Když se ministři promění v energetické spekulanty
20.04.2024
Elektřina se na německé burze na další roky obchoduje (baseload) mezi 60 a 70 eury (další období je nižší), cena plynu (v Holandsku) je kolem 25 eur za megawatthodinu (pro porovnání – na vrcholu energetické krize krátkodobě přesáhla 300 eur). S tím, jak klesla cena plynu, klesá i atraktivita „pálení uhlí“, což přispívá k poklesu ceny emisní povolenky.
„Závidím“ proto našim ministrům jejich odvahu radit lidem, kdy a na jak dlouho mají svůj kontrakt na nákup elektřiny zafixovat. Přesně nad tím totiž dnešní i bývalý ministr průmyslu a obchodu nedávno nahlas, ale s odlišným výsledkem „meditovali“.
Zajistit levnou elektřinu!
Za poklesem cen jsou racionální důvody – zejména stálý růst levných obnovitelných zdrojů a fungující globální trh s plynem. Ale minulé roky nás naučily, že pokazit se může ledacos. A to nemluvím o tom, že zrovna naše „energetická politika“, pokud vůbec existuje, se nesoustředí na to, co je pro ekonomiku hlavní. Tedy na to, aby cena elektřiny u nás příliš nepřevyšovala zmíněnou cenu německou.
Důsledkem malého důrazu na zajištění „levné elektřiny“ u nás může být to, že pokles cen k nám dorazí jenom v omezené míře. A navíc hrozí, že se mezera mezi tuzemskou a německou cenou elektřiny bude rozšiřovat.
Důležitá je samozřejmě otázka celkového nákladu na dodávku elektřiny. Pokud platí, že u nás platíme za distribuci (a další části ceny) viditelně více než jinde v Evropě, vyžaduje to vysvětlení. U nás často padá argument, že za to mohou „nestabilní zelené zdroje“. Ale toto vysvětlení kulhá přinejmenším na jednu nohu. Skoro všude v Evropě je podíl obnovitelných zdrojů energie vyšší než u nás – a pokud srovnání cen distribuce platí, neprojevuje se to vyšší cenou. Data navíc ukazují, že s nástupem obnovitelných zdrojů, které celkově cenu elektřiny snižují, není spojen proporční růst nákladů na stabilizaci sítě.
Možná by tedy bylo užitečné, aby vrcholoví politici namísto „sázení“ na to, zda cena elektřiny klesne, anebo vzroste, hledali spíše cesty, jak státní politikou zajistit, aby prostě nebyla energie dražší, než je třeba.
Prvním úkolem je vytvořit podmínky pro co nejrychlejší vznik „levného“ mixu zdrojů, který by měl zajistit cenu co nejbližší té německé, jež je relevantní pro konkurenceschopnost naší ekonomiky (vysněné jaderné bloky postavené za 15 a 20 let s velmi vysokou cenou elektřiny nepomohou). Dalším úkolem je pak kvalitní regulace distribučního monopolu, která zajistí potřebné investice za co nejnižší cenu pro zákazníky. Mimochodem, podpora elektrifikace (což je cesta ke snížení emisí) samozřejmě jednotkovou cenu snižuje.
Kromě těchto dvou hlavních úkolů je podstatné dostat i do našeho systému využití úložišť či řízení poptávky, tedy to, co nám ukládá již dlouho evropská legislativa.
Co se solárním průšvihem?
A nakonec: často diskutovanou otázkou je, kde má stát vzít peníze na pokrytí politiky chybně nastavené podpory „solárního boomu“ před lety.
Obecně je v ekonomice „zdravější“ zahrnout takovéto náklady do samotné ceny (a samozřejmě už znovu neopakovat obdobná, zcela chybná politická rozhodnutí). Tak, jak to částečně děláme dnes, a cenu to zvyšuje. Možnou alternativou je, že to zaplatíme „všichni“ ve formě daní.
Třetí, u nás řadou politiků preferovaná cesta „financování deficitem“, je špatná a neodpovědná. Náklad tak nezmizí, jen jej ponesou naše děti. Zkuste se jich zeptat, co si o tom myslí.