Vítězství Fideszu jako nesnadné hledání rovnováhy
17.04.2018
Volby v Maďarsku vedly k diskusi mnohem více intenzivní, něž tomu obvykle je. Z dobrých důvodů. Možná trochu překvapivě se totiž na nich ilustrují důležité aspekty či dokonce spory kolem fungování této pro Unii důležité instituce.
Ale začněme popořádku.
Drtivé vítězství hnutí Fidesz ve volbách před více než týdnem zajistí něco, po čem mnoho leaderů politických stran touží – další léta pro opozicí nerušené vládnutí. Z médií se pomalu vytrácejí mnohé „kauzy“ těchto voleb a diskuse o vyhrocené předvolební situaci v Maďarsku se přesouvá k otázkám, jak Viktor Orbán s ústavní většinou tentokrát naloží.
Do této chvíle jde o standardní debatu obohacenou jen o v Unii neobvyklou ústavní většinu, kterou vítěz získal (a tím lehkost sestavení plnohodnotné vlády).
Nad rámec obvyklé debaty byla ale některá další témata. Mezi ně patří velmi razantní pojetí téma Fideszem, náznaky antisemitismu, velká role Fideszu ve fungování médií v Maďarsku, vytvoření jednotícího nepřítele – finančníka Sorose, či finanční skandály s Fideszem spojené.
Tyto (dle pojetí různých lidí) různě velké „pihy na kráse“ se do Evropského parlamentu přenesly o to silněji, že Fidesz je zde členem skupiny Evropské lidové strany (stejně jako TOP 09, kterou autor v EP representuje). Tato skupina patří k oporám postupného, rozumného a funkčního posilování funkcí EU, hlásí se k silným proponentům základních evropských hodnot (svoboda, demokracie, odpovědnost, právní stát) a je výrazným kritikem fake news, manipulace či extrémního populismu. A řada lidí (včetně autora tohoto textu) má za to, že Viktor Orbán se právě touto cestou v mnoha ohledech vydal, či dokonce, že na ní postupuje stále dál.
Proto má nemalá část ELS za to, že diskuse není jen o tom „co se Fideszu povedlo“ (velké volební vítězství), ale za jakou cenu. A jaké má důsledky. Pro část zejména spíše liberálních politiků ELS je velmi nepříjemné, pokud jsou doma spojováni některými součástmi politiky, kterou Fidesz dělá. Další nemalá část má obavu, že dle vzoru vyhrocené, na strachu stojící kampaně, která zmanipulovala postavení soupeřících stran (tím, že je shlukla do houfu Sorosovských stříhačů plotů proti migrantům), budou postupoval jejich soupeři u jejich národních voleb (kdy u nás ukázal potenciál této „techniky“ průběh presidentských voleb).
Další, ještě o patro výš stojící rovina, je otázka, jak velkou různost mezi postoji svých členů mají akcentovat evropské strany. Jejich snaha o to, aby byly co největší, a tím si nárokovaly rozhodující posty v Unii (největší ELS delegovala jak šéfa Komise Junckera, tak i dnešního šéfa parlamentu Tajaniho) naráží na pokles srozumitelnosti hranic, které by měly postoje a hodnoty politických skupin a evropských stran ohraničovat.
Obě tato témata a potenciální spory uvnitř ELS postup Viktora Orbána oživil a vedl k dalšímu posílení rozdílu mezi těmi, co se soustředí na výsledek a poslanci, kteří je nepovažují za jakékoliv obhájení cesty, která k němu vedla. Neboť považují tento postup za něco s hodnotami ELS těžko slučitelného a pro budoucnost skupiny nebezpečného (což je pohled, který zastávám a také ve skupině presentuji dlouhodobě).
Členství Fideszu v ELS ale není zdaleka jediným případem takovéhoto pnutí. Profil českého hnutí ANO se často nemálo rozchází se směřováním nejvíce prounijní a profederalistické skupiny ALDE, které je členem. A stejně tak spolu často nehrají postoje britských konzervativců a polského Práva a spravedlnosti (sdílí spolu s ODS členství ve skupině ECR).
Již dnes, v jiných než „největších“ otázkách, se frakcím obvykle nedaří zajistit silnou jednotnou podporu skupinové pozice v hlasování. Naopak, mnoho poslanců hlasuje dle svého pohledu na věc, hodnotového směřování či národního úhlu. Různost pohledu na základní hodnoty skupiny pak tento nesoulad přináší do jiné důležité oblasti, které se sice často neprojevuje rozdíly ve hlasování, ale odlišnostmi v hodnotách a pohledu na politiku. Což je z mého pohledu problém ještě větší, než odlišné hlasování u jednotlivých návrhů.
Otřes ve složení parlamentu, který přinesou asi příští volby (možné oslabení stran, které dnes hrají roli na úkor programově nejasných a do skupin ne vždy zařazených nových hráčů) vede na jedné straně politické skupiny ke snaze udržovat, ne-li rozšířit svůj záběr (a bránit poklesu poslanců), na stranu druhou posiluje riziko vzniku velkých názorových a postojových konfliktů uvnitř skupin.
Dnes již probíhající, nesnadné hledání rovnováhy, mezi pohledem na politické skupiny jako nositele hodnot, cílů a stabilních postojů a jejich pojetí jako strojů na prosazení konkrétních zájmů proto jen tak neskončí. A možná bude ještě těžší než dnes.