Je dobře, že premiér Fiala začal chápat, kudy vede cesta k energetice 21. století. To ale nestačí
10.10.2023
Slova, která zazněla, opravdu indikují velkou změnu v pohledu na naši energetiku. Zdá se, že vláda zaznamenala (v závorce uvádím citáty z projevu premiéra), že před námi stojí problém na straně výroby elektřiny („podle různých odhadů nám už do 10 let může chybět zhruba 10 terawatthodin elektřiny“). Nikoliv proto, že nebudeme mít elektrárny, ale proto, že nebudeme mít konkurenceschopné elektrárny („... a do toho hrozí, že se výroba elektřiny z uhlí může přestat vyplácet dříve, než se ještě před pár lety předpokládalo“).
Je ale jistě hodné diskuse, zda to, že dříve ukončíme pálení uhlí a devastaci krajiny jeho těžbou, je dobré označit za hrozbu. Zatímco před lety zaznívalo, jak skvěle na tom naše energetika je (a kazí nám to Německo, které se zbláznilo), najednou chápeme, že jsme se dobrali k energoskanzenu („energetika byla totiž v minulosti obdobně zanedbaným sektorem jako doprava“).
Takřka revoluční je obrat v pohledu na obnovitelné zdroje (OZE), které podle premiérova projevu trestuhodně zanedbaly minulé vlády. A dokonce se začínáme dívat i na to, co se děje jinde („... zatímco Německo či Polsko léta budují solární a větrné parky, u nás se nedělo téměř nic“).
Program vlády zahrnuje (mimo jiné) rychlejší výstavbu OZE, výstavbu flexibilních plynových zdrojů, posilování sítí a budování úložišť a silnější propojení s Německem. To si zaslouží velký potlesk. A nikoliv proto, že to je de facto copy paste mnoha názorů, které u nás dlouho zaznívají a byly docela silně kritizované.
Přesto vidím dva nemalé problémy na obzoru. V popisu obsahu projevu jsem totiž vynechal dva body, jež zazněly a u kterých jsou namístě otázky. Prvním je „plynofikace teplárenství“. Je to důležité téma, ale nesmíme zapomenout na logiku, která říká, že v první řadě musíme snížit energetické nároky budov (tak jak se k tomu zavazujeme v legislativě), tím snížit poptávku po teple a až poté, a jen v odpovídajícím rozsahu, investovat do modernizace jeho výroby.
Je jisté, že existuje plán na penězovody státních peněz k teplárníkům (neb se to jeví jako politicky i sociálně potřebné). Přizpůsobit ale, navíc za státní peníze, jejich kapacity potřebám zbytečně neefektivních budov je pro všechny – kromě majitelů tepláren – špatně. Mnohdy jsou jediným řešením plyn či dálkové dodávky. Vzhledem k rozsahu dálkového vytápění dává jistá podpora modernizace státem smysl, ale zcela minimálním požadavkem musí být, že podpora investic jde ruku v ruce s rekonstrukcemi budov na vyšší úroveň efektivity. Třeba i zapojením dodavatele tepla.
Druhým bodem je už tradiční české slovní spojení „zahájení dostavby Dukovan a Temelína“. To, že „dobudování“ je poněkud zavádějící výraz, je věc lingvistiky. Podstatné je, že možné zahájení stavby nových bloků nijak neřeší problém, který naše energetika bude mít v horizontu zhruba pěti let. To premiér chápe, protože ví, že stavba by trvala mnohem déle. Již v uvedeném horizontu se musíme k funkčnímu modelu elektroenergetiky dostat.
Zásadní otázka je, zda dává za dnešních podmínek v jaderné energetice sázka na jádro smysl. Pokud platí, že náklad na čtyři bloky bude (včetně financování, což je správně součástí vládní rozvahy) nad 1500 miliardami korun, bude jen obsluha vzniklého dluhu stát (při úroku 4,85 procenta, což je úrok na 10leté státní půjčky) skoro 72,7 miliardy korun.
Dnes našich šest bloků vyrábí ročně kolem 30 TWh elektřiny. Pokud by čtyři nové, větší bloky vyrobily například o čtvrtinu elektřiny víc, jen úrokový náklad by (bez splácení úvěru a nákladů provozu) zatížil každou vyrobenou kWh částkou 1,94 koruny. Shodou okolností je to o něco více, než kolik je cena silové elektřiny na trhu v dalších letech (cena v Německu na rok 2028).
To naznačuje, že naše jaderné plány by měly být více podmíněné tím, že bude cena takto vyrobené elektřiny přijatelná, a neměly by tak být v centru našeho plánování. Spíše by měly být bedlivě sledovány jako jedna z možností investic v delším horizontu.
V neposlední řadě, k odstartování reálné úvahy o stavbě nových bloků nám chybí mechanismus jejich financování. Nevíme nejen, za kolik je dodavatelé nabídnou (a tedy kolik by elektřina z nich stála), ale zejména nevíme, jak zajistit státní podporu (a bez ní to nejde) tak, aby byla v souladu s pravidly EU. Pro již před lety schválený model „lex Dukovany“ Česko z Bruselu souhlas zatím nemá.
Ani problém financování jaderných bloků, které jsou centrem vládních energetických úvah (což je problém vzhledem k tristnímu stavu naší státní kasy obrovský), není z mého pohledu nejslabším místem zmíněného plánu. Nejvíce znepokojující je absence pochopení toho, co je úkolem, ne-li povinností státu v západní tržní ekonomice, která stojí na tom, že většinu, byť velmi významných, statků zajišťuje z dobrého důvodu konkurenční soukromý sektor. Je to zcela zásadní téma právě v energetice. Mnoho investic, které jsou, když už ne nutné, tak žádoucí, by totiž měl zajistit (efektivněji než stát) soukromý sektor. A to se stane jen tehdy, pokud jsou „pravidla hry“ nastavena správně.
Pravidly hry se nemusí vždy rozumět jen masivní podpora nebo dotace. Bohužel, jasné pochopení toho, co musí rychle a dobře udělat stát a o co se postará konkurenční tržní ekonomika, se z projevu (ale i z některých akcí vlády) trochu vytratilo. Není proto patrné, jak se k řešení, které premiér naznačuje, dostat.
Například rozvoj obnovitelných zdrojů, zejména pak bolestivě chybějících větrných elektráren, jejichž absence u nás již nyní elektřinu zdražuje, blokují rozhodnutí státu. Ten různými cestami a formami zabraňuje jejich výstavbě. Nejde jen o centrální úroveň, svůj podíl na špatném stavu nesou kraje, obce a města, tedy přesněji řečeno jejich představitelé se svými populistickými rozhodnutími. Odbrzdění tohoto stavu by zřejmě umožnilo realizaci některých projektů dokonce bez jakékoliv státní podpory. S dobře nastavenou podporou, která nemusí být pro stát zase tolik náročná (a navíc k ní můžeme použít stovky miliard unijních korun), by mohl být posun směrem k levnější elektřině opravdu rychlý.
Bateriová úložiště zase nelze do systému dostat za rozumného nákladu, pokud stát neumožní jejich výstavbu nezávislým subjektům (donedávna to šlo jen v kombinaci s výrobnou), ale hlavně pokud jim neumožní nabízet systémové služby. Za ty dnes – a jistě ne náhodou – ten samý stát platí zejména provozovatelům uhelných elektráren.
Potřebné nové kapacity flexibilních zdrojů (dnes zjevně paroplynových) by samozřejmě také neměl stavět stát. Měly by vznikat v tržní konkurenci, tedy za nejnižší možnou cenu a v rámci mechanismů kapacitních plateb (nebo podobných). Na čistě tržním principu by totiž jejich ekonomika nevycházela. Pro takovýto mechanismus je ale nutné získat posvěcení v Bruselu, protože tady jde o státní pomoc. S tímto jsme nejen dosud nezačali, ale některé strategické dokumenty (třeba MAF od ČEPS) nyní dokonce požadavek na povolení kapacitních mechanismů zrovna moc nepodporují.
A je tu také posílení energetického propojení s Německem, které se zdá být v případě „konce doby uhelné“ nedostatečné a nepostaví se samo. Zejména Německo je pověstné tím, že (často z důvodů výhodnosti pro část byznysu) vedení snadno nestaví. Tohoto důležitého cíle je tedy možné dosáhnout, když naplno, rychle a chytře spustíme ekonomickou diplomacii.
Velký posun v pohledu premiéra a snad tím i pohledu celé vlády na naši energetiku je zcela zásadní a jde správným směrem. Není ale jasné, jak daleko postoupilo pochopení toho, co pro naplnění dobrých sloganů musí vláda nutně rychle udělat a co nás naopak od potřebných změn odvádí. Nebo k nim přinejmenším nevede. Čas běží. A v energetice utíká zcela bezprecedentním tempem. Dosáhnout toho, aby se energetika nepřiřadila k dalším důvodům vážných obav o růstový potenciál naší země, vyžaduje kompetentní a účinné kroky od vlády. A to v tempu, které bylo pro naši zemi dříve, bez nadsázky, nepředstavitelné.