Úspory na straně státu přinesou „jen“ desítky miliard. Je třeba zvýšit některé daně
24.04.2023
Deficit státního rozpočtu dosáhl za první tři měsíce necelých 170 miliard korun (suma, za kterou, jak část lidí věří, se dá postavit jaderná elektrárna). Skutečný stav našich veřejných financí navíc zatemňuje nejasný účet za dotace cen energií a (ne)realistický odhad příjmů mimořádných daní. („Úprava odhadu příjmu“ z mimořádné daně o desítky miliard dolů, která vylučuje vyrovnaný účet státu za intervence do cen energií, ilustruje, jak málo se ministerstvo financí snaží aspoň o jistou transparenci rozpočtu.)
Odhady strukturálního deficitu, který odpovídá schodku bez „mimořádných vlivů“ typu energetické krize či ekonomických dopadů války na Ukrajině, se pohybují mezi 200 a 250 miliardami korun (20 až 25 tisíc na občana).
Náš stát dnes platí za desetileté půjčky úrok přes 4,5 procenta. To znamená, že letos plánovaný deficit (300 miliard) zatíží ročně budoucí rozpočty sumou 13,5 miliardy (zhruba čtyřikrát tolik, co stojí příspěvek na stavební spoření, či více než dvojnásobek nákladů na slevu na jízdné pro penzisty a studenty před jejím snížením). Celý státní dluh pak překoná 3000 miliard, což při dnešních sazbách znamená roční úrokový výdaj 135 miliard korun. Jinými slovy, prvních 135 miliard vybraných daní padne na „hříchy minulosti“ – tedy úroky z nakumulovaného dluhu. Mimochodem, je to více, než kolik státní rozpočet v roce 2022 vybral na dani z příjmů fyzických osob (bylo to 124 mld.).
Není snad třeba pokračovat v ilustraci toho, v jak vážné rozpočtové situaci jsme (a jak moc za ni budeme v budoucnosti platit). Navíc zkušenost tří posledních krizí minulé dekády a půl ukazují, že bez ohledu na to, zda je u moci levice nebo pravice, státy v historicky bezprecedentním rozsahu „zachraňují“, a to za cenu vysokých deficitů, firmy i občany vždy, když se v ekonomice „něco pokazí“ (světová finanční krize, covid, energetická krize). Hospodařit s obrovskými deficity v dobrých časech proto prostě není možné.
Jak tedy snížit hrozivý rozpočtový schodek, který vznikl během vládnutí předchozí vlády ekonomicky zcela špatným snížením daně z příjmů (navrženým hnutím ANO a podpořeným ODS) a některými opatřeními vlády dnešní? A jak rychle by se měl schodek odbourat, tak aby byla co nejméně zasažena ekonomika (neb de facto každé větší zvýšení daní či snížení výdajů státu růst zpomalí)?
Odpověď není zase tak složitá. Jde totiž o „korekci“ v rozsahu nikoli jednotek miliard, ale – řekněme pro jednoduchost – více než jedné stovky miliard. Jistě že je potřeba najít smysluplné úspory na straně výdajů státu, ale ty těžko přinesou o mnoho více než nízké desítky miliard (a to postupně, navíc proti tomu půjde potřeba navýšit výdaje jiné, třeba na obranu). Snížení deficitu stále skoro o sto miliard pak zbývá na navýšení příjmů. Díky rozsahu v tom musí hrát hlavní roli položky, kde lze, s co nejmenšími škodami pro ekonomiku, navýšit příjmy o desítky miliard. A ty jsou jen tři: zdanění práce (včetně odvodů), zdanění firem a DPH.
Ani jedna z těchto položek neumožňuje samozřejmě „bezbolestné“ navýšení příjmů, a proto se zdá smysluplné rozložit potřebnou úpravu mezi všechny z nich. Na stále ještě opakovanou tezi části vlády, že „se zvýší daně jen v rozsahu, ve kterém je vláda snížila“, anebo že zvýšení některých daní je nepřijatelné, je třeba zapomenout, neb tak by deficit proti tomu stavu, v jakém ho přebrala, vláda snížila jen o málo.
Další diskutované položky (navýšení daně z nemovitostí, zrušení dotace stavebního spoření či dotace na dopravu, zdanění alkoholu a hazardu a podobně) jistě mají potenciál schodek snížit, ale v řádu podstatně nižším, tedy obvykle o jednotky miliard. Měly by proto být využity hlavně na „opravu chyb daňového systému“ (typu nezdanění některého alkoholu, nadměrné zvýhodnění při zdanění některých příjmů a podobně), při vědomí omezeného dopadu na řešení dnešního stamiliardového problému.
Do hry ale musí vstoupit i otázka dopadu na růst ekonomiky. Dle prognózy MMF je naše ekonomika na cestě k růstu, který velmi výrazně zaostává dokonce i za našimi sousedy z V4. Prohloubit naši ztrátu tím, že fiskální korekce odstartuje další (zbytečně velké) zpomalení ekonomiky, si prostě nemůžeme dovolit. Proto kroky, které mají limitovaný dopad na snížení domácí poptávky (a tím méně brzdí růst), musí hrát hlavní roli. To by mělo vést k úvaze pokusit se omezit dopad na střední a nižší příjmové skupiny (jejichž ekonomická situace se navíc během posledních dvou krizí viditelně zhoršila). To diktuje pro pravicovou vládu ne zcela příjemné, leč racionální zaměření změn na vyšší zdanění vyšších příjmů či navýšení korporátní daně (třeba v kombinaci vyšších odpisů na potřebné investice). Složitá bude úvaha o změnách v oblasti DPH, kde lze navýšit výběr podstatně, ale s jasným vlivem na inflaci (která je bohužel stále problém) i poptávku. Vzít v úvahu je třeba přitom i nastavení sazeb v okolních zemích.
Obvykle se uvádí, že fiskální konsolidace se provádí v rozsahu kolem 0,5 procenta HDP strukturálního deficitu ročně (ze třetiny na straně výdajů a ve dvou třetinách zvýšením příjmů, byť to často končí opačně). Vládní cíl 70 miliard je citelně vyšší (kolem jednoho procenta HDP), ale je nutný vzhledem k tomu, že byla promeškána možnost provést některá strukturální opatření v letošním roce (což by nebylo nijak ve sporu s rozsáhlými dotacemi spojenými s energetickou krizí, neb ty nejsou strukturální povahy).
Mnohem složitější bude pro vládu úvaha, zda pokračovat s redukcí schodku i v dalším, předvolebním roce. Potřeba neprovádět v jednom roce příliš velkou restrikci v kombinaci s nutností snížit deficit podstatně velí rozložit korekce na delší dobu (a nerezignovat na snížení deficitu aspoň o 100 miliard). Bez podstatného snížení deficitu totiž hrozí, že zlepšení fiskální situace nepřivede náš rozpočet ani do uctivé vzdálenosti od „bezpečných vod“, za které je v naší situaci obvykle považován strukturální schodek kolem jednoho procenta HDP. Nejen že bude dále hrozivě narůstat dluh a dluhová služba (až do doby, kdy, či lépe zda, klesnou úroky na půjčky), ale náš rozpočet nebude připravený na to, když se opět nad naší ekonomikou objeví bouřkové mraky.
Tvrdit, že to je snadný úkol, je lež. Politicky i ekonomicky. Nejde jen o to, že se v politice stále dále šíří místy až bezbřehý populismus, který vystavuje nelítostné kritice jakákoliv, byť smysluplná opatření, která jsou v zájmu státu i jeho občanů. Ale i o to, že restrikce chtě nechtě růst ekonomiky krátkodobě zbrzdí. Účet za fiskální chyby, kterých se naše vlády v minulosti, mnohdy nadšeně podporovány částí občanů a firem, dopustily, je totiž vždy vysoký. Dnes kvůli nesnadné ekonomické situaci a vysokým úrokům to platí dvojnásob. Ale právě i díky tomu by bylo odkládání toho velmi nepříjemného makroekonomického manévru, který se dotkne prakticky všech občanů a firem, obrovskou, neodpovědnou chybou.
Byla by i promeškaná příležitost nevyužít toto velmi bolestivé poučení ke změnám, které nás aspoň na určitou dobu ochrání před „opakováním“. Jako stěžejní body by zde měla fungovat zásadně jiná komunikace (odpovědných) politiků o fungování státu. Tedy taková, která před občany nezastírá, že každou korunu, kterou stát vydá, musí od někoho vzít. I proto musí být požadavky na rozhodování o tom, jak stát takto získané peníze rozdělí, mnohem přísnější a odpovědnější. Naše neustálé „indexování“ minulých výdajů, které de facto konzervuje fungování státu, je toho přesným opakem. Jako pojistku k tomu potřebujeme pevná fiskální pravidla, která nebudou rozpočet „navigovat“ jen střednědobě (neb to pro roční rozpočty de facto neznamená žádná omezení), ale která budou striktní i krátkodobá. Využít bychom k tomu mohli to, že debata právě o takovýchto pravidlech startuje v rámci EU. ČR totiž není jedinou zemí, která je nutně