Jak proti energetické krizi a ohrožení? Sluncem a větrem
22.04.2022
A někteří z toho vyvozují, že bezpečnou (a pohodlnou) variantu masivního spalování uhlí nemáme opouštět. Jiní vidí odpověď ve stavbě jaderných bloků. Z veřejné diskuse také zaznívá, že nastal čas odložit, či dokonce opustit evropské iniciativy zaměřené na snížení emisí skleníkových plynů s cílem omezení rizik souvisejících s klimatickou změnou.
Že šokující invaze Ruska do Ukrajiny a její důsledky tyto otázky, názory a postoje přináší, je logické. Měli bychom na ně ale hledat odpovědi, které jsou něčím podložené.
Poznatky vědců z celého světa seskupených v rámci platforem OSN (panel klimatické změny a panel biodiverzity a ekosystémových služeb) mluví jasně – zachováme-li, či dokonce navýšíme-li vypouštění množství emisí, můžeme očekávat kombinaci extrémních jevů počasí a umírajícího ekosystému, které výrazně ztíží, či dokonce znemožní život na Zemi. Po celém světě, Evropu nevyjímaje. Odložit či zpomalit snižování evropského podílu na emisích v době, kdy se k podobným cílům hlásí stále více zemí, firem i investorů, by byla velmi nákladná chyba.
Jak Evropská komise ukazuje v nové strategii REPowerEU, na dopady války na Ukrajině je nejstrategičtější reagovat nikoliv rezignací na klimatické ambice, ale naopak rychlejším postupem hlavních klimatických politik vycházejících ze Zelené dohody pro Evropu. Těmi je rychlé zvyšování podílu obnovitelných zdrojů či posilování energetické účinnosti. Oba cíle přinášejí jak pokles emisí skleníkových plynů, tak cestu k rychlému snižování potřeby dovozů ropy a plynu z Ruska. Touto cestou též zvýšíme odolnost naší ekonomiky, neb budeme méně závislí na cenách těchto komodit. Co tato cesta však konkrétně znamená pro českou energetiku?
Bezpochyby se jedná o velkou výzvu jednak s ohledem na velkou závislost ČR na ruských dovozech, ale také zvážíme-li pomalý dosavadní postup Česka v oblasti obnovitelných zdrojů. Domácí energetické politiky je nutné přizpůsobit nové situaci. V reakci na ohrožení dodávek plynu i ve snaze omezit příjmy Putinova režimu bude třeba sáhnout i k energetickým zdrojům, jejichž podíl by měl postupně klesat. Je to logické a racionální, ale jen krátkodobé řešení. Přestože uhlí dnes sehrává roli dostupného a při vysokých cenách plynu relativně levného zdroje a krátkodobě Česku pomůže rychleji snížit dovoz z Ruska, odchod od fosilních zdrojů je nadále nevyhnutelný.
To platí i o plynu, který je dnes klíčovým zdrojem flexibility dodávek elektřiny při růstu podílu OZE a je stále jen těžko nahraditelným zdrojem v průmyslu. Přesto je třeba, aby doba fosilní spěla ke konci. Nejen kvůli ochraně planety, ale též z ekonomických důvodů.
Dle dat energetických společnosti (včetně ČEZ) se očekává pokles marží uhelného sektoru na nulu v rámci následujících deseti let. Konkurenceschopnost plynu se bude prosazovat jen tam, kde dosud neexistují substituty, třeba u výroby elektřiny při delším poklesu produkce OZE. Mezinárodní srovnání jasně ukazují, že zdaleka nejlevnější je výroba elektřiny z větších solárních a větrných parků.
Perspektiva fosilních zdrojů je krátkodobě jen tam, kam cenově efektivní OZE zatím nedosáhnou. A prostor se bude snižovat. Třeba Německo plánuje 80procentní podíl výroby elektřiny z OZE již za sedm let. Umělé udržování neefektivních fosilních zdrojů, či dokonce jejich rozšiřování je chybné řešení, které by se promítlo do nižšího růstu naší ekonomiky.
Přestože z pohledu emisí hraje jaderná energetika v českém energetickém mixu pozitivní roli, úvaha o rozšiřování podílu jaderné energetiky nad rámec bezpečného provozu dnešních jaderných elektráren na co nejdelší dobu je poměrně diskutabilní. Jde především o rizika spojená s nakládáním odpadu a velmi vysoké náklady na vyrobenou elektřinu u nových bloků (jsou dle srovnání zhruba 3x vyšší než u nejefektivnějších OZE). Diskuse hodná je též ekonomika provozu energetiky spoléhající na OZE a jádro – při vysokém podílu OZE je třeba do systému doplnit spíše špičkové zdroje než ty s nižší variabilitou a potřebou stabilní výroby, jako jsou jaderné bloky. I pokud bychom na rozdíl od většiny zemí „vsadili na jádro“, nabízí se otázka, zda není vhodnější čekat na rozvoj jaderné technologie nové generace či účinnější recyklaci jaderného odpadu.
V tuto chvíli jsou nejdostupnější a nejsmysluplnější investicí do energetiky u nás solární a větrné OZE, které jsou jak ekologické, tak ekonomické, a navíc zajišťují nezávislost energie na dovozu a výkyvech tržních cen. Ačkoliv se jedná o dlouhodobě nejracionálnější postup, bude krátkodobě finančně náročný. Kvůli nutnosti dočasného zachování drahého plynu a uhlí při nedostatku OZE mohou být ceny energií při nestabilní mezinárodní situaci tlačeny vzhůru. Zároveň se s rozvojem OZE pojí potřeba značných investic. Soukromí investoři budou částečně motivováni vysokými cenami energií, ale pro dostatečně rychlý rozvoj to stačit nebude. Bude třeba zajistit efektivní způsoby veřejné finanční podpory, které pomohou soukromé zdroje mobilizovat.
Využít můžeme hlavně evropské zdroje z Modernizačního fondu či Nástroje na podporu oživení a odolnosti (Národní plán obnovy). Potenciál pro značný růst podílu OZE tu je, jak ukazuje scénář představený vědci z Univerzity Karlovy. Díky Modernizačnímu fondu lze dosáhnout více než dvojnásobného nárůstu solární energie a více než čtyřnásobného nárůstu větrné energie. Programy distribuce veřejných zdrojů však musí být nastaveny tak, aby vynaložené prostředky vedly k maximálním přínosům. Stabilní a prediktabilní podmínky vedoucí k růstu tržních účastníků či dodavatelských firem či vhodně využité nástroje aukcí jsou jednou z cest k tomuto cíli.
Zásadní je též zajistit, aby pokrytí nákladů a investic bylo zvladatelné i pro občany a firmy s nižšími příjmy. Pomoci tomu může i například EU připravovaný Sociální klimatický fond, jehož cílem bude umožnit změnu ve směru energetických úspor a samovýroby i domácnostem a malým firmám postiženým zvýšenými cenami energií.
Snížení energetické dovozní závislosti ČR i splnění emisních cílů se ale neobejde bez opatření v ostatních klíčových sektorech, jako jsou budovy (zhruba 36 procent emisí) či doprava (zhruba 14 procent emisí). Ani zde bychom přitom neměli počítat, že se „investice motivují samy“. Vláda by měla rozvíjet programy, jako je Nová zelená úsporám či Operační program Technologie a aplikace pro konkurenceschopnost (OPTAK). Zapomínat nesmíme ani na potřebnou infrastrukturu pro zelenou mobilitu.
Pro konkurenceschopnost české ekonomiky bude zásadní transformace průmyslových podniků, jejichž dekarbonizace je spojená s úspěšností elektrifikace sektoru a nástupem vodíkové ekonomiky (další cesta ke snížení podílu zemního plynu, jejíž účinnost je však zcela závislá na rozvoji OZE). Pro snížení nákladů elektrifikace mohou pomoci přímé nákupy elektřiny podniky od výrobců označované jako Power Purchase Agreement (PPA). Rychlý a efektivní přístup státu k podpoře dekarbonizace přitom ovlivní důvěru investorů, a tak i konkurenceschopnost naší ekonomiky.
V nelehké situaci je třeba řešit hlavně zdroj problému, nikoliv pouze jeho následky. Je třeba myslet na vzdálenou budoucnost, nikoliv pouze na zítřek. To platí jak v případě krize vyvolané ruskou agresí na Ukrajině, tak v případě emisí skleníkových plynů. Na fosilní paliva ani na zdánlivě pohodlná, ale v důsledcích nejasná řešení, jako je pohlcování a ukládání uhlíku, nelze spoléhat. Pro dosažení opravdu dlouhodobě udržitelné a konkurenceschopné české ekonomiky je třeba co nejdříve obrátit směrem k OZE a energetickým úsporám, a tak zajistit našim firmám co nejefektivnější cestu k nízkoemisnímu a udržitelnému fungování. Zatím v tom Česko jasně zaostává. Kombinace využití zkušeností od těch, kteří začali dříve, a využití stovek miliard unijních fondů však dává možnost ztrátu rychle umazat.