyrrhovým vítězstvím pro všechny. Není to dobrý scénář dokonce i navzdory tomu, že ukázka, kam až v praxi může vést populismus v politice, by nebyla od věci.