Nezdá se, že by vláda chtěla šetřit na položkách, které nejvíce nafoukly deficit rozpočtu
21.02.2022
Prvním z nich je rozpočtová laxnost minulé ministryně, ale ještě důležitějším důvodem byla nutnost „přepočítat“ rozpočet na mnohem vyšší inflaci. To se stalo, a tak rozpočet počítá nejen s vyššími příjmy, ale i valorizací penzí a potřebou některé jiné výdaje navýšit.
Proškrtání rozpočtu a zohlednění inflace přineslo docela impresivní výsledek. Z rozpočtu atakujícího hranici schodku 400 miliard se stal, po několika týdnech zřejmě náročné práce, rozpočet se schodkem pod 300 miliard. S tím, jak poskočí nominální HDP (zejména díky inflaci, ale také asi o hezký růst ekonomiky), mohl by se deficit dostat komfortně pod hranici pěti procent HDP. To vše zní jako dobré zprávy.
Realita je bohužel horší. Fakticky totiž stojíme teprve na začátku konsolidace státních financí a úplně snadný proces to nebude. A zejména platí, že teze „nedotkne se to lidí“ je samozřejmě nesmysl (přece právě lidé do rozpočtu, na rozdíl třeba od opic, peníze odvádí a z rozpočtu k nim zpět směřují – k opicím též, třeba přes podporu zoo, ovšem v míře spíše zanedbatelné).
Hrubé odhady hovoří o tom, že rozpočet má „systémový“ problém nejméně ve výši 200 miliard korun. O něco více než 100 miliard bylo způsobeno nesystémovým (což není to samé jako „špatným“ nebo „nezdůvodněným“) skokem u některých velkých výdajových položek.
Think-tank Idea ve své studii ukazuje na ty objemově nejvyšší. Zvoleno je porovnání s nepandemickým rokem 2019. V něm státní rozpočet utržil 1523 miliard korun. V původním vládním plánu pak pro rok 2022 byly příjmy ve výši 1543 mld, tedy jen o 1,3 procenta vyšší. Tento jen velmi malý růst příjmů musel podle původního znění rozpočtu ufinancovat (vždy proti roku 2019) navýšení penzí o 18 procent (+ 84 mld.), zvýšení odvodů na státní pojištěnce o 93 procent (+67 mld.), růst výdajů, zejména platů, ve školství o 35 procent (+50 mld.) či růst sociálních výdajů o 28 procent (+36 mld.). Výsledkem pak byl až dechberoucí deficit v roce, kdy má naše ekonomika po překonání krize silně růst.
O druhou zhruba stovku miliard strukturálního schodku se postaralo snížení daní. Účet za balíček takzvaného zrušení superhrubé mzdy připravil rozpočet celkem o více než 75 miliard. Další podstatné snížení příjmů bylo zrušení daně z převodu nemovitostí (v té době pokles o 15 miliard, nyní by byl příjem mnohem vyšší) a došlo i k dalšímu, v rozsahu již menšímu snižování daní.
Souhrn těchto „systémových“ vlivů v rozsahu kolem 200 miliard korun odpovídá odhadu strukturálního deficitu. Jeho podstatná a trvalá korekce může přijít také jen „strukturálními“ změnami. V korekci rozpočtu schválené v pátek ve sněmovním prvním čtení je ale jasně viditelná jen jedna a tou je pozastavení růstu platby za státní pojištěnce. Pozastavení proto, že dnešní snížení platby proti původnímu plánu (které pokryjí zřejmě pojišťovny z rezerv) bude následovat její pravidelné zvyšování.
Názor, že veřejné zdravotní pojištění bylo u nás spíše podfinancováno a že podhodnocené platby za státní pojištěnce jsou neudržitelné, je na první pohled oprávněný. Ale legitimní otázka je tempo a míra nápravy. Zmíněný růst plateb za státní pojištěnce mezi roky 2018 a 2021 a skutečnost, že náklady systému zdravotního pojištění mezi léty 2019 a 2021 vzrostly o více než 130 miliard (o 47 procent), naznačují, že jistá korekce, po níž by následovalo „správné nastavení systému“, je zdůvodněný přístup.
Další viditelné položky, v rozsahu snižujícím citelně strukturální deficit, zřejmě nejsou. I optimista by proto dovodil, že snížení strukturálního deficitu může mít maximálně řád desetiny. Na stole je proto otázka, jaké má vláda další plány se snižováním této rozpočtové zátěže v dalších letech.
Ze směřování vlády se nezdá, že by místem strukturálních úspor mohly být právě ty položky, které deficit nafoukly (penze, zdravotnictví a školství). Pokud se vláda nerozhodne korigovat výrazné snížení daní, které má velkou zásluhu na hlubokém strukturálním deficitu (podle velmi hrubých propočtů až poloviční), bude muset více než stomiliardovou korekci provést v dalších výdajích. Viditelně, nebo pomocí „inflační daně“. Ta je sice lákavá, nese však s sebou nejen další zpomalení potřebných investic, ale také riziko, že tolik potřebné zlepšení kvality fungování institucí státu i kvůli nedostatku peněz opět nenastane.
Pohled na strukturu rozpočtu (například v datech za rok 2019) naznačuje, že nalezení míst pro stamiliardové úspory nebude lehké. V tehdejším rozpočtu o velikosti přes 1500 miliard byly kromě důchodů jen tyto výdaje v částce větší než 100 miliard: platy placené státním rozpočtem (143 mld.), neinvestiční výdaje (106 mld.), transfery dalším rozpočtům (184 mld.), sociální dávky jiné než penze (131 mld.) a kapitálové výdaje.
Nalezení trvalých úspor ve velikosti kolem 150 miliard, které jsou nezbytné pro přivedení našeho rozpočtu do stavu, ve kterém by měl být (tj. se strukturálním schodkem nejvýše kolem jednoho procenta HDP), zní jako opravdu nesnadný úkol. Minimálně by bylo potřeba mnohem striktnější sledování efektivity výdajů (což se dnes neděje), aby citelné škrty nepostihly výdaje, které mají jasně doložený smysl.
Nicméně čísla jsou neúprosná. Pokud se opět podíváme do rozpočtu z roku 2019, zjistíme, že pouhý součet čtyř položek rozpočtu, nákladů na penze, investic, transferů místním rozpočtům a zdravotním pojišťovnám, činil 55 procent všech výdajů. Jsou-li tyto výdaje „nedotknutelné“ a sáhnout nelze ani na příjmy, pak umazat strukturální deficit přes nalezení úspor ve výši značně přesahující stovku miliard na zbytku výdajů vypadá jako opravdu nesnadno splnitelný úkol.
Hlavní rozpočtový úkol vlády před ní tedy teprve stojí. Odvedení dobré práce nad rozpočtem pro rok 2022 není totiž ani tak prvním krokem k tomuto cíli, jako spíše sestavením rozpočtu pro „rok nula“. Rezignace na návrat k u nás takřka tradiční odpovědné rozpočtové politice snad není volba, kterou tato vláda zvažuje, a proto skutečně relevantní rozpočtová diskuse nás čeká až nad návrhem na příští rok.