Komentář Luďka Niedermayera: Nový finanční skandál Open Lux
10.03.2021
Investiční fondy, které jsou v centru skandálu, jsou užitečným nástrojem pro uložení úspor. Dávají možnost i velmi malým investorům využít služby profesionálních finančníků a hlavně mít prospěch z efektu diversifikace – tedy rozložení investic mezi mnoho aktiv.
Jednotlivý investor si vybere, do jakého fondu peníze dá – fondy totiž nabízí různé strategie a rizika, ale vliv na to, jak přesně jsou peníze investovány, fakticky nemá. Logika fondu je tedy jasná: shromáždění velkého množství peněz, pomocí malých částek, od mnoha investorů.
Pod označením „fond“ může ale fungovat i něco jiného – extrém je třeba svěřenský fond českého premiéra, kde je jasné, že správce přesně ví, co od něj „investor čeká“ a ten si navíc pojistil svůj vliv na fond i jeho právním nastavením. Cílem tak je jen zastřít skutečného vlastníka majetku (naštěstí, většina regulací, včetně unijní, toto „přelakování“ neakceptuje).
Mohou ale vznikat i fondy, do kterých investuje jen pár velmi bohatých jednotlivců, ale velmi velké sumy. Nejde zde pak o kvalitu správy peněz – tito investoři si mohou najmout vlastního správce aktiv. Motivací pro tento postup může být zmíněná snaha zakrýt skutečného vlastníka peněz, či vsadit na to, že fond bude „více tolerantní“ k ověřování původu peněz (dostanou se do něj peníze, které by například banky kvůli pravidlům proti praní peněz odmítly). Jindy se touto cestou podaří bohatým jedincům snížit daně, pokud to stát (ke své vlastní újmě) akceptuje, jako u nás.
A právě takovéto „fondy“ s málo podílníky jsou v centru nového skandálu. Novináři z Le Mond (a konsorcia dalších spolupracujících novinářů) prověřili miliony dokumentů, které se týkají jednoho z center světového fondového businessu – Lucemburku. Kromě zajímavých jednotlivých úlovků zjistili, že pravidla fungování trilionového odvětví v této zemi zřejmě kulhají.
Není překvapením, že čtyři pětiny z více než 16 tisíc fondů registrovaných v tamním registru skutečných vlastníků žádné skutečné vlastníky neuvádí. Dle tamních pravidel se skutečný vlastník vykazuje jen, když investor má než 25 procent hodnoty fondu.
Lucemburští správci fondů ale nezvládli základní aritmetiku. Některé z fondů totiž musí poskytovat informace i americkému regulátorovi, a ten se z Lucemburku dozvěděl, že 112 fondů má méně než tři investory. Tedy nejméně jednoho, který má více než 25 procentní podíl. Ale jen malá část z nich (méně než šestina) zveřejnila informace o vlastnících do registru v Lucemburku. Navíc, v rozporu s požadavkem regulace, jsou za některé skutečné vlastníky označeni správci, nikoliv ti, kterým aktiva skutečně náleží.
Díky korupci, kriminálním cestám získávání majetku či daňovým únikům se ve většině světa stále zvyšuje transparence vlastnictví. Těm, co z pro ně pochopitelných důvodů (neb původ majetku není „právně čistý“) chtějí před touto transparencí uniknout, zbývá stále méně míst pro bezpečné uložení (často nakradeného) majetku. Skandál vyvolává obavu, zda toto není i případ Lucemburských fondů.
Dokládá to příklad jednoho z novináři zveřejněných „aktérů“. Je jím Sergej Toni z Ruska, který mimochodem dle novinářů přes různé firmy (například na Panenských ostrovech) vlastní v Západní Evropě nemovitosti za nejméně 50 milionů euro (téměř 1,3 miliardy korun) a je též ředitelem jednoho z Lucemburských fondů. Ten, bez rozkrytí vlastníků, spravuje majetek, který z velké části dříve patřil jeho rodině. Jde o dalších 100 milionů euro. O tom, jak by se poměrně mladý finančník k majetku dostal není nic známo, ale jeho otec, Oleg Toni je zástupcem šéfa Ruských železnic, firmy s 700 000 zaměstnanci, vedené, do roku 2015 tehdejším blízkým spolupracovníkem presidenta Putina panem Jakuninem (na jeho „konference“ na Rhodosu jezdili Miloš Zeman a Václav Klaus). A oba vysocí manageři byli podezřelí za udělování zakázek „spřáteleným firmám“, zejména v souvislosti s olympiádou s Soči. Pana Jakunina to stálo pozici a zřejmě i náklonost Kremlu, ale Oleg Toni svou pozici udržel a zjevně netrpí nouzí.
Je obrovským selháním „západu“ (včetně EU), že tomu donedávna jen přihlížel a stovky miliard kriminálních peněz, umožnil do svých zemích a na své finanční trhy umístit. A tím vlastně západní podpořil fungování řady nedemokratických či dokonce autoritativních režimů, ve kterých to je „vyvoleným“ povoleno svou zemi rozkrádat, neboť ti pak měli kam peníze bezpečně uložit. Mimochodem, tento „penězovod“ je ku prospěchu jen finančníků a právníků. Ostatní na to doplácejí. Třeba ve formě vyšší ceny za nemovitosti v místech, kde je těchto peněz hodně. Lobby těch, co chtějí, aby systém dál fungoval „postaru“, je ale logicky velmi silná.
Posledních několik let trvající snaha o změny, jak napříč světem tak i v EU, je jistě chvályhodná, ale jak ukazuje i Open Lux, příliš pomalá a často nedůsledná. Zveřejnění informací, o které se novináři zasloužili, je ale dobrou cestou ke zlepšení tím, že identifikují dnešní slabá místa. Jedním z nich transparence trhu fondů zřejmě je. Ale až další vývoj této kauzy ukáže, jak moc to v tomto případě zafunguje.