Česko čeká velmi ostrý boj o novou ekonomiku
29.01.2024
Deset let jste europoslancem. Jak si z vašeho pohledu Česko stojí v čerpání unijních fondů? Umíme je využívat a jsou podnikatelům i veřejnosti dostatečně srozumitelné?
Bohužel mám za to, že jsme dodnes nepřijali jejich skutečný smysl. Obrovské peníze, které jsme si v Bruselu vyjednali, se míjí účinkem. Spokojujeme se s tím, že si to z nich tady trochu zvelebíme, namísto abychom s nimi akcelerovali růst země. Hledíme, abychom je beze zbytku utratili, aniž bychom hleděli na hospodářský přínos toho, za co je utrácíme. Jdeme proti žádanému principu jejich efektivního využití i proti potřebě flexibility vůči novým trendům nebo třeba vůči krizím. Jejich správu si prodražujeme a jejich čerpání komplikujeme, čímž mnohé příjemce odrazujeme, zatímco jiní už si našli cestu, jak si z unijních fondů postavit hotel nebo golfové hřiště. Promarnili jsme tak řadu příležitostí. Stejně jako v případě eura…
V otázce eura jste výrazným zastáncem přijetí. Proč bychom ho měli chtít a proč se tak podle vás zatím nestalo?
Hlavní překážkou se zdá být nedůvěra občanů. Nelze se k ní stavět zády, je třeba postavit se k ní čelem a mluvit o zjevných přínosech eura. K tomu tu však často chybí politická odvaha. Zastaralá strategie, jak se k euru dostat, navíc nereflektuje vysokou politizaci tématu ani velký pokrok v konvergenci ČR k eurozóně. Celý proces trvá přes 3 roky, takže fakticky musí cestu k euru zahájit jiná vláda, než která ho přijme. To je dnes politicky těžko představitelné.
Česko bylo jednou z nových zemí EU, které byly na euro připraveny nejlépe. Máme silnou provázanost se zeměmi eurozóny a vysoký podíl průmyslu, kde má rychlé přijetí eura hlasitou podporu. Tyto argumenty posiluje vyšší cenová konvergence a rostoucí euroizace ekonomiky, oslabující vliv naší vlastní měnové politiky. Také bychom měli reflektovat končící inflační epizodu, kdy nás naše měnová politika neochránila před jednou z nejvyšších inflací v EU.
Proč by se měl stát i české firmy ještě více snažit, aby splňovaly energetické a klimatické cíle Evropské unie?
Často se skloňuje spoluzodpovědnost za to, zda jako lidstvo zvládneme stále jasnější riziko klimatické krize s ohledem na budoucí generace, a také zodpovědnost Česka coby země, která z hlediska emisí na hlavu patří k největším emitentům a která má navíc obrovskou uhlíkovou stopu z minulosti. Krom toho tu však leží ještě pragmatická rovina celé věci. Svět se rychle posouvá k nízkoemisnímu, energeticky efektivnímu a udržitelnému fungování. Jedním z driverů je technologický pokrok konkurence. Pokud stát spolu s firmami tuto změnu nevystihnou a nebudou rychle investovat, zadělávají si tím na velký ekonomický problém.
Program „Česko musí zrychlit“ uvádí, že je přechod k obnovitelným zdrojům pro náš stát dlouhodobě výhodný. Proč?
Nejen proto, že je to nutná součást transformace, o které mluvím, ale hlavně proto, že dnes žádný nový zdroj nevyrobí elektřinu levněji než efektivní zdroje solární a větrné. Čím více jich dostaneme do energetického mixu, samozřejmě v rozsahu, který využijeme, tím levnější elektřinu budeme mít. A zajištění levné elektřiny se dle mého musí stát jednou z velkých politických priorit. Ať už v zájmu kupní síly lidí, nebo pro konkurenceschopnost našich firem.
Proč by se měla Česká republika snažit o energetickou soběstačnost včetně podpory malých modulárních reaktorů? Chcete také větší podporu jádra jako takového?
V praxi dnes koncept soběstačnosti nefunguje. Kdybychom se snažili spolehnout se pouze na vlastní výrobu, nejenže tím půjdeme proti konceptu společného trhu Unie – hlavně si tím elektřinu v důsledku zdražíme. Vlastní zdroje jsou žádoucí pro to, aby nám poptanou elektřinu vyrobily v případě potřeby. To už je ale zdrojová adekvátnost, nikoli soběstačnost. Jaderná energetika stojí na rozcestí, my ale potřebujeme jít dál. Západní projekty skončily špatně ekonomicky, masivně se prodražily, stavby se prodloužily. Teprve se ukáže, zda tento průmysl je s to nabídnout nám konkurenceschopnou cenu elektřiny za sníženého rizika výstavby a zda to umožní spíše malé reaktory, nebo ty velké, konvenční. Dojde-li k posunu, měli bychom být připraveni využít toho včas, proto je třeba to sledovat. Úvahy o posílení jádra jsou však na mnoho let, zatímco naše energetika potřebuje velké změny už do 4–5 let.
Program „Česko musí zrychlit“ zmiňuje i efektivní výběr daní. Proč u nás doposud nevznikl jednotný, digitální a funkční systém?
V Česku se bojíme změn. I proto jsme tam, kde jsme, a ne, kde jsme být měli. Cesty k digitalizaci daní přitom jsou. Zřejmě nejsnadnější by bylo zavedení toho, co je navrženo v EU, ale zatím neschváleno, tedy standardem pro e-invoicing (elektronickou fakturaci). Nejprve asi v oblasti přeshraničních plateb, nic by nám pak nebránilo ho použít šířeji, jak se již v některých zemích Unie děje. Další možnosti jsou na domácí úrovni. Nechápu, jak je možné, že stále nevzniklo třeba jednotné inkasní místo, které je takzvaně prioritou již více než dekádu. Musíme opravdu přepnout na vyšší rychlost.
Jak by měl fungovat systém „superodpisů” pro podporu investic existujících firem?
K růstu, který teď vážně potřebujeme, vedou investice na více úrovních. Vedle snahy dostat sem některou z nových, takzvaných „net zero“ investic, jsou zásadní investice stávajících firem. Do nových technologií, do částečného přesměrování produkce, ale i do energetické efektivity. Stát by měl v zájmu vlastního růstu motivovat, aby tyto investice proběhly co nejdříve. A zde považujeme za podstatný plošný a snadný přístup k podpoře: Pro vymezené investice firem – hlavně do energetické efektivity, vlastní výroby energie či zásadní investice nutné pro transformaci – by stát umožnil odpisy převyšující hodnotu investice o několik desítek procent po dobu 2–3 let. To by byl dostatečný stimul provést ty investice rychle.
Hovoříte o „českém Silicon Valley” pro rozvoj polovodičového průmyslu. Proč zrovna tato oblast?
Jedním důvodem je strategická povaha tohoto odvětví v EU při vědomí jeho slabého zastoupení v Evropě a z toho plynoucí snahy jeho podíl zvýšit. Nastoupí nové investice a my se o ně musíme ucházet. Druhým je přesvědčení, kterého jsem zastáncem, že pro reálný úspěch v této oblasti máme potřebnou tradici, know-how i velmi kvalitní pracovní sílu. Nesmíme přitom zapomínat, že logika toho návrhu nestojí na velkých firmách a obřích investicích, ale hlavně na velkém počtu menších, dynamických firem. V tomto směru musíme dohnat ztrátu, kterou máme, a vytvořit pro tyto firmy funkční a přátelské prostředí. Včetně instrumentů, které technologické start- -upy vyžadují, jakou jsou třeba zaměstnanecké akcie. Konkurence je samozřejmě velká a boj o to, kdo získá jaký podíl na „nové ekonomice“, bude ostrý. Je nám jasné, jak velkého úsilí a jak velkých změn k tomu je zapotřebí, věříme však, že na to máme. Úspěch se dostaví jen tehdy, pokud zásadně zrychlíme. Jinou alternativu ani nemáme, protože ceny za druhá místa se na světovém hřišti obvykle neudílejí.