Jaderný sen za biliony: Proč může být nová elektrárna ekonomickou pastí
14.08.2024
Rozhodnutí vlády, které posouvá dál českou jadernou ságu výběrem preferovaného partnera, jde po mnoha letech proti naplňování tohoto přísloví. Ukazuje odvahu a odpovědnost. Ovšem na stranu druhou, rozhodnutí s cenovkou v řádu stovek miliard musí stát na datech a analýzách. Možná existují, ale ve veřejném prostoru chybí. Jde hlavně o tři zcela zásadní oblasti.
První je cena elektrárny. Česká diskuse o energetice se koncentruje hlavně na problém samotné dostupnosti elektřiny a náklad na její zajištění je až sekundární. Řešení jsme u nás nalezli v jádru a vypadá to, jako by země, které neinvestují do jaderné energie, směřovaly záměrně k blackoutu. Odpověď na otázku „za jakou cenu“, která má vazbu na budoucí konkurenceschopnost ekonomiky, stojí v pozadí.
Kusé dostupné údaje o zamýšlených dvou blocích říkají toto: jeden blok od korejského dodavatele KHNP má stát 200 miliard korun (v dnešních cenách) a bude vyrábět elektřinu za 90 eur. Navíc se uvádí, že „přípravné práce“ spolknou dalších 80 miliard.
Otázek je tak mnoho. Především, pokud je těch 80 miliard objem vyvolaný potřebnými investicemi, vyjde jeden blok na 240 nebo 260 miliard (KHNP totiž uváděla cenu 220 miliard namísto vládních 200). K tomu se proporčně zvýší i cena elektřiny výrazně nad 100 eur.
Další důvod k zamyšlení je, že nedávná studie Mezinárodní energetické agentury (2022) o perspektivě jádra v budoucí energetice uvádí, že pro větší rozšíření této technologie musí cena bloků klesnout k 5000 dolarů za 1 kW výkonu. To by odpovídalo ceně firmou ČEZ poptávaného bloku pod 120 miliard korun.
Navíc „česká“ cena za blok nezahrnuje náklady na financování stavby, které závisí na délce, platebním mechanismu a úrocích (odhad, že cenu zvýší o polovinu, je spíše „konzervativní“). Tyto náklady má, kvůli snížení nákladů na výstavbu, nést stát. Což není jediný stamiliardový zásek do státní pokladny. Dalším bude třeba plánovaná stavba vysokorychlostní železnice.
Touto cestou dojde k velkému navýšení státního dluhu (až o třetinu). Je pravda, že tento růst bude postupný a o udržitelnosti našeho zadlužení rozhodne hlavně výkon naší ekonomiky. Konkrétním dopadem bude ale zdražení obsluhy dluhu o desítky miliard ročně.
Výsledkem bude velké napětí v rozpočtu, mnohem vyšší než dnes. Každý rok budou peníze „na jádro“ a rychlé vlaky ukusovat z dalších výdajů a částka určená na splátky úroků z dluhu bude i za příznivých okolností 100 až 200 miliard korun ročně.
Zajímavé je i srovnání těchto dvou velkých výdajů: podle dnešních údajů by kompletní „moravská“ větev vysokorychlostní železnice (procházející celou Moravou mezi rakouskou a polskou hranicí, včetně odbočky na Jihlavu) stála 179 miliard, tedy méně než jeden jaderný blok. A dnešní roční (kapitálový) výdaj Státního fondu dopravní infrastruktury na veškeré nové investice do železnice činí 23 miliard, což odpovídá desetině toho, kolik by mohl (bez dalších výdajů) stát jeden blok.
Samozřejmě by bylo nesprávné podceňovat přínos emisně šetrné a stabilní elektřiny s relativně nízkou závislostí na dovozu. Avšak to, jak moc tato elektřina pomůže naší ekonomice, bude záviset na její ceně a „užitečnosti“ produkce z jádra. A to je druhá oblast, kde je mnoho otázek a málo odpovědí.
Ceny elektřiny na burze pro nadcházející roky klesají z rozmezí mezi 80 a 90 eury za megawatthodinu (base load) na cenu lehce nad 70 eur v roce 2027. Z tohoto pohledu by cena 90 eur, kterou uvádí vláda, byla považována za přijatelnou. Ovšem cenové srovnání elektřiny z jádra komplikuje skutečnost, že stát zřejmě do ceny nezapočítává desítky miliard úrokových (i dalších) nákladů. Jen několik z výše popsaných faktorů naznačuje, že cena bude výrazně vyšší. Potvrzuje to dnes uváděný odhad celkových nákladů na elektřinu z nového jaderného bloku Vogtle v USA (zprovozněn loni) – kolem 190 dolarů za megawatthodinu.
Jinými slovy, za elektřinu z jádra si proti tomu, co naznačují tržní ceny, připlatíme. Kolik, to bude záležet na budoucí ceně elektřiny, celkových nákladech na stavbu a výši zisku, který provozovatel – zřejmě společnost ČEZ – obdrží. Pokud by dva bloky vyrobily celkem například 14 TWh elektřiny ročně a pokud by příplatek k tržní ceně byl jen dnešních 15 eur (dle cen roku 2027), šlo by o zhruba pět miliard korun ročně, které by spotřebitelé a firmy zaplatili. Pokud by tržní cena ale byla 75 eur a skutečný náklad 150 eur (stále výrazně pod nákladem citované elektrárny v USA), tak by šlo o 26 miliard korun ročně.
Další, možná ještě větší problém spočívá v povaze výroby jaderné elektrárny. Nejvýhodnější je pro ni pracovat stabilně na plný výkon, přičemž omezení výkonu je jak technologicky omezené, tak ekonomicky nevýhodné. Současná energetika však spoléhá na časově nestabilní, ale cenově velmi výhodné obnovitelné zdroje energie (s minimálními varia bilními náklady). Ty v okamžiku, kdy svítí slunce nebo fouká vítr, stlačují cenu elektřiny na minimální úroveň, pod variabilní náklady jaderné elektrárny. A tyto obnovitelné zdroje je třeba doplnit nikoliv stabilními, ale flexibilními zdroji, dnes třeba ve formě ve špičkách běžících plynových, biometanových a jednou zřejmě vodíkových elektráren.
Jak velký problém to může být, ukážou čísla. Očekává se, že u nás bude instalováno více než 10 GW fotovoltaických elektráren a jednotky GW větrných elektráren. Naše průměrná roční spotřeba elektřiny je pod 8 TW za hodinu, přičemž v létě, kdy jsou podmínky příznivé pro fotovoltaiku, je spotřeba nižší.
Již dnes jsou jaderné elektrárny schopny vyrábět až 4 GW elektřiny (bez nových bloků). V obdobích s příznivými podmínkami se tento výkon může střetnout s až 10 GW z fotovoltaických elektráren, jednotkami GW z větrných elektráren a dalšími zdroji. Což vytvoří převis nabídky.
Již nyní jsou u nás o víkendech běžné záporné ceny elektřiny (důsledek mimo jiné pravidel podpory). I po zlepšení těchto pravidel bude cena v mírně příznivých podmínkách klesat na velmi nízkou úroveň, protože variabilní náklady obnovitelných zdrojů jsou nízké a vlastní výroba spotřebitelů roste. Tento stav zvýší skutečné ekonomické náklady jaderné elektřiny, která není s to tomuto konkurovat. Vzhledem k nemožnosti flexibilně „vypnout“ jaderné bloky bude na trhu muset být často „z moci úřední“ upřednostněna dražší a emisně méně čistá výroba z jaderek před obnovitelnými zdroji, což, pokud by se dělo ve větším měřítku, nedává smysl.
To však neznamená, že jaderné elektrárny nemají své místo. Jak uvádí zmíněná studie, v určitých situacích a při správné ceně mohou být smysluplné. I tak však Mezinárodní energetická agentura v optimistickém scénáři očekává, že jejich podíl na celosvětové výrobě elektřiny bude kolem osmi procent. Tento odhad naznačuje, že popsaný problém nemá snadné řešení a že náš cíl v podobě mnohonásobně vyššího podílu jádra stojí za diskusi.
Poslední oblast, která vyžaduje podrobné vysvětlení, je otázka rizika. Ta zahrnuje jak rizika finanční, tak rizika „energetická“, spočívající v tom, že elektřina z nových bloků může být dostupná až o mnoho let později.
Finanční otázka se dělí na to, jaký podíl rizika nese dodavatel, jaké riziko zůstává na investorovi (v tomto případě společnosti ČEZ) a co zůstává na stát. Je pravděpodobné, že stát, který je u nás bohužel těsně spojený s investorem, se bude snažit co nejvíce rizik přesunout na dodavatele.
Tento přístup má dvě úskalí: v nedávné historii vedla tato logika dvakrát k bankrotu dodavatele. Druhým problémem je, že dodavatel si za přenos rizika nechá zaplatit.
Do úvah je třeba zahrnout i otázku, zda právě naše země bude první západní zemí, kde se podaří realizovat takto složitou stavbu v termínu a v rámci rozpočtu. Navíc s dodavatelem, který v těchto podmínkách dosud nepracoval, a s designem, který nebyl ještě postaven ani schválen, a se schématem podpory schváleným zatím jen pro jeden blok.
Tento popis není voláním po návratu k politice „nicnedělání“, která energetiku našeho státu desetiletí trápila, ale spíše výzvou k pečlivému posouzení rizik a transparentní komunikaci.
Není pravda, že jaderná energie je jedinou možností. Dnešní technologie umožňují zajistit investice potřebné pro stabilní, čistou a levnou elektřinu prostřednictvím konkurence mezi desítkami investorů za předpokladu dobře nastavené státní politiky, bez nutnosti masivního zapojení státu. Proto je důležité velmi pečlivě a srozumitelně posoudit, zda stamiliardové zapojení státu do energetiky představuje efektivní využití jeho omezených zdrojů. A zda vynaložené prostředky a podstupovaná rizika „stojí za to“.
Autor je ekonom, bývalý viceguvernér ČNB, dnes poslanec Evropského parlamentu
Za elektřinu z jádra si připlatíme. Kolik, to bude záležet na celkových nákladech na stavbu a výši zisku provozovatele.