Češi a svět: máme se líp, než si myslíme
16.10.2015
Pro úplnost: v Londýně či ve švýcarských městech naopak lidem stačí na chleba vydělávat jen polovinu času než v Praze. Celková cenová úroveň je při srovnání s 72 světovými metropolemi v Praze skoro nejnižší – z hlavních měst EU se dají spotřební zboží a služby koupit levněji už jen v Bukurešti a v Sofii. Mzdy v Česku však rozhodně nepatří k nejhorším v regionu. Životní úrovni pomáhají i relativně nízké náklady na bydlení. Při srovnání s ostatními velkoměsty je volných bytů v Praze – a ostatně i v celém Česku – poměrně dost, což sráží jejich ceny dolů. A podle statistik Eurostatu jsou – pro mnohé překvapivě – v Česku na evropské poměry levné potraviny. Úplně nejlevnější z evropské osmadvacítky jsou tu například vejce, banány, sůl, salámy, zmrazené hranolky či žvýkačky.
Jednoduché vysvětlení, proč tomu tak je, neexistuje. Ekonomové se však shodují, že velkou roli hraje velká konkurence mezi prodejci jednotlivého zboží. Co se týče daňového zatížení, je Česko zhruba uprostřed. Lidé tu ze svého platu odvedou méně než například na Slovensku, ale naopak více než v Rakousku. U spotřebního zboží či u vybavení domácnosti, které lidé nekupují každý den, koupěschopnost naopak takovou roli nehraje.
Česko se u jednotlivých výrobků pohybuje někde kolem poloviny evropského žebříčku. A například některé druhy chladniček vycházejí ze srovnání Eurostatu v Česku jako nejdražší. Na takové zboží pak lidé vydělávají výrazně déle. Zatímco v Praze je na iPhone 6 s kapacitou paměti 16 gigabytů třeba 17 pracovních dnů, na Západě stačí mnohem méně. Ve většině amerických měst je telefon s nakousnutým jablkem váš za tři až čtyři dny práce. „Apple nemá žádný důvod prodávat svůj telefon v některé zemi levněji jen proto, že jsou tam nízké platy,“ vysvětluje ekonom a europoslanec Luděk Niedermayer. Se službami je to přesně naopak. Ze čtveřice zemí Visegrádu jsou v Praze nejlevnější služby, i když jen nepatrně. S většinou služeb se totiž na rozdíl od zboží nedá obchodovat mezinárodně. „Ceny služeb určují především lokální náklady, konkurence a poptávka. Proto rozdíly v cenách služeb mezi jednotlivými regiony mohou být vyšší než rozdíly v cenách zboží,“ upozorňuje David Marek z Deloitte.
A tak zatímco tříčlenná rodina v Praze za „koš“ služeb zahrnující třeba kadeřníka, poplatky za kabelovou televizi a internetové připojení, jazykový kurz či vstupné na sportovní akci podle UBS zaplatí měsíčně 7 700 korun, v Londýně by to bylo dvaapůlkrát a v Ženevě dokonce třikrát více. Mzdy ve službách odpovídají poměrně nízké české kupní síle. „Specifikem je i to, že část servisního sektoru u nás pracuje v šedé zóně, tedy bez korektního zdanění,“ připomíná Niedermayer.
Zvolna, ale přece stoupá
Životní úroveň v České republice v porovnání s ostatními zeměmi zvolna stoupá. V roce 1995 dosahoval hrubý domácí produkt na osobu 76 procent průměru současné evropské osmadvacítky, aktuálně je to již více než 86 procent. V peněženkách se do budoucna projeví pozitivně i to, že Česko by se dál mělo ekonomicky dotahovat na průměr Evropské unie. Mzdy ale neporostou všem stejně – nůžky mezi jednotlivými profesemi se budou postupně rozevírat. „Pro relativně bohatší země je další přibližování k EU obtížnější. Vyžádá si víc opatření podporující malé a střední firmy či podporu výzkumu, který se musí odrazit v inovacích,“ upozorňuje šéf výzkumu Sberbank Vladimír Vaňo.
Česko mělo například při srovnání se Slovenskem na startu mnohem výhodnější pozici, dnes už se ekonomický rozdíl prakticky smazal. Podle Eurostatu už loni slovenské hodinové mzdy přeskočily ty české. Srovnání s průměrem Evropské unie má však jeden háček, její význam v globální ekonomice dlouhodobě klesá. „Pokud si tedy Česká republika polepší v rámci EU, neznamená to, že stoupá naše životní úroveň v relaci ke zbytku světa,“ upozorňuje Marek. „To je také důvodem, proč bychom si měli jako dlouhodobý cíl nastavit spíše přibližování se výkonu německé ekonomiky než průměru Unie,“ doplňuje analytik Next Finance Jiří Cihlář.