Dilema „buď zbrojení, nebo Green Deal“ je falešné, říká europoslanec Niedermayer
27.03.2025
Lidovky.cz: Mezinárodní situace se po nástupu Donald Trumpa do úřadu amerického prezidenta změnila. Většina evropských státníků říká, že potřebujeme více investovat do obrany. Zároveň se objevují obavy, že nemůžeme provádět současně „zelenou politiku“ a zbrojit. Musíme tedy opustit unijní zelené iniciativy?
Nejprve si řekněme, co je to ta zelená politika. Do roku 2030 jsou zelená politika pro mne hlavně dvě věci: nahrazení fosilních paliv vyšším podílem obnovitelných zdrojů a zvýšení energetické efektivity. Máme tohle vzdát?
Chceme více zbrojit, protože se chceme případně bránit proti Rusku, a tak si teď položme otázku, jestli kvůli tomu budeme raději nakupovat více fosilních paliv z Ruska nebo jiných zemí, na kterých budeme závislí. Navíc nejsme Amerika, kde se těží ropa a plyn, u nás jsou fosilní paliva drahá. Čím více budeme spalovat zemního plynu a čím méně vyrobíme elektřiny z obnovitelných zdrojů, tím to bude dražší. Používat více fosilních paliv je energeticky i ekonomicky méně bezpečné a nedává tak smysl ustupovat od této politiky.
Kdybyste se mě ale zeptal, jak to vidím s dalšími třeba deseti lety, tak to je věc k diskusi. Je dobré tu udělat nějaké změny, třeba změnit pravidla o využívání vodíku. Ale tady se už nebavíme o zbrojení a dekarbonizaci, protože nevíme, jak v té době bude svět vypadat.
Lidovky.cz: Mluví se také o tom, že bychom měli zbrzdit a některé věci, které jsou už plánované, prostě odložit. Neměli bychom udělat tohle?
Když se nad tím zamyslíme, tak každá velká firma má nějaké dlouhodobé plány, jak investovat a jak měnit své technologie. Tyhle věci jsou vázány i na to, jaká máme pravidla a regulace. Když to změníme, dostaneme chaos. Přitom například investice do energetiky jsou jedním z motorů ekonomického růstu, a pokud vytvoříme zmatek, zpomalíme tento růst. Navíc potrestáme ty, kteří věřili, že zákony a pravidla platí a vydělají na tom ti, kteří si mysleli, že tato pravidla nějak půjde obejít a ohnout. Byla by to ta nejhorší hospodářská politika, jakou lze dělat.
Lidovky.cz: Ale nemusíme i tak omezit náklady na zelenou politiku, volit mezi jednotlivými výdaji na dekarbonizaci, školství a už zmíněnou obranou? A nebylo by třeba pro ekonomiku dobré zrušit emisní povolenky?
Nemyslím si, že je tu volba třeba mezi obranou a vyplácením důchodů, obranou a školstvím, obranou a čímkoliv včetně dekarbonizace. Můžeme ale samozřejmě samozřejmě hledat věci, které by mohly být upraveny.
Diskuse o emisních povolenkách je z pohledu České republiky úplně bizarní. To, že platí dohody, které byly uzavřeny, znamená, že dostáváme z emisních povolenek stovky miliard korun. Pokud tady někdo žádá o pozastavení tzv. Zelené dohody nebo o zrušení emisních povolenek či o umělé snížení ceny emisních povolenek, tak zároveň říká, že český rozpočet má dostat o miliardy korun z emisních povolenek méně. Že máme dostávat méně prostředků, ze kterých platíme například investice do dopravy.
Lidovky.cz: Ovšem tyhle peníze nerostou na stromech, ty je napřed třeba od někoho vybrat a pak někomu dát. Ty úvahy jsou o tom, že zrušením emisních povolenek by se ušetřily náklady našich firem na tyto povolenky.
Ano, tyhle peníze se musí někde vybrat. Ale vybírají se mimo Českou republiku, protože peníze v evropském modernizačním fondu nejsou peníze z našich aukcí emisních povolenek, ale hlavně z aukcí emisních povolenek v jiných zemích. Jsou tam peníze navíc. Z pohledu Německa by taková diskuse měla smysl, ale z pohledu České republiky ne. Mimochodem, je dobré se také podívat na to, jak to vypadá v poměru k HDP. Celkové náklady na emisní povolenky jsou odhadem v celé Evropě zhruba okolo 0,24 procenta HDP. Když se na to podíváme jako na daň, uvidíme, že jde o zhruba 0,6 procenta daňových příjmů státu. Takže to není až taková zátěž.
Myslím si, že diskuse o emisních povolenkách je v České republice vedena několika málo odvětvími nebo podnikateli, kterých se to opravdu hodně finančně dotýká, zatímco se nevede diskuse o celé ekonomice. Pro ně by to byl čistý zisk. Jsou to ti, kteří spalují uhlí.
Lidovky.cz: Často se říká, že dekarbonizace nemá smysl, protože Evropa produkuje zhruba osm procent emisí skleníkových plynů a že se tedy snažíme zbytečně, protože na celý svět to nebude mít rozhodující vliv. A že ostatní dělají v dekarbonizaci málo.
Takhle by o věcech mohl uvažovat každý na celém světě. Mezinárodně je 90 procent všech emisí pokryto klimatickou dohodou a jejich producenti jsou stejně jako Evropa vázáni klimatickými cíli, tedy zavázali se omezovat emise skleníkových plynů. Není to tedy tak, že by klimatické cíle měla jen Evropa. Část států má dokonce velmi přísné cíle ohledně omezení emisí. Ale jakmile od dohody začne ustupovat stále více států, přestává mít tato dohoda smysl.
Pokud nedostaneme klimatické změny alespoň trochu pod kontrolu, tak to přinese astronomické náklady. V České republice se přitom o konci omezování emisí či nedodržení naplánovaných cílů mluví velmi hlasitě, i když se právě nás oteplování dotýká nadprůměrně. Nedávno jsem mluvil s českými podnikateli a říkal jsem jim, podívejte se, tak nejhorší prognóza říká, že v České republice se do konce století může zvýšit průměrná teplota o 4 až 10 stupňů Celsia. A ptal jsem se, jaký dopad to bude mít na váš byznys? Dopad to mít bude, a nemusíte přitom být podnikatel, který chce provozovat například lyžařský areál. Bude to mít vliv na každého.
Lidovky.cz: Dobře, ale nebudou náklady na zmírnění oteplování vyšší než škody způsobené oteplováním a náklady na to, abychom se změně klimatu přizpůsobili?
Existuje spousta studií, které říkají, že náklady na škody a přizpůsobení se jsou mnohonásobně vyšší než na omezení oteplování. Můžeme přitom mluvit nejen o přímých ekonomických škodách způsobených klimatickou změnou, ale možná bychom mohli mluvit i o bezpečnostní situaci, na kterou to má vliv, ale i například o dopadu na kvalitu a délku života atd.
Lidovky.cz: Není ale voličům jedno, jaká bude kvalita života za několik desetiletí?
Ano, když je někdo jako já v druhé polovině svých padesátých let, může si říci, že příští roky nebudou takové drama, a tak mu to za jeho života vadit nebude. Ale pak si musíme říci, do jaké míry nezodpovědnosti jsme v politice ochotni zajít. Do jaké míry jsme ochotni našim dětem svým nekonáním záměrně zkazit život. Já tohle dělat nechci. Pokud to někdo chce dělat, měl by to jasně říci. Jasně prohlásit, že je mu jedno, jak budou žít naše děti a děti našich dětí a že jim chce vědomě ztížit život. A s tím pak jít do voleb a uvidíme, kolik získá hlasů.