Draghiho budíček. Pokud EU nezačne snižovat byrokracii, investovat a digitalizovat, hrozí ztráta konkurenceschopnosti a bezpečnosti
30.09.2024
Tato v médiích často publikovaná interpretace jeho před týdny zveřejněné zprávy je však jízdenkou do zapomnění. Dohoda na tom, že státy mají dluhem financovat obrovské navýšení investic, se totiž bude hledat velmi těžko.
Přesto by ale bylo velkou chybou Draghiho zprávu opomíjet. Je potřeba soustředit se na celý její obsah.
Draghiho text začíná drsným a věcným popisem toho, kde jsme: V posledních dvou dekádách EU viditelně zaostává za svým přirozeným konkurentem – USA. Rozdíl však nebyl natolik citelný, aby vedl k potřebné reakci. To vede k situaci, kdy bez zásadních změn nebude společenský a ekonomický „model Evropa“ udržitelný.
Jen těžko lze přijít se silnějším varováním od prvotřídního ekonoma.
Viditelnost problému donedávna snižovalo například to, že evropské firmy byly docela úspěšné v globální soutěži (a náš podíl na globálním obchodu klesl méně, než se zdá). Avšak růst potíží v globálním obchodu, růst protekcionismu a také dramatický nárůst konkurenceschopnosti zemí z Asie vylučují, aby byl tahounem unijního růstu export.
Ruskem iniciovaná energetická krize pak odhalila velkou závislost unijní ekonomiky na dovozech energie (a srazila náš růst) a ještě štěstí, že se totéž neděje na trhu se surovinami, kde je také závislost unie (zde hlavně na Číně) velká.
To, že evropské firmy i státy výrazně zaostaly v digitalizaci, vysvětluje velkou část pomalejšího růstu a podle Draghiho také horší produktivitu naší ekonomiky. A právě z potřeby digitalizovat, dekarbonizovat ekonomiku a posílit obranu unie Draghi odvozuje potřebu obrovského navýšení investic.
Mimochodem, v celkovém objemu podpory vědy a výzkumu z veřejných peněz drží EU s USA krok. Jenže v USA jde o federální zdroje, které jsou zjevně relativně koncentrované, zatímco v EU jdou miliardy eur podpory z více než dvacítky rozdílných a neprovázaných národních politik.
Data i tak ukazují, že evropské firmy do inovací investují, ale zejména ve „staré ekonomice“ – objemově dominuje sektor automotive. Zatímco v EU firmy investovaly třeba do (ne úplně) „čistého dieselu“ a chytře inovovaly „škrabkou na led ve víčku nádrže“, v USA vznikl Google, Facebook a rychle rostl Apple.
Po prvních pár desítkách stránek, které obsahují právě tuto analýzu, Draghi popisuje mnoho cest ke zlepšení. Stejně jako před několika měsíci zveřejněná zpráva dalšího politika a ekonoma Enrica Letty se částečně týká zlepšení fungování společného trhu a společných politik. Jejich nefunkčnost v řadě oblastí (např. energetiky a telekomunikací) brzdí evropskou ekonomiku.
Samozřejmě se zmiňuje i o snížení byrokratické zátěže a omezení (vznikajících často kombinací národních a unijních regulací), o chytřejším utrácení prostředků EU i členských zemí (rozpočet EU je kolem 1 % HDP, zatímco ty národní se pohybují v řádu 30–40 %).
Další část poukazuje na růst protekcionismu ve světovém obchodě a autor volá po silné, avšak dle typu produktů silně diferencované odpovědi, zejména s ohledem na to, aby evropské firmy využily potenciál, který dnes mají, a obsadily tak silnou pozici ve světové konkurenci. Jako nadějné se přitom jeví zejména některé „čisté technologie“.
Zpráva též volá po koncentraci a vyšší konkurenceschopnosti firem v oblasti zbrojařského průmyslu, neboť tam v dalších letech „evropské peníze“ poplynou a dnes mnoho technologií dovážíme.
Urgence sdělení by měla přivést evropské politiky (zde dominantně premiéry a ministry, neboť ti stojí za dnešním „nepokrokem“) ke společné akci. Jak Draghi píše: „Prokrastinace přinesla pomalý ekonomický růst a v žádném případě nepodpořila shodu.“ Zcela logicky je tak opět, pokolikáté už, na stole i omezení jednomyslnosti v některých otázkách (přičemž zároveň Draghi připomíná, že princip subsidiarity velí, aby některá rozhodnutí byla striktně držena na úrovni států).
Celé to dává smysl. Buďto konečně společně získáme odvahu některé věci změnit a budeme z toho mít prospěch, nebo budeme dále upadat, až padneme. S obrovskými ekonomickými a společenskými náklady.
Data ukazují, že máme šanci, pokud konečně budeme postupovat efektivně a rychle. Opravíme defekty společného trhu, budeme ho lépe bránit tam, kde je to zdůvodněné a dává to smysl, a budeme mimo jiné efektivně utrácet s důrazem na investice do budoucnosti.
Nejen u nás zaznívá, že je v tom „zase moc Evropy“. To je jistá cesta k odmítání části návrhů (což se dnes děje) nebo k pokračování „prokrastinace“ (což se děje ještě více). Je možné, že k naší škodě tento názor v politice či její části převáží a země budou metodou pokus omyl hledat svá domácí řešení. V lepším případě, s časovým odstupem a další ztrátou pozice, je to přivede zpět k jednacímu stolu. V horším případě to povede k nárůstu nedůvěry, nespolupráce, ne-li nepřátelství.
To, co se stane, záleží tak trochu na každém z nás. Na tom, co budeme od politiků, které volíme, očekávat. To, že Mario Draghi v textu předjímá, že na některých důležitých částech se podaří najít shodu jen u části zemí (a ty je pak budou naplňovat), je varování. „Nespolečná Evropa“, která postupně bude ztrácet poslední vagony svého vláčku, bude nejen ekonomicky slabší a méně vlivná, ale též méně bezpečná. Pokud tento scénář hrozí, je pro nás důležité, abychom byli na dohled evropské lokomotivy, ačkoliv lze dnes jen těžko říct, kdo jí bude. Samozřejmě že bychom jí mohli být i my sami.
Článek vyšel na hospodarskenoviny.cz