Volba nového předsednictví Evropského parlamentu
19.01.2017
Kontext
Dle čl. 14 Smlouvy o EU jsou členové EP voleni na dobu pěti let ve všeobecných a přímých volbách svobodným a tajným hlasováním. Jednací řád EP (čl. 19) následně upřesňuje, že délka funkčního období předsedy, místopředsedy a kvestorů je stanovena na dva a půl roku. Po volbách do EP v roce 2014 obsadil post předsedy německý poslanec Martin Schulz (S&D), který stál v čele této instituce s několikaměsíční přestávkou již od ledna roku 2012. Předseda Schulz se rozhodl mandát neobhajovat a oznámil kandidaturu za stranu SPD v německých spolkových volbách, které proběhnou na podzim tohoto roku.
Klíčové body
O předsednickou pozici se ucházelo původně celkem osm kandidátů (5 mužů a 3 ženy), kteří byli navrženi jménem jednotlivých politických skupin. Kromě Antonia Tajaniho jimi byli Gianni Pittella (S&D, IT), Helga Stevensová (ECR, BE), Guy Verhofstadt (ALDE, BE), Eleonora Forenzová (GUE/NLG, IT), Jean Lambertová (Zelení/EFA, UK), Piernicola Pedicini (EFDD, IT) a Laurențiu Rebega (ENF, RO). Zástupce EFDD stáhl svou kandidatury několik dní před zasedáním a tento krok učinil několik minut před samotou volbou také předseda ALDE G. Verhofstadt, jehož frakce následně většinově podpořila právě Tajaniho. K volbě předsedy došlo až kolem deváté hodiny večer po celodenním intenzivním jednání. Stalo se tak až v posledním – čtvrtém kole volby, do kterého vítězný kandidát postoupil společně se zástupcem socialistické frakce G. Pittelou. A. Tajani se stal prvním Italem v čele EP od prvních přímých voleb v roce 1979. Obdržel 351 platných hlasů, G. Pittelu podpořilo celkem 281 poslanců. Antonio Tajani je vlivným poslancem Evropské strany lidové (EPP) a od roku 2014 také místopředseda EP (členem již od roku 1994), který zastával v minulosti (2008 – 2010) funkci komisaře pro průmysl a podnikání ve druhé Barrosově Komisi. Narodil se v roce 1953 v Římě, po absolvování práv na univerzitě La Sapienza působil krátce v italském letectvu a poté jako publicista, mimo jiné i v roli zvláštního zpravodaje v SSSR, Libanonu či Somálsku. V italské politice byl blízkým spolupracovníkem expremiéra Silvia Berlusconiho, za jehož stranu Lid svobody v roce 2001 neúspěšně kandidoval na starostu Říma. V EP se věnuje především otázce průmyslu, výzkumu, energetiky, a procedurálním záležitostem spojeným s chodem EP. Následujícího dne, ve středu 18. ledna, bylo přistoupeno k volbě 14 místopředsedů, jež zastupují předsedu v době jeho nepřítomnosti při organizačních a ceremoniálních povinnostech, a 5 kvestorů, kteří mají na starosti administrativní a finanční záležitosti členů EP. Poslanci rovněž schválí navržené početní složení stálých výborů. Jedním z místopředsedů se stal také Pavel Telička (ALDE). ČR tak bude mít v nejužším vedení EP svého zástupce poté, co tento post v minulosti zastávali Oldřich Vlasák (ECR) v letech 2012–2014, Libor Rouček (S&D) v letech 2009– 2012 a před ním také Miroslav Ouzký (EPP-ED) v letech 2004–2007.
Předpokládaný další vývoj
K opětovné obměně předsednictva dojde na ustavující schůzi EP po příštích evropských volbách na jaře roku 2019.