Vymoci pokutu uloženou zahraničním řidičům je nesnadné. Její nezaplacení se ale může řidiči vymstít
22.05.2018
Naši řidiči se krom toho mohou cítit diskriminováni, neboť pokuty platit musí, zatímco ti zahraniční se jejich placení za stejný přestupek mohou vyhnout.
Pro úplnost je třeba dodat, že poštovní obálka s pokutou může přijít i českému řidiči, který se dopustil dopravního přestupku v zahraničí a platí pro něj to stejné jako pro občana jiné země, který je "přistižen" při přestupku u nás.
Nezaplacenou pokutu došlou ze zahraničí je skutečně obtížné vymoci, ale nezaplatit se může řidiči vymstít. Pokud by do dané země někdy opět zavítal a přišel by do kontaktu s tamní policií, mohlo by po něm být požadováno zaplacení pokuty navýšené o různá, často velmi citelná penále z prodlení a v případě nezaplacení na místě by mu mohly být například zabaveny doklady nebo i vozidlo.
Vymáhání pokut uložených zahraničním řidičům je tedy nesnadné, i když ne nemožné. Na druhou stranu již to, že zahraničního řidiče, jehož přestupek, například překročení rychlosti, byl zachycen radarem, lze vůbec dohledat, a tím pádem mu pokutu uložit a zaslat, je výsledkem přijetí evropské směrnice, která v r. 2015 upravila přeshraniční výměnu informací o dopravních deliktech. Do té doby byli zahraniční pachatelé dopravních přestupků, pokud nebyli chyceni přímo při jejich spáchání, prakticky nedohledatelní, a tedy nepostižitelní.
Evropská směrnice však představuje pouze částečné řešení celého problému, protože neumožňuje vymáhání pokuty v případě, ze ji zahraniční řidič nezaplatí dobrovolně. A bohužel toto zajistit ani nemůže. Oblast vymáhání práva, tedy použití donucovacích prostředků vůči tomu, kdo určitou povinnost nesplnil dobrovolně, je totiž až na výjimky vyhrazena orgánům státu, který danou povinnost uložil. Pokuty uložené orgány ČR – státní nebo obecní policií – tedy mohou byt vymáhány pouze na území ČR. České orgány nemohou zasahovat mimo zemi ČR, jejich pravomoc je omezena právě na území ČR.
Onou výjimkou je třeba situace, kdy dojde k uznání rozsudku vydaného soudem jiného státu. Jenže tato možnost uznání zahraničních rozhodnutí se vztahuje v dnešní době pouze na rozhodnutí soudů, a nikoliv na situace u přestupků, kde existuje pouze rozhodnutí správního orgánu, které nebylo přezkoumáno soudem. A to je z hlediska principu právní ochrany pochopitelné, protože státy nechtějí paušálně vynucovat něco, u čeho nebylo ověřeno, že bylo uloženo po právu (jak hmotněprávně, tak procesně). A v oblasti správního práva, kam spadají i dopravní přestupky, jsou rozdíly mezi právními řády členských států takové, že si v současné době asi nelze představit řešení, které by přeshraniční vymáhání pokut umožnilo, aniž by se slevilo z vysokých standardů právní ochrany uplatňovaných v EU.
Naproti tomu do budoucna takové řešení určitě nelze vyloučit, neobejde se to však bez toho, aby právo EU proniklo do oblastí, kam ho členské státy dosud nepustily nebo kam mu umožnily jenom "lehce nahlédnout".
V dnešní situaci tedy nezbývá, pokud by se ukázalo, že zahraniční řidiči "hází obálky s výzvou k platbě pokuty do koše", než je motivovat k zaplacení jak popsáním citelných sankcí za nezaplacení v termínu, tak vybízet policii k větší aktivitě zaměřené na detekci aut neplatících hříšníků. Z technického hlediska to dnes problém není, jak třeba ukazuje nastavení dálničního systému na Slovensku, který funguje pouze na bázi rozeznání poznávací značky auta.