Život v naší Potěmkinově vesnici je možná pohodlný, ale chybějí nám na něj stovky miliard
15.09.2021
Máme již desítky let platící koncepce bezpečnosti na železnici, ale pak se ukáže, že na trati, kde jezdí mezinárodní expres, stačí, když se mašinfíra špatně podívá z okna, a může dojít k tragické nehodě. Máme státní regulaci telekomunikací a zároveň jedna z nejdražších dat na světě. V pandemii jsme občas zavedli významná omezení, v (bohužel nepříliš úspěšné) snaze ochránit aspoň nějaké životy, ale záhy se ukázalo, že nejenže část lidí pravidla ignoruje, ale i to, že stát neví, jak je kontrolovat a vynutit. Máme též mnoho zajímavých koncepcí potřebných reforem vzdělávání, které leží bezpečně na dnech ministerských šuplíků.
Třešničkou na dortu je existence dokonce dvou platných úprav konfliktu zájmu (české a unijní) a stav, kdy firmy premiéra stále pobírají stovky milionů korun dotací, o kterých více či méně premiér rozhoduje.
Další česká potěmkiáda svou cenovkou aspiruje na jednu z těch finančně nejdražších. Před pěti lety, po dlouhém odkládání, přijala naše země pravidla, která by měla zajistit, že se naše veřejné finance nevydají řeckou cestou. Dodržování poměrně mírných, a navíc (kvůli zvolené konstrukci stojící na neměřitelných proměnných) ne zcela přesných a srozumitelných pravidel bylo v době zdravého růstu ekonomiky jednoduché. První test rozpočtových pravidel nepřišel s pandemií, ale během tomu předcházejícího obratu ve smýšlení premiéra Babiše. Jeho dřívější silná inklinace k šetření skoro každé koruny (projevující se někdy opravdu směšným mikromanagementem) byla vystřídána ochotou vynakládat z rozpočtu nejprve miliardy a pak desítky miliard, které měly podpořit popularitu jeho hnutí.
Tento přístup ke stovkám miliard státního rozpočtu, tedy peněz nás všech, který odpovědnou správu veřejných peněz zaměňuje za jejich využívání ke svému (zde politickému) prospěchu, a to bez ohledu na důsledky pro naši zemi a občany, se setkal s propuknutím pandemie. V reakci na tento z vnějšku importovaný šok většina zemí světa výrazně zvýšila státní výdaje (za cenu deficitu), aby tím ochránila ekonomiku a občany před ekonomickými důsledky lockdownu. Správnou reakcí fiskálních pravidel je v tu chvíli umožnit třeba i velké bezprostřední prohloubení deficitu, ale po překonání krize se okamžitě vrátit k udržitelnému rozpočtování a ideálně navýšený dluh postupně odmazat.
U nás (dle čísel ministerstva financí) se ale naplno projevilo, že schodky, které dosáhly v pandemii astronomické výše, jsou jen v malé části způsobené reakcí na ni. Postupně jsme se dobrali k tomu, že státní rozpočet, který má dnes historicky zdaleka nejvyšší odhadnutý strukturální deficit (tedy schodek očištěný od vlivu poklesu ekonomy), hodlá ministryně financí jen velmi pomalu, během dekády, nejasnou cestou snižovat. Samozřejmě za předpokladu, že nás nepotká další krize, která vždy, i bez aktivní protireakce státu, deficit prohloubí.
Fiskální pravidlo, které má omezovat deficity v jednotlivých letech, tedy bylo fakticky vypnuto a jediná překážka pro to, aby vláda a parlament stát finančně dále ruinovaly, je takzvaná dluhová brzda. Ta by měla při dosažení výše dluhu ve výši 55 procent HDP znemožnit vládě navrhnout jiný než přebytkový nebo vyrovnaný rozpočet. Při dnešní výši deficitů a plánu na další roky by to mohlo být krátce po roce 2025 a do té doby nebude spravování státních peněz našimi pravidly omezeno.
Je zcela jasné, že pokud by se naplnily plány na jen pomalé snižování deficitu (o 0,5 procenta ročně, z dnešní výše kolem šesti procent), čeká dluhovou brzdu cesta na smetiště dějin. V roce 2026 bychom totiž dle dnešního plánu hospodařili stále s deficitem nejspíš nad tři procenta HDP a vláda by tak, prakticky ze dne na den, musela z rozpočtu škrtnout hodně přes 150 miliard korun (v dnešních cenách). To je suma, která se jen tak v rozpočtu nenajde, a tak by se jistě v parlamentu, ve jménu ochrany občanů a firem, našla většina třeba na přepsání čísla 55 na kulatou šedesátku (a odložením problému o dva–tři roky) nebo na jiné pragmatické řešení. Takže jediná cesta k tomu, aby se to nestalo, by bylo výrazně rychlejší tempo snižování deficitů, tedy vlastně respektování zrušeného rozpočtového pravidla.
Podobně tristně dopadla snaha předchozích vlád zajistit nastavením pravidel udržitelnost penzijního systému. Složitě propočítaný systém, který při odhadovaném vývoji demografie měl držet budoucí schodky penzijního účtu pod kontrolou, hodila s neuvěřitelnou lehkostí vládnoucí koalice hnutí ANO a ČSSD přes palubu. A bez jakéhokoliv vyčíslení začala penze navyšovat způsobem, který připomínal handlování na koňském trhu. Zde je důsledek této neodpovědnosti ještě finančně závažnější, protože na nesystémově navýšené penze bude v dalších letech použita valorizace, která ale vycházela z předpokladu, že pravidla budou dodržována a schodek systému bude narůstat. Takže, fakticky řečeno, systém pro ochranu budoucích penzistů před penzijní chudobou nemáme žádný, neb jej zničila snaha vlády touto cestou získat hlasy penzistů.
Život v Potěmkinově státu sice zatím u nás není tak úplně nepříjemný, ale je nákladný a zabíjí potenciál naší země a kreativitu lidí. Zároveň neexistence pravidel pro správu veřejných peněz ohrožuje finanční budoucnost státu. Situace, kdy máme plno nákladných institucí, které sice mají správná jména, ale prakticky neplní svůj účel, nedává smysl. Zjevně by bylo lépe, kdyby jich bylo méně, zato dobře fungovaly. Podobně je tomu se zákony. Máme regulaci skoro na vše, a jen málo která funguje tak, jak by měla. V souhrnu komplikují lidem život a vytváří nejasnost kolem toho, co se fakticky smí a co naopak ne. Méně, ale jasných a dodržovaných pravidel dává samozřejmě větší smysl.
V případě finančních pravidel je nejvyšší čas na ctrl-alt-del, tedy nový start. V EU o tomto tématu probíhá intenzivní diskuse a zdá se, že jasným vítězem bude pravidlo postavené na snáze vynutitelném a jasnějším stropu pro celkové rozpočtové výdaje. Měli bychom ho tedy rychle a kvalitně zavést. S pravidlem, které by stabilizovalo vývoj penzijního účtu a ochránilo budoucí penzisty (přičemž samozřejmě zajistí ty nejvyšší penze, které si můžeme dovolit), nám nikdo nepomůže. Každá země má fakticky odlišný systém, ale ani zde není tak složité přijít s kvalitním návrhem. Zásadní je ale závazek politiků, že pravidla budou respektovat.
Nefunkční instituce či nerespekt k pravidlům stál naši zemi v minulých letech velmi mnoho. A to ať už jde o stovky miliard korun nerealizovaného ekonomickém růstu (včetně vyšších platů pro naše občany), či stále více patrné zaostávání naší země v řadě oblastí (třeba dopravní infrastruktuře). V pandemii jsme na jeho účet navíc připsali tisíce životů, obrovský stres a rozvrat společnosti. Je nejvyšší čas to začít měnit. Snadné to není, neb jednou z vlastností každého potěmkinovského systému je obrovská rezistence ke změně, ale možné to je.