Evropa vyniká v tom, že umí dotáhnout k dokonalosti technologie z 19. století
24.02.2025
Co jste si z Mnichovské bezpečnostní konference odnesl za zprávu o stavu západního světa?
První otázkou je, jak moc Evropa a USA pořád ještě sdílejí hodnoty a pohled na fungování světa. Byli jsme desítky let nejpevnější spojenci a doufám, že to nekončí, ale z tohoto hlediska to nebyl hezký víkend. A vyvrcholila tím řada věcí. Už delší dobu se v EU dostává na první místo téma konkurenceschopnosti – Mario Draghi tomu hodně pomohl. Je to za tři minuty dvanáct, ale po posledních týdnech vidíme, že minimálně stejný problém máme i v bezpečnosti a v oblasti geopolitického vlivu ve světě. To vše odkrývá problémy EU – ale pokud nejsme pod tlakem velké krize, nejsou členské státy ochotné hledat dohodu. Evropská komise může krásně předkládat návrhy a na něco tlačit, ale blokování v radě nás dostalo do situace, kdy je ohrožená naše pozice v globální ekonomice. Bojujeme sice za to, abychom se účastnili jednání o ukončení války na Ukrajině, což je pro Evropu bytostná záležitost, ale přitom ani pořádně nevíme, kdo by tam měl jet a s jakým mandátem by vystupoval.
Vypadá to, že máme opravdu hodně domácích úkolů…
… ano, a já se trochu děsím, jak to bude vypadat, když rada začne projednávat smysluplné věci jako vytvoření nového právního režimu pro startupy nebo prohloubení trhu s energiemi; jestli vše neskončí na tom, že členské země sice fandí společnému trhu, ale shodou okolností nikoli v těch oblastech, které je třeba řešit. Optimista by mohl říct, že jsme se dostali pod tlak a v takovém stavu jsme dokázali v minulosti fungovat, pesimista by řekl, že těch výzev je možná trochu moc.
Vrcholem dění v Mnichově byl projev amerického viceprezidenta J. D. Vance, který místo Ruska nebo Číny označil za hrozbu dění uvnitř EU – třeba ohledně svobody slova. I po jeho projevu věříte na transatlantické spojení?
Musíme o něj usilovat, EU a USA jsou dvě supervelmoci, které v minulosti sdílely pohled na svět. Pro celou situaci bylo charakteristické, že se Čína vyjádřila, že by Evropa měla být u rozhovorů o ukončení války na Ukrajině. Přesně v téhle situaci nechceme být: s USA bychom si měli rozumět a neumožňovat Číně, aby nás rozdělovala. Máme jiné nastavení než USA a je dobré, že jsme zdrženlivější. Agenda svobody slova je spjatá s Elonem Muskem a Markem Zuckerbergem a jejich firmy by samozřejmě přivítaly, kdyby byl tlak EU na dodržování pravidel menší a kdyby Evropa nepřemýšlela o zavedení daně na mateřské firmy platforem Facebook nebo Google. Stále čekám, že v diskusi bude více slyšet Kongres, teď se to jeví docela jako monarchie. Bylo by naivní si myslet, že se ta přeháňka přežene a začne svítit slunce, ale stejně tak by také byla velká chyba úplně zanevřít na spojenectví s USA.
Globalizace byla pro USA dlouhé roky výhodná. Proč si najednou Amerika vyhodnotila, že už tomu tak není a že chce přepsat mezinárodní řád?
Americká politika je hodně zaměřená na samotnou Ameriku. Hodně globalizovaný systém slouží v průměru dobře ekonomice, ale neslouží stejně dobře jednotlivým oborům. Druhým aspektem je samozřejmě Donald Trump, který má k současnému nastavení světa evidentně silný odpor. To se netýká jen mezinárodního obchodu, ale i spolupráce ve zdravotnictví nebo v OSN. Třetí aspekt je, že Američané mají pocit, že v globálních institucích nemají takové postavení, které odpovídá jejich váze. Mají pocit, že ty instituce málo zohledňují jejich zájem. Málokdo pochybuje, že s tímhle přístupem USA neutrpí. Je možné, že utrpí méně než ostatní, což bude nespravedlivé, když krizi vyvolávají Američané. Ale negativně to pocítí. Kombinace zvyšování obchodních bariér se snahou o deportování milionů lidí, kteří pracují a pobírají nízké mzdy, jednoznačně podpoří inflaci. Pokud do té doby Musk nezruší tamní centrální banku, tak to znamená vyšší úrokové sazby – a to znamená další ránu americké ekonomice. Jen těžko za tím vidět ekonomickou logiku.
Nikdo cla nechce, ale všichni se na ně připravují. Šéfka EK na hrozbu obchodní války reagovala tak, že by se EU měla zaměřit na jiné trhy. Může to být cesta? Jsou tak bohaté, že by kupovaly evropské produkty?
Máme tři způsoby obrany. Nejdůležitější je prohloubení společného trhu, tam je obrovský potenciál i pro posílení konkurence a inovací. Číslo dva je diplomaticky se snažit snížit hrozbu cel. Třetí cesta jsou právě nové trhy. Ale odpor k přijetí smlouvy o volném obchodu s některými státy Latinské Ameriky je pro tyto snahy typický. Když jsme liberalizovali obchod s auty s Jižní Koreou, tak se automobilky bály možné katastrofy v podobně odstranění cla ve výši 10 procent na jihokorejská auta, nakonec to ale bylo pro evropské automobilky pozitivní. Vyžaduje to zkrátka od politiků trochu odvahu.
Panuje shoda, že Evropa se sebou musí „něco dělat“. Jedna strana říká, že odpovědí musí být jednotný trh a další integrace, druhá strana naopak navrhuje třeba větší deregulaci. A obě jsou podobně silné…
Jde spíš o to, ve kterých oblastech je jasné, že můžeme uspět pouze společně. Kdybychom například společně nenakupovali vakcíny, tak umře o desítky tisíc lidí více. Kdybychom se společně nepostavili energetické krizi, tak by některé státy měly krušné zimy. Současné výzvy se hodně týkají ekonomiky. Vede se debata, jak by měla vypadat deregulace, jestli by třeba každou schválenou regulaci mělo následovat zrušení jiného omezení nebo i vícero dalších. Jeden můj švédský kolega dokonce míní, že by mělo na jednu schválenou regulaci připadat zrušení 27 starších, protože máme rozdrobené národní režimy, které zdražují byznys napříč Evropou. Jak říká Draghi, obchod se zbožím napříč EU je zatížen omezeními, která odpovídají clům ve výši 40 procent. Potřebujeme začít jednat společně.
Stejně tak musíme řešit zahraniční politiku.
Ano, dnes je blokována jednomyslností, tedy právem veta. To je nepřijatelné, fatálně to ohrožuje naše zájmy. A třetí věcí je bezpečnost, Evropa musí být schopna se bránit. Věřím, že NATO bude fungovat. Část zemí EU není v NATO, ale i ty musí přispívat ke společné obraně. Trump, Obama i Biden mají pravdu v tom, že Evropa musí více investovat do obrany se společným cílem a koordinovat se. Jinak by se také mohlo stát, že bychom utratili hodně peněz, ale schopnost bránit se by se nezvýšila.
EU dokázala překročit svůj stín během pandemie nebo kvůli válce na Ukrajině, ale mimo krizové momenty se nedaří něco změnit. Jak jste říkal v podcastu Peníze a vliv Jany Klímové: pakliže EK představí plán nazvaný Kompas konkurenceschopnosti, který obsahuje čtyřicet priorit, nedává to smysl. V otázce ekonomické konkurenceschopnosti jsme tedy nepochopili, že jde o neméně velkou krizi?
Nevidím to tak černě, mezi těmi čtyřiceti prioritami jsou stěžejní věci. Ale stále nejsme schopni si říct, že nyní není čas na zbytnou nadstavbu. Potřebujeme tři až pět priorit, které budou mířit správným směrem. Je to ale složité: Španělsko loni rostlo o víc než tři procenta, Německo je v recesi. Někteří kolegové ekonomickou krizi nevidí: jejich domácí politiky jsou nastavené docela dobře a země fungují. Často uvádím příklad Švédska: za posledních 20 let roste víc než USA a na rozdíl od nich snížilo svůj dluh vůči HDP. Německo je naopak reflexe toho, kam vede cesta, pokud nejsme schopni dělat rychlejší změny a přizpůsobovat se světu.
Švédsko je přesný případ, když se bavíme o konkurenceschopnosti, vznikají tam úspěšné firmy a velká část z nich jde na tamní burzu, což má další pozitivní efekty. To neznáme ani z Česka.
Draghiho zpráva ukazuje, že jsou dvě oblasti, které způsobují velké zaostávání. První z nich je způsob využívání digitálních technologií. Nejde jen o bohatství, které firmy jako Meta, Amazon nebo Alphabet vytvářejí, USA se snaží digitální technologie víc aplikovat. Druhou věcí, ve které zaostáváme, je cesta od mladé firmy k miliardovým jednorožcům. Startupy vznikají po celé Evropě, ale když se jim začne dařit, tak z racionálních důvodů berou nohy na ramena a jdou do USA. Ale v jiných oblastech jsme produktivnější, máme třeba lepší energetickou infrastrukturu. Amerika nás neporáží 10:0, ale Evropa zaostává právě v oblastech, které vytvářejí rozdíl a růst. Evropa exceluje v doladění technologií 19. století k dokonalosti. Ale to nikoho nezajímá. Jinými slovy: i kdybyste v devadesátých letech měl nejlepší firmu na výrobu telefonních budek, nyní je to už na houby.
A to si Evropa neuvědomuje?
Část politiků by i dnes ráda vytvářela podmínky právě pro výrobu budek. Konečně musíme pochopit, v jaké jsme situaci. I německá ekonomika musí zásadně zvýšit produktivitu a projít restrukturalizací. Je absurdní, pokud politický systém naznačuje firmám typu Volkswagen, že se nemohou restrukturalizovat.
Volkswagen je složitý případ, má v něm podíl stát.
Nelze se na to dívat z pohledu akcionářů, ale z hlediska budoucnosti ekonomiky. Snaha brzdit restrukturalizaci této firmy postihne úplně všechny. Vzpomínám si ještě na předešlou krizi německé ekonomiky, na kterou reagovaly reformy Gerharda Schrödera a vytvořily z Německa konkurenceschopnou mašinu, která od té doby dominovala Evropě. Němci to zvládnou, pokud to nebude komplikovat politika. A my bychom si měli uvědomit, že potřebujeme ještě větší míru restrukturalizace než oni.
Může v atmosféře hlasitého volání po deregulaci přežít green deal, který je právě na regulaci založený?
Green deal sám o sobě je prázdný pojem, bylo to marketingové označení legislativního balíku, který se skládá z desítek změn. Vidím tam dvě linky. Jedna je ochrana přírody, k tomu se hlásí většina veřejnosti – o něco méně už zemědělci a lesníci, když se na ně nabalují nové povinnosti. To ale nechme stranou. Druhá je klimatická linka, jež vychází ze závazku redukovat výrazně emise. Členské státy to schválily dvakrát jednohlasně, za nás Andrej Babiš. Je to náš závazek související s Pařížskou dohodou. Nedovedu si představit, že bychom tohle otevřeli.
Vůbec?
Nevím, jestli na to existuje politická většina. Nejde o blokační menšinu, musela by tu být většina, která by schválila něco jiného, což je náročnější. Stále tu existuje pocit zodpovědnosti, že nemůžeme pro naše děti zanechat zdevastovanou planetu. Cíl redukce emisí o 55 procent do roku 2030 oproti roku 1990 je podle mě dosažitelný. Pokud bychom se shodli, že tento plán pořád platí, tak by byla možná diskuse jen o tom, jak toho dosáhnout, kde případně snížit emise méně a kde více.
Jaké jsou možnosti?
Největší balík změn se týká emisí v průmyslu, kde se je daří snižovat přes dobře nastavený systém emisních povolenek. Průmysl by nebyl nadšený, pokud bychom jim plány ještě navýšili. Druhý balík je půda a lesnictví, ani tam není apetit zvýšit nároky. A víme, že v případě zemědělství není lehké snižovat emise. Pak zbývá doprava a bydlení, ale není možné tady ulevit, pokud se to nevykompenzuje jinde. Zdražení energií podpořilo obnovitelné zdroje a energetické úspory. A právě na snižování emisí v dopravě a bydlení máme ty stovky miliard z emisních povolenek, které si musí kupovat průmysl, aby mohl vypouštět emise. Třeba Česko dělá opravdu pokroky v hromadné dopravě; to zvyšuje kvalitu života a snižuje emise. Diskuse o tom, že green deal nejde uskutečnit, přichází ve chvíli, kdy je na číslech vidět, že to jde. Loni bylo v Evropě 47 procent energie vyrobeno z obnovitelných zdrojů, z uhlí 10 procent, méně než z fotovoltaiky. Transformace energetiky je nesmírně rychlá a není motivována jen touhou snižovat emise, ale tím, že tyhle technologie jsou prostě efektivní. Při plánu snižovat do roku 2030 emise o 55 procent je Česko bez většího úsilí na slušných 47 procentech.
Bydlení je v Česku citlivé téma, máme ho téměř nejdražší v Evropě. Neměli by politici při sjednávání green dealu přiznat, že minimálně z krátkodobého hlediska znamená přechod na zelené technologie zdražení?
Nedá se tvrdit, že to nic nestojí. Ale je fér říct, že nicnedělání by bylo dražší než něco udělat. Je to těžké, ceny se neustále mění. Před lety do zelené energie mohutně investovali Němci, při cenách solárních panelů a větrných turbín před deseti lety to byl spíše nákladný koníček. Díky tomu, že Němci a další země do obnovitelných zdrojů vkládali takové prostředky, byla vytvořena obrovská poptávka, která poháněla inovace, díky tomu dnes obnovitelné zdroje vyrábějí elektřinu nejlevněji. Větrné turbíny jsou v Evropě nejlepším zdrojem energií, protože nemají sezonní vzorec a jsou schopné vyrábět levně. Je pravda, že zateplení starého domu a výměna oken jsou drahá opatření s pomalou návratností. Každopádně využití těch stovek miliard z emisních povolenek by mělo být více pragmatické a současně sociální – abychom je směřovali k lidem, pro které by green deal skutečně mohl znamenat snížení životní úrovně.
Celý článek zde.