Nový guvernér Michl nastoupí do jedné z nejtěžších dob pro ČNB
11.05.2022
Jistě ne tak obtížné, jakou bylo provádění měnové politiky v době ekonomické transformace, kurzové krize nebo krize bankovní, ale v době nesnadné.
Na rozdíl od nedávné intelektuálně zajímavé, ale ekonomicky ne zcela zásadní situace, kdy se inflace pohybovala místo kolem dvou procent spíše níže a centrální banky hledaly cestu, jak růst cen zvýšit, bude Aleš Michl čelit tak silné inflaci, že to lze srovnat jen s prvními léty samostatné České republiky. Tehdy se ale projevovaly dopady liberalizace zastaralé a ne zcela funkční ekonomiky.
Ve srovnání s dobou před skoro třiceti lety jsme ale nyní ekonomikou plně integrovanou do mezinárodních trhů, ale též ekonomikou, která poněkud ztratila „drive“ v dohánění bohatších zemí západní Evropy.
To, že naše země nepřijala euro, znamená, že ČNB má v nastavení ekonomických politik velkou roli. Potenciál zásadně pomoci ekonomice (v porovnání s hypotetickým zapojením do eurozóny) není dle mého soudu velký, ale možnost udělat chyby není malá.
Důležité je totiž pochopit, že stejně, jako je omezena faktická suverenita zemí v době globální ekonomiky a snaha o „suverénní rozhodování“ do globální ekonomiky zapojených zemí, podobné omezení platí i pro měnovou politiku.
Její „suverenita“ je fakticky zásadně omezena režimem zapojení rozvinutých zemích do globálního finančního systému. Toto omezení se nejvíce u měnové politiky projevuje v omezené možnosti suverénního nastavení úrokových sazeb. To se totiž okamžitě promítá do vývoje směnného kurzu, který pro nezávislou měnovou politiku musí být více či méně plovoucí.
Třeba podstatně vyšší úrokové sazby v ČR oproti sazbám v eurozóně, která je pro nás referenční zemí, vedou k posílení kurzu, opak k oslabení. Vyrovnat to může jen změna takzvané rizikové prémie, kterou ale centrální banka neovlivňuje. Práce s těmito dvěmi kanály přenosu měnové politiky, rychlým (kurzovým) a pomalým (úrokovým), není v podmínkách nestabilní rizikové prémie vůbec snadné. Zejména pokud má centrální banka ekonomice poskytnout něco, co je pro firmy i občany důležité - tedy stabilní ekonomické prostředí.
Pokud tedy například chce ČNB snížit inflaci a zvýší sazby, zároveň posílí směnný kurz (pokud nevzroste vnímané riziko). To sice inflaci dále sníží, ale též zle postihne exportní sektor. Pokud bude zásah velký, zpomalí to růst ekonomiky. Třeba i v rozsahu, který by si ČNB nepřála. ČNB by pak měla rychle reagovat tím, že sazby opět sníží a bude riskovat, že kurz naopak oslabí.
Stejně tak nemůže centrální banka „utéci“ inflačnímu, či lépe úrokovému„ očekávání trhu. Pokud se nastavení úroků centrální bankou „odtrhne“ od tržního očekávání, budou se tržní úroky, relevantní pro klienty, výrazněji lišit od sazeb ČNB. Centrální bance se tak sníží faktický vliv na ekonomiku.
Pochopení omezení měnové politiky v kontextu ČR a jejího respektování musí patřit do klíčové výbavy člověka, který by chtěl být úspěšným guvernérem ČNB. Zásadní je též pochopení toho, že k provádění kvalitní měnové politiky je třeba vycházet ze špičkových ekonomických analýz. Ty se samozřejmě mohou často mýlit, ale jejich zásadní výhodou je, že z každé chyby se kvalitní analytický aparát poučí a příště stejnou chybu neudělá.
Zde je vedení ČNB ve velké výhodě, neb ekonomické analýzy expertů banky jsou velmi kvalitní a umožňují též práci s různými předpoklady a prioritami, což podporuje konzistenci rozhodování. Mám tedy za to, že úkolem guvernérů je tento koncept, již desetletí vytvářený, podporovat, a nikoliv oslabovat a nahrazovat ho „pohledem z okna„, „pocitologií“ či ještě hůř respektem k politickým pokynům.
Připomenout je třeba ale i to, že guvernér je toliko „první mezi rovnými„ a o tom, jak ČNB jedná nejen v oblasti měnové politiky, ale ve všech oblastech její aktivity, rozhoduje bankovní rada (a guvernér toliko zastupuje banku navenek). Dle mé zkušenosti je moudré, pokud guvernér spíše diskuse ukončuje a posiluje většinovost rozhodnutí, než aby svůj názor silou prosazoval.
Nezastupitelná je ale i schopnost guvernéra důstojně a kompetentně ČNB zastupovat. Důvěryhodnost, obvykle stojící i na vysoké kompetenci a transparenci, je zásadním nástrojem pro dosažení cílů ČNB za „nízkou cenu“. Proto je tato osobní schopnost guvernéra též nutnou podmínkou pro úspěšné působení v čele této důležité instituce.
Z tohoto pohledu není úplně šťastné, že mandáty členů bankovní rady se „shlukly„ tak, že v krátké době dojde ke jmenování většiny členů, navíc jedním prezidentem, který nemá povinnost svá rozhodnutí ani konzultovat, ani vysvětlit. To vytváří mnohem větší potenciál zásadním způsobem fungování ČNB „upravit“, než jakou dává možnost jmenovat guvernéra.
V minulosti se preference prezidenta projevovaly zejména tím, že dal vedení ČNB silně protieurový náboj (dle mého soudu ke škodě naší země), který navíc posílila skutečnost, že vláda rezignovala na odpovědnost o (ne)přijetí eura fakticky a samostatně rozhodovat.
Bylo by moc dobře, kdyby ČNB pod novým vedením sice poskytovala nezávislé, nestranné, kvalitní analýzy na toto téma, ale jasně komunikovala, že politickou roli v tomto procesu nepřijímá. Kdyby navíc k tomu srozumitelněji komunikovala s politiky nejen možnosti nezávislé měnové politiky (které jsou obecně spíše přeceňovány) ale též její zjevná omezení (která pochopena nejsou), To by nás mohlo vést k racionálnějšímu rozhodování ve věci eura, než je to, které u nás již dlouho trvá. Dnešní svízelná situace, do které nový guvernér vstoupí, tedy situace, kdy i přes nezávislou měnovou politiku máme jednu z nejvyšších inflací v EU, umožňuje tato omezení lépe pochopit.
Autor je poslanec Evropského parlamentu za TOP 09 a bývalý viceguvernér a člen bankovní rady ČNB
Původní znění článku zde.