Budoucnost energetiky je jasná, Česko to ale stále nechápe
17.03.2021
Uplynulo šest let, kdy jsem mohl být u debat o energetice díky působení v „energetickém výboru“ v Evropském parlamentu, a tak jsem mohl dobře sledovat, jak se situace změnila. V Evropě, a do jisté míry i ve světě, již není pochyb o tom, jaký je střednědobý rámec pro rozvoj energetiky. Potvrzují to ekonomická data, sledovaný vývoj a cíle, které jsou důležité pro ochranu budoucnosti lidí na naší planetě.
Vše se zdá jasné jen do chvíle, kdy se podívám na svůj Facebook na reakce k tomuto tématu, nebo se zapojím do diskuzí o energetice u nás. Naše vládní energetická politika, podporovaná většinou politického spektra, silnou skupinou lobbyistů a konvenující názoru mnoha lidí, mi připomíná českou cestu boje s pandemií, ke které Dan Münich nedávno napsal: „Česká vláda a s ní i společnost bojují s Covidem-19 jako Jan Lucemburský u Kresčaku – srdnatě, ale naslepo. A podobně to dopadá i s bitvou. Není to důkaz statečnosti, ale neschopnosti.“
Česká energetika a současný přístup
O vývoji energetiky v Evropě mluví jasně data. V roce 2020 se pětina potřebné energie v Evropě vyrobila z obnovitelných zdrojů. Z toho sedm unijních zemí mělo tento podíl nad 30 %. Ve výrobě elektřiny dosáhla sluneční a větrná energie též 20 %. V roce 2010 to bylo jen přes 6 % a o pět let později dvakrát tolik. Dle ekonomických analýz je cesta výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ve světě v průměru ekonomicky nejvýhodnější.
Mnoho lidí ale právem znepokojuje otázka využitelnosti těchto nestabilních zdrojů. Proto není od věci čelit abstraktním obavám reálnými čísly. Německo je jedním z evropských šampionů větru a slunce – třetí po Dánsku a Irsku – a podílem výroby kolem jedné třetiny. Dle dat tamního regulátora bylo v roce 2019 využito 97 % teoretické výroby elektřiny z větrníků a fotovoltaiky. Ztracena byla jen 3 %, z čehož naprostá většina ve formě nevyužité větrné energie v jednom, nad očekávání větrném, období. A startující investice do úložišť a vodíkové ekonomiky tento vývoj samozřejmě ještě zlepší i přes pokračující růst kapacity obnovitelných zdrojů energie.
Při pohledu na celou energetiku nesmíme zapomenout na obrovský potenciál energetických úspor. V praxi, bohužel v malém rozsahu, vidíme, jak moc lze uspořit využitím vhodných technologií v budovách na rostoucím podílu nových pasivních či skoro pasivních domů. Mnohem méně využité, a to nejen u nás, ale v rozsahu obrovské, jsou také úspory v dopravě díky využití energeticky efektivnější elektromobility – jak v hromadné dopravě, tak v dopravě zboží, ale i v přepravě individuální. Mimochodem, v řadě zemí je podíl dopravy na spotřebě energie již nejvyšší, vyšší než spotřeba na provoz budov či průmyslu.
Otázka krátkodobého energetického mixu a investic je v České republice, dle mého názoru, naprosto jasná. Maximální bezpečné prodloužení životnosti našich jaderných bloků by měl doprovodit růst plynu kompenzující rychlý pokles uhlí, a k tomu rychlý rozvoj obnovitelných zdrojů energie. Ostatně oproti 20% unijnímu průměru jsme na zhruba 4 % podílu slunce a větru, což je třeba třetina podílu Rakouska.
Mnohem více lze také dosáhnout v úsporách energie: Náročnost HDP musí klesat i při růstu podílu elektřiny, a velkou roli by měl hrát rozvoj úložišť, kde by naše země díky své geografii, infrastruktuře a dostupnosti vhodných brownfieldů mohla hrát významnou roli.
Máme na změnu potřebné financování? Ano
Naše země je nejen v pandemické krizi, ale i krizi rozpočtové, která je výsledkem špatné politiky vlády a neodpovědného rozhodnutí parlamentu o snížení daní. Kde na to tedy vzít a jak se to promítne do cen pro firmy a spotřebitele? Nesmíme zapomenout, že i bez těchto změn by do energetiky desítky miliard stejně směřovaly, a to na prostou obměnu stejně jako na modernizaci. Jde jen o to tyto investice směrovat správným směrem.
Především je nutné si uvědomit, že více zelená či více decentralizovaná energetika nemusí být nutně dražší. V mnoha případech investice do velkých centrálních zdrojů a potřebná infrastruktura jsou právě cestou k vysoké ceně. Navíc, některé náklady, které dnes v účtech platíme, nejsou podle mne zcela odůvodněné či jsou ekonomicky špatně nastavené.
Ještě podstatnější ale teď je, že při těchto investicích se můžeme spolehnout na stovky miliard, které naše země dostane v dalších letech z rozpočtu EU. Mým odhadem je (v dnešních cenách), že v dalších šesti letech podpoří naši zemi zhruba 1 000 miliard z rozpočtu EU, zatímco při dnešní úrovni budeme odvádět méně než 40 % této částky. Odhaduji, že pokud budeme peníze dobře čerpat, bude roční přebytek ve vztahu k rozpočtu EU dosahovat 100 miliard. Za takovýto objem peněz lze leccos udělat.
A o jaké peníze přesně jde?
Česká republika dostane až 21,7 miliard EUR z Kohezního fondu. Tyto peníze by ale měly být využity i směrem, který povede ke zmírnění klimatických dopadů. Další finanční prostředky by mohla Česká republika dostat z fondu Nástroj pro propojení Evropy (až 42 miliard EUR). Bohužel jde ale o evropské projekty, kde soutěžíme s ostatními, což se nám moc nedaří – a je to chyba. Česká republika má podíl zhruba 6,7 miliard EUR z fondu Nástroj pro obnovu a odolnost, přičemž plán čerpání, který musí zahrnovat preferenci klimatických a „digitálních“ investic, bude muset připravit vláda. Další peníze budou moci Češi získat z celkových 5,9 miliard EUR z Horizontu 2020 a Horizontu Evropa na výzkum v oblasti energetiky, kde jde ale opět o možnost soutěžit o peníze s ostatními, což není naše silná stránka. Nakonec je zde také Fond pro spravedlivou transformaci, z něhož dostane Česká republika až 1,5 miliard EUR, který je směřován přímo na transformaci uhelných regionů, tedy ve velké míře na investice do udržitelnější energetiky.
Jsou zde ale také další cesty k využití výhodného financování, nejen pomocí úvěrů z Nástroje pro obnovu a oživení, ale třeba prostřednictvím Evropské investiční banky nebo Evropského fondu pro strategické Investice.
Výzvy, hrozby a příležitosti v české energetice
Podle mne není výzvou nalezení smysluplného směru, jak změnit pravidla, podporovat investice či další rozhodnutí státu v oblasti energetiky. Modely již máme a inspirovat se můžeme jinde v Evropě. Mnohem menší problém, než se zdá, představují také peníze. Výše jsem uvedl, kolik peněz a z jakých fondů máme k dispozici.
Největší problém je pochopení světa kolem nás a směřování naší politiky správným směrem. Vlastně je to stejný problém jako ten, který způsobil, že naposledy, když jsem jel na podzim do Brna po dálnici D1, cesta tam a zpět trvala přes 6 hodin. Je to podobný problém jako nefungující instituce, zastarávání ekonomiky i neřešení problémů, jako je stárnutí. A je to také stejný problém, jako ten, který způsobil naší tragickou neschopnost zvládnout pandemii. Doufám, že v této oblasti uspějeme lépe, i když to tak zatím úplně nevypadá.