Evropa ztrácí ekonomický dech: USA a Čína vedou v klíčových technologiích
24.06.2024
Navíc Evropa ztrácí hlavně v některých rychle rostoucích oblastech ekonomiky. Platí to třeba pro oblast digitálních technologií (kde jasně vedou USA) či pro nastupující nové, „čisté“ technologie (kde všem ujela Čína).
Jmenovat některé z mnoha politik, kterými se snaží EU tento stav změnit, by zabralo hodně stránek (a stejně bude mít řada lidí za to, že zůstanou jen na papíře). Pozornosti by ale neměla uniknout iniciativa, která v těchto týdnech vrcholí.
Protože se z otázky konkurenceschopnosti stalo jedno z hlavních unijních témat, uložila Evropská komise před více než půl rokem bývalému prezidentovi Evropské centrální banky a premiérovi Itálie Mariu Draghimu, aby připravil zprávu na toto téma. A ta bude již brzy zveřejněna. Jen o pár týdnů dříve jiný přední unijní politik Enerico Letta (též bývalý premiér Itálie) zpracoval podobný report zabývající se stavem a budoucností našeho jednotného trhu – tedy jednoho z největších ekonomických aktiv, která unie má.
Tato práce by měla rezonovat hlavně v zemích, jako je Česká republika, kde je bez rozdílu politické příslušnosti požadavek na další rozvoj unijního trhu na vrcholu našich unijních priorit. Zpráva popisuje tři oblasti, ve kterých před dlouhou dobou učiněné politické rozhodnutí „nerozvíjet je v kontextu společného trhu“ představuje překážku ekonomickému růstu. Jde o oblast komunikací, energetiky a kapitálového trhu.
Zatímco v řadě jiných sektorů (třeba v oblasti služeb) se dnes unie sice pomalu, ale přece snaží „ladit“ stávající politiky ve prospěch efektivnějšího fungování jednotného trhu, změna v těchto sektorech vyžaduje odvahu a strategické rozhodnutí i zde začít společný trh utvářet. Neb existující překážky jsou velké.
Stojí za to se zamyslet nad tím, co by změna právě v těchto oblastech „dala“, nebo naopak „vzala“ naší ekonomice, jakkoliv pohlížet na unijní trh „transakčním“ způsobem, tedy chtít ho tam, kde se „hodí“, a jinde ho odmítat, by byla cesta k jeho zániku.
V oblasti telekomunikací se delší dobu potýkáme s (alespoň z pohledu ne zcela náročného uživatele) přijatelnou kvalitou služeb, za které ale obvykle platíme vyšší než „evropské“ ceny. Opakované snahy rozhýbat trh ovládaný „tlustými kocoury“ (tedy firmami, které žijí v příjemném prostředí umírněné oligopolní konkurence) končily zatím neúspěchem či bez viditelné změny. Lze stěží namítat, že „ochrana“ tohoto trhu tím, že i nadále nebude tento trh vystaven konkurenci „evropského trhu“, dává pro naši zemi smysl.
Překážky fungování přeshraničního trhu jsou jasně viditelné v oblasti (elektro)energetiky, ale zde vyžaduje změna větší zásahy a investice. V energetice naše země zle zaspala a čelíme problémům nejen s rychlejším navyšováním cenově efektivních zdrojů „čisté elektřiny“, ale dokonce i v otázce bezpečnosti dodávek (kde jsme podcenili to, že útlum uhelné energetiky může přijít nejen z politické, ale i ekonomické fronty).
Ekonomicky vážným problémem je, že naše ceny se mohou stále více odchylovat vzhůru od cen v pro nás referenčním Německu (které do nových technologií snižujících cenu investovalo). Opět, lépe fungující „společný trh“, skrze větší propojení a omezení překážek, je pro naši zemi cestou k levnější a spolehlivé dodávce stejně tak jako k tomu, abychom v tomto sektoru zúročili naši strategickou polohu v centru Evropy. Tedy i zde, nejen plus pro Evropu, ale ještě více pro nás.
Poslední oblast – rozvoj evropského kapitálového trhu – se může jevit z pohledu zájmů naší země, na rozdíl od předchozích, nezajímavá. Ale nemusí to být pravda. Je sice fakt, že struktura naší ekonomiky je dominovaná na straně jedné velkými nadnárodními firmami (obvykle obchodovaných na úrovni matek, a to mimo Českou republiku) a na straně druhé malými, středními i velkými soukromými firmami (tedy bez obchodovaných akcií), ale je otázka, zda tento stav, na který jsme uvyklí, nepodvazuje rozvoj ekonomiky. Zda úspěšná expanze některých menších a středních firem není brzděna tím, že získat financování kapitálem (na rozdíl od úvěrů) u nás není obvyklé a může být hůř dostupné.
Nejde přitom jen o to, že „kapitál“ v rozvoji firem nahradí „úvěr“, některé expanze totiž nelze reálně úvěrem kvůli vysokému riziku financovat. Postupem času se jistě na řadě míst v unii kapitálové trhy, které neslouží „jen“ k obchodování zavedených akcií, ale i ke skutečnému získávání zdrojů na rozvoj, budou rozvíjet, ale bez toho, aby vznikal postupně trh „unijní“, tedy obsluhující se z hlediska počtu obyvatel největší trh v zemích s demokratickým režimem, bude přístup ke kapitálu firem z menších zemí, kvůli absenci harmonizovaných pravidel, omezen. Či s sebou ponese vyšší náklady. Opět, k naší škodě.
Po letech, kdy diskuse o dalším rozvoji jednotného trhu unie vázla na populistických konceptech protekcionismu či „jen“ neochotě dohody hledat, dnešní doba podstatné změně může přát. Bohužel i proto, že silná budoucí pozice unie na globálním, vysoce konkurenčním světovém trhu, který velmi rychle zavádí nové technologie a inovace, není zdaleka zajištěna. Právě cesta přes prohloubení jednotného trhu, zvýšení efektivity a otevření nových investičních možností představuje jednu z dobře budujících cest ke zlepšení. Zejména v situaci, kdy další osud globálního obchodu je politickými i dalšími faktory znejistěn, představuje jednotný trh motor růstu unijní ekonomiky, který musí běžet na plné obrátky.
I když se může zdát, že oblasti, které pojmenoval Enerico Letta, jdou proti tomu, „na co jsme zvyklí“, mohou právě pro naši zem představovat cestu k nabrání větru do plachet naší ekonomiky. A zdá se, že to potřebujeme. Proto by naše země měla být jednou z vůdčích sil, které se budou snažit, aby tyto návrhy nezapadly.