Na zelenější ekonomiku máme
03.11.2021
Nejvíc skleníkových plynů produkují bohaté a rozvinuté země (USA, Evropa a postupně Čína). Bylo by devastující, kdyby jejich růstový model převzaly země, které svou životní úroveň chtějí zvýšit. EU, USA či Čína před summitem přichází se svými, z pohledu minulého ambiciozními, cíli na snížení emisí - které ne vždy z pohledu dnešního poznání stačí. Přitom mnoho analýz dokládá, že ztrácíme příliš mnoho času, který nám naše planeta nedává.
Přesto dnes deklarace cílů nepovažuji za hlavní. Zásadní je, aby bohaté země začaly rychle zavádět postupy, které emise sníží. Na rozdíl od minulosti je to nejen možné, ale i ekonomicky výhodné. Stačí se podívat na technologie, které jsou již k dispozici třeba pro výrobu elektřiny. Elektřina ze slunce či větru představuje nejlevnější zdroj. Umíme také zásadně snížit spotřebu budov. A kombinace kvalitní hromadné dopravy a bateriové či vodíkové elektromobility může snížit emise z dopravy.
Větší zavádění těchto technologií zvýší jejich dostupnost a sníží cenu, takže budou k mání i pro chudší země a občany. Zároveň je třeba, aby bohaté země naplňovaly závazky vůči chudším a podporovaly tak jejich snahy o snižování emisí.
Je možné, že jedním z témat jednání v Glasgow budou těž vysoké ceny energií, které zaskočily celý svět. O tom, že hlavní roli zde nehraje klimatická politika, ale že jsou výsledkem kombinace mnoha faktorů v čele s rychlým oživením ekonomiky, hovoří fakta. To nic nemění na tom, že vznikl společenský problém, na který mnoho vlád, hlavně bohatých zemí, reaguje.
Krátkodobě jediná cesta pomoci růstem cen zle postiženým domácnostem a firmám, vede přes dočasnou cílenou finanční podporu. Dlouhodobě je nejdůležitější pomoci domácnostem a firmám snížit spotřebu energií a omezit jejich závislost na výkyvech světových trhů tím, že co největší část si bude část energie vyrábět svou fotovoltaickou elektrárnou a jiní budou nakupovat elektřinu za dlouhodobě stabilní ceny.
Státy by tedy měly co nejvíce občanů a firem motivovat k tomu, aby volili pro sebe i pro planetu) správná rozhodnutí. Bohaté státy mají výhodu, že proces mohou urychlit dotacemi, zlepšující návratnost investic. Samozřejmostí musí být též výhodné úvěry těm, kteří si investici nemohou dovolit.
Naše země získá podporu mnoha set miliard korun z rozpočtu EU, které by právě tímto směrem měly být využity a je o to více smutné, jak za rozvinutými zeměmi Evropy v klimatické agendě zaostáváme. Česko má například podle think-tanku Ember nejpomalejší růst obnovitelných zdrojů v EU.
Zlepšení není otázka peněz, ale hlavně pochopení možností i odpovědnosti, které máme. “Chytré” zavádění technologií, dobré nastavení pravidel či dobře cílené podpory mohou začít i u nás emise rychle snižovat. Ukázalo by to lidem, že cesta k odpovědnějšímu životu neznamená zhoršení jeho kvality.
Proč jsme se zatím touto cestou nevydali? Možná i proto, že si nechceme přiznat, že naše země je bohatá, úspěšná a rozvinutá. A proto tolik lidí věří, že potřebné změny mají udělat jiní. A možná proto častěji než hledání cest “jak to udělat” u nás vymýšlíme důvody “proč to nejde”. Často se dokonce zdá, že i smysluplné programy (třeba Zelená úsporám) děláme z donucení. Výsledkem je, že nejen zatím neplníme férovou část snahy lidstva zabránit obrovským klimatickým škodám, ale poškozujeme tím sami sebe. Snad i diskuse spojené se summitem v Glasgow u nás tolik potřebnou skutečnou změnu zahájí