Daňový Hotel California
23.08.2020
Před pár měsíci mi daňový expert z Nizozemska, se kterým občas diskutuji na téma daňových reforem, s velkým překvapením řekl, že dva tamní významní daňoví poplatníci hodlají zvednout kotvy a odplout do jiných vod. Právě pro lidi obeznámené s tím, jak moc se nizozemský systém snaží takovýmto podnikům k nižším daňovým platbám „pomáhat“, byla zřejmě představa, že někdo dal ještě „lepší nabídku“, neuvěřitelná.
Jedná se o globální, formálně britsko-nizozemskou společnost Unilever a koncern Royal Dutch Shell, které zřejmě v anticipaci velmi „přátelského zacházení“ uvažují o přesunu centrál do Velké Británie (Unilever má dnes centrály dvě, jak v Nizozemsku, tak v Británii). Po prvotním překvapení se nyní v Nizozemsku chystá „odveta“. Zákon, jemuž se přezdívá „Hotel California“, což je odkaz na text známé písně skupiny Eagles („můžeš se odhlásit, kdykoli budeš chtít, ale nikdy nebudeš moct odejít“), by v těchto případech firmám odchod ze země prodražil. Jednorázové dodanění by prý v případě Unileveru mohlo dělat až 11 miliard eur, a firma avizovala, že by to její plán na přesun sídla do Británie změnilo. Zdá se, že takto tedy vypadá „fungující, racionální reakce“ na hrozbu ztráty pracovních míst a daňových příjmů. Není divu, že návrh předložený nizozemskými Zelenými má zatím širokou politickou podporu.
Ve hře je ale další problém. Zejména premiér Mark Rutte, který v minulosti v Unileveru pracoval, a který se nedávno proslavil velmi tvrdým vyjednáváním o rozpočtu krizové finanční pomoci v EU, se obává, že takovýto postup výrazně sníží atraktivitu Nizozemska jako destinace pro další firmy.
A Rutte ví, o čem mluví. Nizozemsko je díky promyšlenému nastavení daňového systému a bilaterálním daňovým dohodám vysněnou destinací pro firmy působící ve více zemích. Není třeba chodit pro příklady daleko: nikoli náhodou tam sídlí světové ústředí Home Creditu, kvůli čemuž ani část daně ze zisků například z podnikání v Číně nebo Rusku nezamíří do české státní kasy. Část akcií firmy Smartwings mají (či měli) v Nizozemsku uloženou její čeští vlastníci. Celkem jde o tisíce „českých“ firem, které nizozemským rájem prošly nebo v něm pobývají. Firmy řady českých podnikatelů přesměrovaly z podobných důvodů své struktury třeba také do Švýcarska (KKCG) či Lucemburska (Daniel Křetínský), někdy v relativně krátké době své destinace několikrát změnily, když se jim změna zdála výhodná. Chování právě takovýchto lidí naznačuje, že „nemožnost odejít“ se rovná „neochotě přijít“. A to je to, o čem premiér Rutte mluví (byť nizozemský zákon se má vztahovat jen na velké firmy s obratem nad 750 miliard eur).
Přátelští jako Nizozemci
Na vytváření příznivých podmínek pro podnikání není samozřejmě nic špatného a měla by se o ně snažit každá rozumná vláda. Problém je, když „systém“ nakonec funguje velmi silně na úkor ostatních. Třeba tak, že daň, která by měla být zaplacena v zemi, kde pobočka velkého koncernu působí, zaplacena není a místo toho je odvedena obvykle mnohem nižší daň, například v Nizozemsku.
Nejde přitom o malé částky. I těmito praktikami přicházejí státy EU ročně (podle různých odhadů) o 90–150 miliard eur jen na výběru daně ze zisku firem (horní částka odpovídá zhruba velikosti celého rozpočtu Unie). Přitom některé země v tomto opravdu vynikají. Podle studie Tax Justice Network jsou za více než 70 procent takových celosvětových ztrát pro státní pokladny odpovědné jen čtyři země: Lucembursko, Nizozemsko, Švýcarsko a Británie. Navíc jak ukazuje pohled na webové stránky nabízející „výhodné holdingové struktury“, zmínění daňoví „šampioni“ čelí jak staré (třeba ostrov Jersey ležící v Lamanšském průlivu, kam přesunula některé své daňové struktury firma Apple), tak nově nastupující konkurenci (Kypr atd.).
Například část zisků Applu byla kvůli zmíněným manévrům před lety daněna sazbou menší než jedno procento, a když Evropská komise žalovala Irsko za nedovolenou podporu firmě, prohrála. Data ohledně společnosti Royal Dutch Shell zase ukazují, že ačkoli koncern má v Nizozemsku sídlo a vykázal (v roce 2018) zisk půl miliardy eur, neplatil tam z něj žádnou daň. Daň ze zisku odvedla pouze pobočka těžící plyn.
Navíc se zdá, že nizozemská státní kasa na daňovém mechanismu, který velmi aktivně pomohla zavést, tratí častěji. Výzkum společnosti Somo (zabývá se chováním velkých nadnárodních firem) popsal situaci, kdy nizozemské ministerstvo financí schválilo v roce 2004 pro koncern Royal Dutch Shell daňovou konstrukci (s využitím právě ostrova Jersey), která způsobila, že v následujících 13 letech přišla tamní státní pokladna o více než sedm miliard eur na dani z dividend.
Ale neobviňoval bych tamní úřady, že nevědí, co dělají. Celkový zisk z jejich politiky bezesporu převyšuje součet takovýchto ztrát. Těmi, kdo tratí, jsou státy, které kvůli nizozemskému systému daně nevyberou.
Dělat si, co kdo chce
Tyto případy jasně dokumentují, že ve velké globální daňové hře, kde státy vědomě či nevědomě umožňují zejména velkým firmám snižovat daňovou povinnost na hranici legality, nebo dokonce za ni, ztrácíme všichni: malá část zemí jen málo, ostatní ale velmi mnoho. A protože se v praxi státům nedaří snižovat své výdaje, takto nevybrané daně hledají jinde – u malých a středních firem nebo v kapsách občanů (pomocí danění příjmů, spotřeby či majetku).
Možné rozhodnutí o přesunu centrál dvou firem (a možná spousty dalších, pokud někde po světě objeví lepší podmínky) ukazuje na neudržitelnost daňové praxe, které se Nizozemsko a další státy zuby nehty drží a blokují i velmi umírněné snahy daňový systém v Unii, či dokonce globálně aspoň trochu narovnat a modernizovat. Při rozhodování v EU totiž mají právo veta, které jim dává jednomyslnost v daňových věcech Unie.
Byl by paradox, kdyby firmy, jež s vidinou nižších daňových účtů už desítky let velmi snadno a „bezplatně“ prchají svým domovským státům do Nizozemska, při odchodu odtud zaplatily do tamní státní kasy miliardové „výpalné“. A ještě větší paradox by byl, pokud by nizozemský pragmatický plán, jak zamezit úniku firem, narazil na pravidla pro hospodářskou soutěž EU, která vlastně útěk za nízkými daněmi vzhledem k zásadě o neomezeném pohybu kapitálu umožnila. Na první pohled to není vyloučené, a proto i zákonodárci v Nizozemsku čekají, jak se na jejich iniciativu bude Evropská komise jako strážce společného trhu dívat.
A dalším paradoxem je postoj zemí jako Česko k iniciativám, které by „kradení daní“ znesnadnily a daňové ráje omezily. U nás se totiž léta traduje, že pokud si každá země může dělat v daňové oblasti skoro, co chce, tak je to pro nás výhodné. A proto čeští politici posílení společného unijního postupu obvykle odmítají.
Je to naivní a věcně nesprávné, neboť v této hře státy se špatně fungujícím zákonodárstvím, chybějícími expertizami a neefektivně si počínající vládou vyhrávat opravdu nemohou.
Naopak přísnější pravidla znemožňující přenášení zisků tam či onam by jim život notně usnadnila a umožnila vybrat férovější daně. Toto je hlavní cíl již dlouholeté iniciativy Evropské komise – opakovaně podpořené Evropským parlamentem a opakovaně zablokované národními ministry financí –, která navrhuje sjednotit výpočet daňového základu pro firmy. Nebyl by to konec daňové konkurence, ale země by si pak konkurovaly jen výší daňové sazby, a tedy transparentně. Mimochodem – to by také notně usnadnilo práci firem. Jednodušší a napříč Unií stejná pravidla by jim totiž přinesla velké úspory nákladů, které jsou spojené s plněním zcela rozdílných požadavků prakticky v každé členské zemi. Těm čelí každá firma, jež podniká ve více státech Unie, a ty někdy vedou k opaku toho, co se odehrává v daňových rájích – třeba ke dvojímu zdanění jednoho zisku.
Původní verze článku vyšla v týdeníku Respekt, tato verze je k přečtení zde.