Naše česká pravda v energetice: komu se nezamlouvá rozvoj obnovitelných zdrojů?

Dle článku na (dle mého soudu kvalitním) portálu Oenergetice.cz, se naše uhelné a jaderné elektrárny zasloužily o záchranu Evropy před katastrofálním blackoutem: Před měsícem zachránily Evropu před blackoutem klasické elektrárny (oenergetice.cz). Text tak po více než měsíci oživily argumenty, které záhy po odhalení tohoto incidentu zaplavily veřejný prostor (včetně diskusí na mém Facebooku).

Článek stojí za bedlivé přečtení, protože chce čtenáře zjevně přesvědčit o „české energetické pravdě”, tedy (s jistou nadsázkou) o tom, že ti, co nepodporují jádro a velké uhelné zdroje ohrožují všechny kolem. A proto je třeba, abychom šli proti evropskému proudu, který se (obvykle z ekonomických důvodů) k jádru moc nezná, ale za to masivně posiluje podíl obnovitelných zdrojů ve výrobě elektřiny, odchází rychleji či pomaleji od uhlí a rozšiřuje systémy akumulace.

Text je třeba číst opravdu pečlivě, a nepřehlédnout tak malou poznámku na fotografii – text uvádějící, že jde o "komerční sdělení". Nejde tedy o text novináře či nezávislého experta, ale nepodepsaný produkt PR oddělení inzerenta. Jakého, to není jasné, ale štítek pod textem uvádí jména Elektrárna Chvaletice (její pracovník je citován) a Sev.en energy, která v textu zmíněna není.

Sev.en energy přitom převzala od firmy ČEZ nejšpinavější elektrárnu v naší zemi, kterou zřejmě chce, pomocí výjimky z emise škodlivin, dále využívat. A tím zřejmě, v souladu s textem, kinetickou energií její turbíny bránit Evropu proti blackoutu.

Kdo zachránil soustavu

ENTSO-E, evropská agentura sdružující operátory přenosových soustav, přitom koncem ledna vydala (již druhou), poměrně podrobnou zprávu o incidentu (System separation in the Continental Europe Synchronous Area on 8 January 2021 – 2nd update (entsoe.eu)). A ta se s předloženým textem protíná jen v základních faktech, nikoliv v tom, co text inzerce mimo jiné konstatuje: „Zatímco příčiny události zůstávají i po druhé zprávě ENTSO-E nejasné, o jejím řešení není sporu: Evropu zachránily před blackoutem klasické elektrárny na jádro, uhlí a plyn“. Ve zprávě není nic ani o tom, co text dále tvrdí: „Provozovatelé soustav a elektráren se v minulých týdnech shodli na tom, že blackoutu se podařilo předejít díky tzv. „roztočeným“ elektrárenským strojům v klasických zdrojích.“ Naopak se dočtete, že v souladu s pravidly Unie, které zahrnují takovéto situace, dojde k dalšímu expertnímu šetření s cílem omezit rizika do budoucnosti. Výsledek bude zveřejněn na stránkách ENTSO-E, a protože tam není, tak ještě zjevně nevznikl.

Pro mne jako laika, vybaveného zejména znalostmi gymnaziální fyziky, je samozřejmě nemožné oponovat tvrzením v textu, či citátům profesora Mullera z ČVUT, ale pár pozoruhodností v textu přeci jen na první pohled vidět je.

Není pochyb o tom, že „točivý výkon“ se svou setrvačností systém stabilizuje. Méně logické je ale uvádět, že to funguje „v omezené míře“ u elektráren plynových (pokud jsou vybaveny podobou turbínou), u kterých bych čekal, laicky řečeno, že „přidat plyn“ je snazší než „přiložit pod kotlem“. Další pro mne fyzikálně zajímavá otázka je, zda menší počet větších turbín stabilizuje soustavu v této situaci lépe, než větší počet turbín menších (třeba právě z plynových elektráren).

Z hlediska rizika „havárií“ je samozřejmě systém stojící na malém počtu velkých zdrojů více rizikový, protože při (v energetice používaném) měření rizika dopadu výpadku jednoho, nebo dvou, největších zdrojů (či přenosů), jsou u něj větší škody než u systému decentralizovaného s zdroji menšími. A velmi zajímavé by bylo také uvést, jak velký je reakční potenciál bateriových zdrojů na problémy v soustavě (pokud tedy nějaký je), které vznikají v řádu desetin vteřiny – neb asi nic rychlejšího, než bateriové zdroje na trhu není. Ty jistě nezvládnou nahradit výkon v období dnů či týdnů, ale dodat rychle velký výkon jistě mohou.

Pokud je řeč o řešení výpadku, kdy text tvrdí „V případě událostí 8. ledna 2021 se takto podílely na záchraně rakouské soustavy i české stabilní zdroje.“ Nebylo by od věci předložit na to jasná čísla, která jistě existují. Pokud k tomu došlo, je to ale zajímavé – Rakousko disponuje velkou kapacitou vodních elektráren, a proto by mělo mít k dispozici nástroje na poměrně rychlé dodání výkonu do sítě, možná lepších než v některých případech spoléhat na to, že „Češi přiloží pod kotel“ v uhelných či jaderných elektrárnách. Dle portálu elektricitymap je rakouská kapacita vskutku impozantní – u vodních zdrojů jde o 8 GW, u přečerpávacích o 3 GW (i když asi platí, že náběh výkonu není dost rychlý).

Mimochodem, český operátor přenosové soustavy ČEPS ve své tiskové zprávě (jediné, kterou zveřejnil) o ničem takovém, jako je nějaká nestandardní výpomoc Rakousku, nemluví (ceps.cz).

Vyvrácení dalších hypotéz, nad rámec toho, že za problém mohou obnovitelné zdroje, (třeba, že problém byl v odstávce několika jaderných bloků ve Francii, či dokonce souvisel jen s odstávkou jednoho bloku v Dukovanech) najdete v diskusi pod textem, kde padají konkrétní čísla. Předpokládám, že část diskutujících, kteří článek obhajují, přitom pochází ze stáje inzerenta (když už si dal práci a do vzniku textu a reklamy peníze investoval).

Vůbec neříkám, že „konvenční uhelná energetika“ nesehrála v lednu významnou roli, ale proto ji konec konců v energetickém mixu máme a akceptujeme, že výměnou za elektřinu (a setrvačnost turbín) ničí životní prostředí a klima. Ale tento text, včetně toho, že jeho proponent dokonce nenašel novináře či nezávislého experta, který by jej podepsal, mi jako odůvodnění proto, abychom se pustili do stamiliardového „dukovanského dobrodružství“ či tolerovali nadlimitní množství jedů ve zplodinách uhelných elektráren (a samozřejmě i dalších škod), fakt nestačí.

Přitom se nemohu zbavit (subjektivního) dojmu, že o to v textu jde.

Umíme sítě provozovat bezpečně

Data ze zemí napříč Evropou ukazují, že není problém bezpečně a stabilně provozovat elektrickou soustavu i s velkým podílem „nestabilních“ zdrojů. Čísla za rok 2020 ukazují, že jen elektřiny z větrníků a solárních panelů je v průměru v Evropě pětina, více než čtvrtina to je v šesti zemích Unie a tři země (Německo, Irsko a Dánsko) takto vyrábí více než třetinu potřebné elektřiny. Náš podíl činí kolem 4 %, a dle dat společnosti Ember (zahrnuje 19 zemí Unie) je po Slovensku druhý nejnižší. Stále ale u nás existuje zjevně hodně lidí, kteří chtějí v ostatních utvrzovat názor, že obnovitelné zdroje jsou cosi neobvyklého, nevyzkoušeného a problematického. A lepší je nechat devastovat naši zemi těžbou a pálením uhlí či pustit se do již zmíněného „jaderného dobrodružství“.

Mimochodem, ani jaderná lobby, která ovládá český veřejný prostor, není z blížícího se růstu podílu obnovitelných zdrojů, který budeme moci financovat z prostředků EU, nadšená. Nejde jen o to, že by se mohlo ukázat, že opravdu existují možnosti zásadně posílit jejich kapacitu a stejně jako jinde, je do systému dobře integrovat. A tím zpochybnit potřebu zdrojů jiných. Navíc totiž může při jaderné cestě vyvstat konflikt mezi nestabilitou produkce z obnovitelných zdrojů (které jsou dnes ve světovém srovnání cenově nejefektivnějším zdrojem elektřiny), a potřebou jádra jet stále na plný výkon (jen tak lze pokrýt jejich astronomické fixní náklady).

Již pouhá hypotetická kombinace 40 % výroby z jádra (dnešní stav) s 30 % pokrytí roční poptávky fotovoltaikou (což může být za 10 let blízko realitě), by vedla k tomu, že ve slunečných dnech bychom měli velký nadbytek elektřiny. A možná by někoho mohlo napadnou to, co za našimi hranicemi je převládající názor – tedy že v dnešní době máme náš energetický mix (samozřejmě s provozem stávajících jaderných elektráren tak dlouho, jak budou bezpečné a ekonomické) doplnit nikoliv novým jaderným blokem, ale rychlým rozvojem obnovitelných zdrojů, doplněním zdrojů paroplynovými kapacitami a vytvářením vyšší kapacity k akumulaci elektřiny. Mám ale pocit, že takovýto pohled na svět se tomu, kdo financoval tuto reklamu na „starou energetiku“, která, jak se mi zdá, z pohledu faktů přinejmenším mírně kulhá, nezamlouvá.