Česká energetika uvázla v minulém století
08.12.2021
Někdy v polovině minulé dekády jsme zastavili rozvoj obnovitelných zdrojů (OZE) s argumentem, že neskutečně špatně nastavený systém, který nás stál desítky miliard a skoro nic nepřinesl, je důkazem, že to nejde (a nikoliv naší neschopnosti).
Poté se diskuse o rozvoji energetiky zploštila na skoro nic neřešící „boj“ o stavbu nového jaderného bloku a v tichosti probíhající podporu teplárenství. Jeho bossové, vlastní chybou či pod argumenty politiků, došli jen před pár lety k nepochopitelnému závěru, že „budoucnost patří uhlí“.
Výsledkem nejsou jen chybějící smysluplné strategie, včetně těch, jak využít k modernizaci a dekarbonizaci naší země stovky miliard korun z Evropské unie, ale i data, která nás řadí na periferii moderního světa.
Naše zaostávání, třeba z pohledu výroby elektřiny ze slunce a větru, je významné, jen Slovensko má tyto podíly nižší. Rozdíl mezi naším podílem (kolem čtyř procent v roce 2020) a průměrem EU (dvacet procent) je vskutku propastný.
Jak je na tom Evropská unie a její jednotlivé země ukazují následující data:
EU Power Sector 2020 – Ember (ember-climate.org)
Zatím co ostatní země v minulých letech podporovaly rozvoj ekonomicky stále efektivnější výroby elektřiny ze slunce a větru, a dosáhly toho, aby i tato nestabilní výroba byla integrována do energo mixu, u nás jsme spíše hledali důvody, proč to nejde.
České energetické mýty
Omyl první: u nás to nejde
Je pozoruhodné, jak moc lidí je u nás přesvědčeno, že odlišnost „naší cesty“ stojí na skutečnosti, že to, co jde jinde, u nás nejde. Data říkají něco zcela jiného. Mapy popisující potenciál například využití fotovoltaické elektřiny ukazují, že naše situace je velmi podobná stavu zemí většiny středoevropského pásu. Očekávaný výnos z jedné kW maximálního teoretického výkonu dnešního solárního panelu vede k výrobě jedné MWh za rok, stejně jako třeba v Německu.
Mapa fotovoltaického potenciálu, kterou sestavila Světová banka, toto jen potvrzuje.
Solar Photovoltaic Power Potential by Country (worldbank.org)
Mnohem lepší, než většinou lidí předpokládaný, je i potenciál elektřiny z větru, nejen na hraničních horách, ale též třeba na Českomoravské vrchovině. Oldřich Sklenář, analytik Asociace pro mezinárodní otázky, na základě existujících studií (stojících na datech z Akademie Věd) pro Czechsight.cz, uvádí, že by u nás bylo teoreticky možné vyrobit přes devadesát procent potřebné elektřiny jen instalací větrných elektráren na vhodná místa (31 procent), střešními a fasádními systémy (29 procent), fotovoltaickou elektrárnou na na brownfieldech (22 procent) a na povrchových dolech (15 procent).
Důvod, proč se tolik náš vývoj odpoutal od zbytku Evropy, tedy zde hledat nejde.
Omyl druhý: možná to jde, ale je to drahé
Tento typicky český omyl se zřejmě táhne od nezvládnutého „solárního boomu“, kdy česká vláda a parlament nebyly sto rychle reagovat na startující pokles cen potřebné technologie. A stálo nás to mnoho peněz. Dnešní situace je taková, že ve světovém srovnání neexistují levnější nové technologie k výrobě elektřiny, než velké solární a větrné parky.
Což ukazují i následující data ohledně celkových nákladů na výrobu 1 MWh elektřiny z různých, nově budovaných zdrojů:
Lazard.com | Levelized Cost Of Energy, Levelized Cost Of Storage, and Levelized Cost Of Hydrogen
Proti světovému srovnání, které každoročně firma Lazard publikuje, je v Evropě situace pro obnovitelné zdroje z pohledu srovnání se zdroji dalšími ještě příznivější, a to jak díky emisní povolence, jejíž cena vzrostla a znevýhodňuje zejména uhelné zdroje a díky vyšší ceně plynu, dané potřebou dovozu.
Reálná data relevantní pro naši situaci přitom poskytují opakované aukce kapacit pro výrobu elektřiny ze slunce a větru, které dělá Německo. Fixní cena mírně nad padesát euro za MWh je výsledkem jak aukce na vnitrozemské větrníky, tak FVE (fotovoltaické elektrárny). Dokonce i při odhlédnutí od dnešních extrémních cen elektřiny (dané velkým narůstem ceny plynu) se zdá, že takováto cena elektřiny je silně konkurenceschopná (pokud by se promítla do ceny kWh silové elektřiny kolem dvou korun – tedy osmdesát euro za MWh, asi by jen málo odběratelů protestovalo).
Omyl třetí: nejde to, protože to je složité
Poté, co bychom překonali naše přesvědčení, že „u nás to nejde“ (neb nefouká a nesvítí), akceptovali skutečnost, že výroba elektřiny z větru a slunce je levná, nastupuje další, typicky český argument, který ale jistou racionalitu má. Jde v něm o to, že zapojení vyšší kapacity nestabilních obnovitelných zdrojů do elektrické sítě je „nesnadné“.
Používat tento argument při úrovni naší výroby elektřiny z těchto nestabilních zdrojů na úrovni čtyř procent spotřeby v situaci, kdy unijní průměr je pětkrát vyšší, a třeba Německo do konce dekády směřuje k podílu osmdesáti procent, je pochybné.
Ale samozřejmě platí, že rostoucí zapojení OZE mění fungování trhu s elektřinou. Postup k efektivnímu využití tohoto potenciálu čisté a levné energie (na kterém se vlastně již země EU v Zelené dohodě shodly) bude vyžadovat systémová opatření, jako jsou záložní zdroje, baterie či flexibilitu poptávky. Je ale jasné, že dávno předtím, než by u nás došlo k problémům spojeným s vysokým podílem OZE, budou již tato řešení v praxi jinde po mnoho let fungovat.
Je zde ale jeden možný český problém. Tím je budoucí koexistence vysokého podílu (nestabilních) obnovitelných zdrojů a (stabilních) jaderných elektráren, které z ekonomických důvodů potřebují vyrábět na plný výkon. Vysoká sezónní produkce OZE totiž povede, při vysokém podílu elektřiny z jádra k tomu, že občas výroba převýší (třeba i výrazně) spotřebu. I při existenci úložišť a rozvoji vodíkové ekonomiky zřejmě bude docházet k poklesu cen na trhu, který zhorší jak rentabilitu OZE tak i jaderných elektráren, jejichž ekonomický model, již teď vedoucí k velmi vysoké ceně jejich elektřiny, se tak dále zhorší.
Omyl čtvrtý: ale my na to nemáme
Argument, že naše „chudá země“ na „takovéto nesmysly“ nemá, u nás zaznívá také. A není od věci si připomenout, že naše země patří mezi bohaté země dnešního světa a v paritě kupní síly je již jen něco málo přes deset procent pod průměrem EU.
Neméně podstatné však je, že na dekarbonizaci naší ekonomiky dostaneme i tak, díky rozhodnutí EU, stovky miliard korun. A to jak přímo z rozpočtu EU, tak i z dalších, mimořádně vzniklých fondů. Půjde o takřka dvě stě miliard korun z post pandemického fondu (RRF) a hlavně, více než dvě stě miliard (dle konzervativních odhadů) z Modernizačního fondu. K tomu lze přičíst další desítky miliard, například ze sociálního fondu, který má snížit riziko, že chudší lidé budou změnami postiženi, nebo více než sto miliard z prodeje emisních povolenek.
Leckdo jistě namítne, že bychom unijní stovky miliard mohli využít (a někdy též bohužel i zneužít) jinak, než pro budování OZE. Ale stejně tak lze namítnout, že tak bohatá země jako je naše by si měla již konečně zvykat, že prakticky „vše“ musí hradit ze svého. Z tohoto pohledu určit, že kupříkladu nejméně polovina ze všech peněz od EU (což bude při dnešní úrovni cen více, než tisíc miliard na dalších šest let) půjde výhradně na výdaje jasně spojené s podstatným snížením emisí, je smysluplné rozhodnutí.
Za zmíněné peníze lze udělat opravdu velmi mnoho „zelené muziky“. Mohli bychom se, pokud bychom postupovali chytře, stát z jedné ze zaostávajících zemí v dekarbonizaci ekonomiky možná během pár dní jedním z leaderů. Peníze by na to nechyběly a přínos by byl jasný.
(Druhý díl textu přinese mimo jiné analýzu toho, na jaké podíly obnovitelných zdrojů a za jakých podmínek se lze teoreticky s využitím jen části přislíbených peněz dostat)