Centrální banky – strůjci příští krize?

Je současná pozice centrálních bank horší než před osmi lety, kdy vypukla finanční krize? Není jejich pozice oproti tehdy výrazně slabší? Nebudou naopak ony příčinou možné další krize? S těmito podněty jsme se obrátili na dva bývalé členy Bankovní rady České národní banky.

Eva Zamrazilová, která nyní působí jako hlavní ekonomka České bankovní asociace, se domnívá, že se centrální banky pohybují tak trochu v začarovaném kruhu. I přesto, že „centrální banky většiny vyspělých ekonomik zkrátka dělají vše možné a nemožné, aby podpořily růst poptávky a spotřebitelských cen“.

 

Druhým osloveným byl bývalý víceguvernér ČNB Luděk Niedermayer, který nyní působí jako poslanec Evropského parlamentu.
„Nezávislost centrálních bank a krystalicky jasný mandát z doby před krizí je dnes tak trochu minulostí. Zapojení měnových autorit do ekonomické politiky vlád je dnes větší než dříve,“ tvrdí Luděk Niedermayer.

K zářijovému jednání amerického Fedu – nejmocnější centrální banky celého světa – se upírala obrovská pozornost. Po devíti letech (poprvé od června 2006) mohlo dojít ke zvýšení hlavní úrokové sazby, která je od prosince 2008, tedy již téměř sedm let, prakticky na nule. Američtí centrální bankéři se k tomuto kroku neodhodlali, ačkoli data přicházející z americké ekonomiky jsou velmi slušná. Členové měnového výboru (až na jeden nesouhlasný hlas z devíti) dali najevo obavy z vývoje rozvíjejících se ekonomik, především Číny. Zářijové rozhodnutí tak posunulo pravděpodobnost odkladu růstu sazeb až na jaro 2017.

 

Měnová politika americké centrální banky tak zůstává extrémně uvolněná, k tomu se přidává kvantitativní uvolňování dalších centrálních bank. Evropská centrální banka nově zvažuje možnost prodloužení, či rozšíření nákupu aktiv. Centrální banky většiny vyspělých ekonomik zkrátka dělají vše možné a nemožné, aby podpořily růst poptávky a spotřebitelských cen. Inflace ale zůstává pod cíli centrálních bank, eurozóna v září dokonce ohlásila deflaci. Přitom, např. v Irsku připomíná růst cen nemovitostí předkrizovou situaci, hrozící dalším „praskáním bublin“.

 

Začarovaný kruh
Jak si lze vysvětlit paradox mezi obrovským množstvím peněz napumpovaných do ekonomiky a nízké inflace?
Peníze, které centrální banky kliknutím myši vytvoří, nemají mašličku s adresou „domácí poptávka“, ale mohou se prakticky volně pohybovat po celém světě. Mnoho jich nejprve zamířilo na komoditní trhy a také právě do tzv. „emerging markets“, kde skokově podpořily růst. Dalším cílem byly a jsou akciové trhy – současné zpomalení čínského růstu je třeba vidět právě v korekci bubliny čínských akcií, souvislost je viditelná i s aktuálně nízkými cenami ropy a dalších komodit. Z tohoto pohledu ukazuje zářijové rozhodnutí amerického Fedu nový začarovaný kruh – Fed se obává korekce bublin, které po celém světě svou měnovou politikou nafoukl.

 

Stabilita finanční vs. stabilita spotřebitelských cen
Jednou z hlavních příčin tohoto neutěšeného stavu je měnově-politický režim cílování inflace, který sice zaručuje stabilitu spotřebitelských cen, nicméně nezaručuje stabilitu finanční. Pokud centrální bankovnictví nenalezne nový teoretický základ měnové politiky, může pokračovat situace, kdy ceny mnoha aktiv porostou, na rozdíl však od produktivní poptávky, především investic. Cílování inflace koncentrované na úzce definovaný ukazatel možná odpracovalo kus práce ve 20 předkrizových letech, kdy se zvyšováním sazeb při již existující reálné poptávce dařilo silnou poptávku tlumit. Opačný směr ale nefunguje – reálnou produktivní poptávku nelze vyvolat ani nekonečným uvolňováním měnové politiky. Přesněji, lze ji vyvolat jen omezeně s obrovským potenciálem nezamýšlených důsledků.

Čas od propuknutí světové finanční a ekonomické krize se počítá na roky. Ekonomiky se dostaly do růstové fáze, zlepšilo se hospodaření států, stav bank i pravidla pro fungování finančních institucí. Jedna věc se však nezměnila – neobvykle silná podpora ekonomik ze strany centrálních bank. Úroky se drží rekordně nízko po dobu, kterou si před lety nikdo nedovedl představit. Některé banky si navíc pomáhají slabým kurzem své měny. K normalizaci měnové politiky nedochází a měnové autority mají pro své konání důvody. Budou ale dostatečné proto, aby politika „mnoha levných peněz“ nedostala přinejmenším některé země do problémů?

 

Neobvyklá vstřícnost bankéřů
Důvody pro „neobvyklou vstřícnost“ jinak striktních centrálních bankéřů k podpoře ekonomického růstu jsou v zásadě dva, navíc spojené.
První je, že inflace se drží velmi nízko. Vinu na tom má jak slabá domácí poptávka, která netlačí ceny vzhůru, tak protiinflačně působící ceny surovin a někdy i dovozů. Pokles cen komodit má rozličné důvody, technologicko-strategické (třeba ropa a uhlí, které tlačí dolů jak zvýšená nabídka, tak pokles poptávky) nebo faktory typu ochlazení třeba čínské ekonomiky, která je zásadním konzumentem surovin všeho druhu. Nízká inflace znamená, že úroky musí být nízké, neb utaženost měnové politiky neukazují nominální úrokové sazby, ale úroky reálné (snížené o inflaci).

Druhým s tímto souvisejícím jevem je, že centrální bankéři mají za to, že země ještě „nedohnaly“ ztráty způsobené poklesem v době krize (mají tak zvaně záporný output gap). To značí, že mohou ještě docela dlouho neinflačně růst, než silná ekonomika začne tlačit na inflaci.

 

Riziko levných peněz
Proti těmto faktorům ovšem působí to, že politika levných peněz (při dobrém zdraví bank) vede k povzbuzení nákupu všech možných aktiv, od kterých investoři očekávají růst (od nemovitostí, přes akcie až po umělecká díla či archivní víno).
Nízký úrok na úvěr zlevňuje sázku na růst cen. A realita – jak poměrně vysokých nárůstů cen akcií (i přes nejasné výhledy ekonomik), tak obnovení růstu cen nemovitostí (bez toho, aby většině lidí rostly příjmy) – toto potvrzuje.

Máme se tedy bát, že zachránci ekonomik z doby před pár lety – centrální bankéři – budou strůjci příští krize? Proti této hypotéze mluví vyšší obezřetnost krizí poučených finančníků a mnohonásobně vyšší kapitálová vybavenost bank. Finančně obezřetnější jsou i země a nové postupy (třeba pro řešení problémů bank či systém pomoci států v potížích) jsou faktorem riziko snižujícím. Na straně druhé, vznik bublin na trzích aktiv, který může měnová politika podpořit, málokdy přinesl pro ekonomiky něco dobrého.

 

Jen nepromeškat správný okamžik
Dnešní situace ukazuje, že nejsme v bodě zlomu, ve které by měla měnová politika udělat přesun k „normálu“ – vyšším úrokům. Ale centrální bankéři by neměli tento moment promeškat. To, že na sebe v době krize vzali disproporčně vysokou odpovědnost za „záchranu ekonomik“, jim rozhodování neusnadňuje.

Nezávislost centrálních bank a krystalicky jasný mandát z doby před krizí je dnes tak trochu minulostí. Zapojení měnových autorit do ekonomické politiky vlád je dnes větší než dříve. Zvládnutí hlavního úkolu centrálních bank, tedy přispění k stabilní a nízké inflaci a zároveň stabilitě, nezbytné pro udržitelný rozvoj ekonomiky, však mohou i tak zvládnout. Potřebovat k tomu budou odvahu a excelentní know how. A taky trochu štěstí.

 

Původní článek: http://www.dotyk.cz/byz-43-2015/7_centralni-banky-strujci-pristi-krize