1. Z médií
2. Podcast Speciál: Europarlament pod lupou s Luďkem Niedermayerem

Podcast Speciál: Europarlament pod lupou s Luďkem Niedermayerem

22.01.2024

Dnes jsme tu se zcela speciální epizodou podcastu Summit Talks, protože zde máme speciálního hosta a tím je RNDr. Luděk Niedermayer, europoslanec a bývalý viceguvernér ČNB.

Pozvali jsme si Vás zejména proto, že se nám blíží volby do Evropského parlamentu 2024, o kterých si tu dnes, doufám, popovídáme. Nejdříve se zaměříme na volby do Evropského parlamentu a trošku se podíváme pod lupu na EP jako instituci. Ještě bych ráda připomněla, že tato epizoda vyjde v lednu 2024, ačkoliv my ji nahráváme v prosinci 2023. Tudíž kdybychom mluvili o “příštím roce”, tak je tím myšlen rok 2024. Podcast je k poslechu zde. 

Summit Talks je převážně studentský podcast, máme hodně posluchačů mezi vysokoškoláky a středoškoláky. Někteří z nich, pokud jsou starší 18 let, půjdou k volbám do EP úplně poprvé. Zajímalo by mě, co byste jim řekl a jak byste podpořil aby přišli k volbám a věnovali jim pozornost, ačkoliv nejsou takovým “trendem” jako například volby do poslanecké sněmovny.

• Chtě nechtě musím začít tím, jak ten čas strašně běží. Těch lidí, kteří si dovedou představit, když naši zemi řídili komunisti a spoustu věcí jsme nesměli a spoustu věcí jsme nedělali, protože kdybychom to dělali, tak by z toho byl průšvih. Není úplně jednoduché říkat, že je to fakt hrozně důležitá výsada, že zkrátka můžeme spolurozhodovat. Přijde mi nepochopitelné říkat si, že to důležité není. Měli bychom si to prostě vážit. Tahle možnost ovlivňovat to, jak vypadá společnost, kde žijeme, ta není daná zdaleka všem lidem na světě a měli bychom si vážit toho, že ji máme. A že ji máme ve velmi svobodném a velmi férovém prostředí.
• Druhá věc, kterou si lidé možná tolik neuvědomují je to, že vlastně na každém hlase záleží, a to ve všech volbách. Občas připomínám, že strana, za kterou jsem v Evropském parlamentu, tedy TOP 09, tuším prohrála krajské volby v jednom regionu o jeden hlas. Všichni si asi pamatujeme, že president Biden vyhrál volby o dva miliony hlasů. Dobří počtáři ale vědí, že by stačilo, kdyby pár desítek tisíc lidí hlasovalo jinak a díky americkému volebnímu systému by výsledek byl nakonec opačný. Opravdu na těch hlasech záleží.
• Třetí věc, kterou bych řekl zejména ve vztahu k mladším lidem, o níž jsem se nedávno bavil s jedním svým starým známým, shodou okolností šéfem jedné z největších evropských centrálních bank. Nedávno měl přednášku pro mladé, na téma, že mu připadá strašné, s jakou lehkostí naše generace lidí, tedy 50 +, kteří do značné míry rozhodují o společnosti, za sebou nechává dluhy, které budou splácet právě naše děti. Připadá mu to, stejně jako mě, neuvěřitelná ta lehkost, s jakou se to děje. Není to jen o nárůstu státního dluhu, což je větším fenoménem v USA, než v Evropě. Týká se to ale také demografie, kdy ta zhoršující se demografická situace je také forma dluhu. Zejména část mladší generace si uvědomuje vztah životního prostředí a klimatu. To je obrovský dluh, který bohužel bude vyjádřitelný jak penězi,tak kvalitou života. Nedávno jeden můj známý, český ekonom  David Marek zase spočítal, jaké dluhy máme v oblasti chybějící infrastruktury. Pokud vám toto vadí a pokud nechcete platit dluhy kteří které třeba spoluvytvářejí politici kteří co do okolnosti třeba upřednostňují to aby pomohli jiné voličské skupině, tak je třeba, aby mladší lidi šli k volbám a volili ty, kteří si alespoň uvědomují, že tohle riziko tady je.

Všimla jsem si, že v Česku je populární narativ „diktátu z EU“ a Češi vnímají evropské instituce velmi vzdáleně. Proč tomu tak je? Neměli by naopak Češi mít větší zájem o to, mít vliv v Evropském parlamentu? Jít k těm volbám a pomáhat tvořit tu politickou reprezentaci i na evropské úrovni?

• Zdá se mi jasné, proč to tak je a je to ze dvou důvodů. První důvod je, že pochopit, jak se v EU rozhoduje, je dost složité. K mému překvapení se děti u nás na školách ani neučí, jak se rozhoduje v ČR, jak se rozhoduje v jejich městě nebo obci. To považuji za obrovskou chybu. Mendělevova tabulka je fajn, ale je dobré trochu vědět o tom kontextu toho, kde žijeme. - - Druhá věc je, že velká část politiků rádo podporuje ten narativ „to my ne, to rozhodl někdo jiný.“ Proto vznikla pohádka o zlém Bruselu a hodné Praze. Ta ale v Evropě existuje v mnoha verzích, jen asi ne 27x, protože nevím, jak by to mohli říkat Belgičani, že mají zlý a hodný Brusel :-) Ale tahle pohádka je opravdu strašně rozšířená. Čili jakkoliv ta rozhodnutí přijímaná na evropské úrovni jsou velmi často konsensuální, dokonce bez hlasování. A těch případů, kdy dojde opravdu k vyhrocení situace a někdo je proti tomu rozhodnutí, z relativně srozumitelných důvodů, je relativně málo. Čili za těmi rozhodnutími ti premiéři a ministři stojí. Ale stačí, že sednou do letadla, přiletí domů a najednou jako by zapomněli a řeknou: „To se tam nějak rozhodlo. To oni rozhodli, to já ne..“ A to je to, co vytváří ten narativ. A samozřejmě, jsem rád, že jsou kvalitní novináři, že jsou neziskovky a politici, kteří se to snaží uvádět na pravou míru. Ale ta lež nebo ta mystifikace je mnohem chytlavější, než ta složitá realita a i když je to jedna k jedné, tak vlastně vyhrává ten narativ, který není pravdivý. Možná taky proto, že to spoustě lidí vyhovuje, že se dostávají do pozice „nevinných obětí“? Nevím. Je to ale smutné. Z úrovně politiků to znamená, že loajalita k rozhodnutím je nízká a ve vztahu k občanům to vytváří určitou neustálou míru naštvanosti kvůli tomu, že nám někdo „rozbíjí naše bábovičky“. A to mě hrozně mrzí.

Takže myslíte, že je to nějaký nástroj shazování odpovědnosti pro ty politiky?

• Určitě.

Sledujeme trend zvyšující se účasti ve všech možných volbách (ať už prezidentské či parlamentní). Zajímalo by mě, zda očekáváte vyšší počet voličů i do voleb do EP 2024?

• Myslím, že ano. Jsem rád, že v těch posledních dvojích volbách do EP, kterých jsem se účastnil, byl podstatný nárůst. Trochu mě ale mrzí, že ten růst byl tak trochu „ze špatného důvodu“. Protože často ta témata, která část politiků velmi agresivně prezentovala, měla velmi malou souvislost s rozhodováním v EU, ne-li byly přímo zjednodušující či zavádějící. Nicméně je dobře, že roste počet lidí, které to zajímá. Myslím, že o účasti a do značné míry o výsledku těchto voleb rozhodne něco, o čem teď ani nevíme. Budou to nějaká aktuální, velká témata. Může to být migrace, ale může to být něco, co si vůbec nedokážeme představit. Ta témata během toho půl roku, co je do voleb, určitě přijdou. A může se stát, že to bude to velké téma, které mobilizuje lidi, aby přišli. Ale také hodně ovlivní, kterou tu kandidátku lidé ve volbách podpoří.
• Mám pocit, že od té doby, co jsem vstoupil do politiky, se stále pohybujeme v nepřetržitém řetězu naprosto nečekaných událostí, které jsme si vůbec nedokázali představit, ale které se nám nakonec relativně slušně daří řešit. Můžeme mluvit o Brexitu, o obrovské inflační vlně, můžeme mluvit o Covidu, o ruské agresi na Ukrajinu, o energetické krizi, o zjevně zhoršující se klimatické situaci, a tak dále. Nic z toho nebylo předem označeno jako „tohle je to, co vás potká, takže si rozmyslete, zda do té politiky chcete jít a budete to muset řešit.“ Buďto vůbec ten typ krize nebyl očekáván nebo ta intenzita byla obrovským překvapením. Obávám se, že ten dnešní svět holt takto vypadá. Takže myslím, že ještě jsou tam nějaké neznámé.
• Ale stejně mě mrzí, pokud se tím velkým tématem stane něco, co s tou evropskou politikou nemá souvislost. Nebo když je to něco bezobsažného. Jako když si někdo vezme čepku s nápisem „Česko první.“

Přesuneme se k Vaší kandidatuře. Kandidujete v rámci společné kandidátky SPOLU (tedy s KDU-ČSL a ODS). Zajímalo by mě, jaký je Váš názor na společnou kandidátku? V čem je to výhodnější a v čem naopak čelí více překážkám kandidovat jako koalice?

• Výhody i nevýhody obou řešení jsou docela jasné. Z hlediska schopnosti jasněji prezentovat postoj politické strany a kandidátů k EU by samozřejmě bylo jednodušší, kdyby každá strana kandidovala zvlášť. Protože třeba s lidovci, i když jsme ze stejné frakce Evropského parlamentu a na mnoha věcech se shodneme, tak jsou věci, na které máme významně odlišné názory. S ODS je ten krok ještě delší. Jsou v trochu jiné frakci a přeci jen jejich „evropský mindset“ je jiný. Čili ta samostatná kandidátka by umožnila voličům dát jasnou a srozumitelnou nabídku. 
• Na druhou stranu, ta jasná a srozumitelná nabídka trochu ztrácí na jasnosti a srozumitelnosti, když se do toho Evropského parlamentu dostanete. Protože ten parlament je ve skutečnosti „továrna na kompromisy“. Pokud se chcete na něčem dohodnout (a to platí i pro domácí politiku, ale o to více pro tu evropskou), tak prostě hledáte široký kompromis. A v něm ta jasnost a srozumitelnost trochu mizí.
• V čem je výhoda společné kandidátky se mi zdá také jasné. Česká politická mapa teď vypadá tak, že je tam jedno uskupení, které osciluje kolem 30 %. A pak jsou dvě možnosti.  Buď tam bude něco, co bude aspirovat na to, že v těch volbách se dokáže poprat o vítězství s tímto uskupením, a to je jen kandidátka SPOLU, které se to dokonce povedlo v parlamentních volbách. Nebo tam budou dvě strany, které budou zhruba mezi 10 - 15 %, bude pár stran mezi 5 – 10 %, nepočítám ty pod pět procent. A to bude dávat úplně jiný dojem o té politické mapě.
• Já jsem rád, že ti politici u nás byli schopni překonat programové a někdy i osobní rozdíly. A že jsou schopni vytvořit lidem nabídku, která má potenciál vyhrát volby. Jsem hrozně rád, že jsem o tom nemusel rozhodovat. Myslím, že je správné, že o tom, zda vznikne kandidátka SPOLU nebo ne, rozhodlo nejvyšší vedení stran. To jsou lidi, kteří na to mají, politicky řečeno, mandát. Byli zvoleni na sněmech, sjezdech a nesou největší zodpovědnost za tu stranu. A oni měli odvahu vzít nejen to rozhodnutí do ruky, ale také v okamžiku, kdy to vyjednávání vázlo, sami začít o tom vyjednávat a prokázali tím určitou politickou odvahu. Já jsem celou dobu, a to říkám na férovku, neřekl Topce ani na uzavřených jednáních, jestli bych preferoval to či ono. Protože bych si opravdu nedokázal vybrat. Z hlediska té jasnosti evropské politiky, která je pro Topku hrozně důležitá a v tom se, věřím, lišíme od ostatních stran u nás a je to takový náš „trademark“, tak samozřejmě, že tato jasnost by utrpěla. Ale kdyby ta kandidátka SPOLU nevznikla, tak by mohl utrpět politický vývoj v České republice.

Když se dostanu k Vaší osobní kandidatuře, na co se budete v roce 2024 soustředit v rámci kandidatury? Co jsou ta témata, která otvíráte?

• Myslím, že ta kandidátka SPOLU musí těm voličům vysvětlit, že ačkoliv máme rozdíly (a ty rozdíly máme), tak ta společná linka je tam tak velká, že to stojí za to. A tohle jde. Ale zároveň, koalice není manželství, není to sloučení či zánik těch stran. Ta kandidátka uspěje pouze tehdy, když bude prezentovat slušnou nabídku pro ty lidi, kteří třeba mají rádi lidovce, nebo pro ty, kteří patří do pevnějšího jádra ODS, a nebo, kteří preferují Topku. Myslím, že aby ta kandidátka uspěla, tak úkolem lidí na ní je jednak vysvětlovat proč SPOLU, ale také říci, že tam je jasná identita toho politického programu té strany. Ten prostě nemizí. Třeba Topka se domnívá, že je důležitá věc euro a někteří koaliční partneři to takhle nevidí. To, že jsme v koalici v evropských nebo jiných volbách, neznamená, že to měníme. Klademe jiný důraz na některé věci ohledně fungování evropské unie. Myslím, že máme (i když možná ne o tolik, jak si lidé myslí), trochu jiný názor na klimatické otázky. A tohle prostě nemizí, to tam je. Ale je dobré vysvětlit zároveň, že ta komponenta společná, která tam je, není malá. A je dokonce tak velká, že to dává smysl. 
• Co se týče mě, pro mě je to jednoduché. Když jsem do politiky šel, tak jsem si řekl, že to budu dělat jen tehdy, když budu schopen říkat ty věci tak, jak je vidím a tak, jak za nimi stojím. Pokud někoho zajímá, jaké mám názory, jsem v tomto hodně transparentní. A to, že kandidujeme v rámci SPOLU (stejně jako v minulosti jsme kandidovali společně se STAN), tak se na tom nic nemění. Pro mě to největší téma, kromě evropské společnosti, což je pro mě strašně důležité a vlastně mrzí mě, jak velký boj je, tady připomínat, jak moc je ta Unie důležitá. Když jdeme po věcných tématech, tak jsou to věci související s ekonomikou. A proto, že ekonomika je velmi blízká klimatu, a protože mám rád čísla, a to klima je hodně o číslech, tak to je také tématem, kterým se zabývám.
• Myslím, že téma klimatu se letos do určité míry láme a ne tak, jak se mě včera ptal Petr Fišer na našem diskuzním večírku, že by to téma začínalo být nepopulární a že chce někdo udělat nějaký obrat. Myslím, že ač hektická, tak je velmi důležitá ta práce na evropské úrovni. EU na jednu stranu řekla jaké postoje k otázce klimatu zastává Evropa a čemu chce přesvědčit ty ostatní země světa, protože to musíme řešit společně. Zároveň je tu ta důležitá část, která říká, JAK toho v Evropě dosáhneme. Co přesně udělají jednotlivé členské země, ten tzv. balíček „Fit for 55“. Toto už je vlastně u konce. Čili ta mise EU je v tuto chvíli z 80-90 % odpracována. Teď jako by to vše spadlo na tu národní úroveň. Spadlo to do rukou premiérům. Ti byli ti první hybatelé, tím, že se přihlásili ke klimatickému zákonu, ke snížení emisí o 55 % do roku 2030 a k čisté klimatické neutralitě v roce 2050. Oni se k tomu přihlásili, oni souhlasili s designem Evropské komise, který je na můj vkus sice trochu moc preskriptivní, moc složitý, ale věřím, že dává dobrý smysl. A teď ty jednotlivé členské země musí ty cíle naplnit. Brusel emise neprodukuje, to jsou belgické emise v Bruselu. Evropa podle mě musí splnit ty cíle. Jednak proto, abychom odehráli náš díl k dekarbonizaci a abychom utvrdili ostatní, že také mají plnit své cíle. To teď bude v kompetenci členských zemí.

Zaměřila bych se teď více na práci europoslance. Jste jím již od roku 2014. Jak v posledním funkčním období vypadal například váš typický pracovní den? Co je to gró Vaší práce (pokud tedy zrovna nemáte plenární zasedání)?

• Velmi se to mění podle toho, jakou zrovna máte práci. Rád bych nejdříve vysvětlil, co vlastně ti poslanci celý rok dělají.  Ten rok je rozdělen do čtyřtýdenních cyklů. Cyklus začíná „výborovým“ týdnem, výbory jsou taková menší kopie parlamentu v menším počtu lidí, kteří řeší ty odborné otázky. Pro mě je to především ekonomický výbor, ale je třeba také výbor pro lidská práva, pro životní prostředí, pro obchod… Europoslanec si na začátku vybojuje, ve kterém bude výboru. Každý chce být v takovém, kterému rozumí, nebo ho zajímá. A tam se odehrává to „gró“ té odborné práce. Protože tam se projednávají návrhy, píšou politické texty a tak. Pro mě to v praxi znamená, že většinou v pondělí ráno odletím do Bruselu a vrátím se ve čtvrtek.
• Dále následuje týden „smíšený“, kdy ve středu a čtvrtek probíhá tzv. miniplenární jednání v Bruselu. To znamená že ve čtvrtek odpoledne se hlasuje a jednání začíná ve středu odpoledne. Ty 2-3 dny předtím probíhá jednak příprava na plenární jednání, a také mohou probíhat výbory.
• Pak následuje předplenární týden, což je přípravou na ten velký, plenární týden. V něm to gró je příprava na velkou plenárku. V pondělí a úterý mohou být ještě setkání výborů, ale středu už začíná jednání všech členů politické skupiny, kde probíráte to, co bude na plenárce. Také je to obvykle do čtvrtka. Často tento týden probíhá i jednání vedení frakce Evropské lidové strany. To se může konat v Bruselu, ale dost často se koná i nějaké výjezdní jednání v zahraničí. To pak ten týden trvá až do pátku.
• Ten plenární týden začíná odlišně v tom, že v pondělí neletím, ale sednu do auta a odjedu do Štrasburku, kde v pondělí odpoledne začíná plenární jednání. A to se táhne do středy odpoledne. S tím, že v úterý, středu a čtvrtek v poledne se hlasuje. Večer před tím je příprava politických skupin, kde se snaží vytvářet názor na to hlasování.
• Takže to byl kalendář, ale co tedy dělá ten poslanec? Tenhle čtyřtýdenní kolotoč zahrnuje obrovské množství jednání, která ne vždy jsou ultra produktivní, ale někdy je škoda, pokud tam člověk není. V praxi to znamená, že můj den v Bruselu začne zhruba v 8:30 a skončí kolem 18. – 19. hodiny, podle toho, co je na programu. Mezi oficiálními jednáními jsou i ty neorganizovaná, to je třeba s mým týmem, s lidmi z frakce, s lidmi z politické skupiny atd.  Někteří lidé se také rádi setkávají s lobbisty, což já úplně nedělám.
• A to, co všechno tohle oživuje a rozveseluje je, když dosáhnete toho, že získáte práci, která má velký vliv na fungování parlamentu, to znamená, že se stanete zpravodajem nějaké zprávy. V té první fázi to znamená, že zpravodaj zprávy je člověk, který třeba dojede návrh nějaké regulace. Teď třeba pracuji na bankovní regulaci. Evropská komise je monopolní navrhovatel, takže ta něco navrhne. V Evropském parlamentu se rozběhne nějaká struktura, rozhodne se, která politická skupina a který poslanec za to bude zodpovídat. Když Vy to dostanete, tak mezi těmi schůzkami v těch čtyřtýdenních cyklech to začnete číst a začnete vymýšlet, jak to upravit. Zda se Vám to líbí, nebo zda do toho chcete nějak zasáhnout. To je ta první fáze té práce, která je docela náročná. Ty fily (zprávy), co mám z Ekonomického výboru, mají třeba 50 stran a člověk to musí pochopit. Samozřejmě, nejste v tom sama, mám na to malý tým. Jednoho člověka v Bruselu, který mi s tím pomáhá a jednoho člověka z politické skupiny, se kterým se bavím a můžu telefonem honit lidi třeba z Komise, aby mi k tomu něco řekli. To znamená, že ve volných chvílích pracujete na tom, jak byste chtěla ten svět změnit k lepšímu. Špatná zpráva je, že na tom pracují i ostatní poslanci, kteří k tomu připravují pozměňovací návrhy a v jisté fázi je předloží. A vy zjistíte, že ač jste tu zprávu upravila, tak Vám tam visí několik těchto návrhů. Třeba v případě zprávy o praní špinavých peněz jsme dostali 999 pozměňovacích návrhů. Říkali jsme si, že fajn, aspoň to není tisíc :-)
•  A vy se teď snažíte, ve spolupráci s lidmi z jiných politických skupin, to dostat do situace, kdy pro ten text získáte většinu. To zahrnuje dlouhá politická jednání s těmi ostatními politickými skupinami, říká se tomu „shadow’s meetingy“, protože oni mají také svého reprezentanta. A snažíte se vytvořit něco, co by mělo šanci projít. Pracujete na tom, to je intenzivní, pak to projednáte ve výboru a buďto z výboru to jde na plénum, kde si to ještě jednou zopakujete, nebo z výboru jdete rovnou do trialogu. A tam Vás čeká jednání se zástupci Rady a Komise, kde se snažíte tu dohodu, co jste krvavě vytvořili v Parlamentu, upravit tak, abyste se na tom dohodla s Radou. Jsou fily, kde se to podaří třeba po dvou schůzkách, ale úplně obvyklé to není. Jsou to často desítky technických jednání, kam chodí především má kolegyně z bruselské kanceláře. A pak jsou tzv. politické trialogy. Když jsem ho měl nedávno v Bruselu, tak pracovní den vypadal tak, že ráno jsme měli přípravu, asi 3 hodiny. Pak jsme v 15 h zahájili ten trialog, po třech hodinách jsme měli povinnou pauzu, protože mezi 18-20 se nesmí jednat v plenárním sále. Ve 20 h jsme znova začali a měl jsem štěstí, že ta moje část skončila nedohodou o půlnoci, ale ti ostatní tam byli do půl páté ráno. A taky se úplně nedohodli (pouze na jedné ze dvou věcí). Takže i takhle občas vypadá ten den.

Díky, to byl moc zajímavý insight do práce europoslance.

• Pardon, ještě, to je ta práce, ve které najednou zjistíte, že ten Parlament, který vypadá strašně anonymně, 700 lidí, tak vlastně o výsledku jednání rozhoduje lidí méně, než je prstů na jedné ruce. A to je ten zpravodaj a ti „šedí zpravodajové“ z velkých politických skupin. A ti vlastně vytváření ten názor parlamentu. Je to často hodně fyzicky náročné toto všechno odběhat. Ale pokud jdete do té politiky, abyste dosáhla změny, tak Vaší ambicí je tohle dělat co nejčastěji.

Mluvil jste o politických skupinách, že mají významnou roli. Jaké jsou pravomoci těchto politických skupin? Víme, že jich tam je momentálně sedm. Jakou roli hrají v chodu Evropského parlamentu, kromě toho, že přiřazují toho zpravodaje ke zprávám?

• Ty pravomoci asi existují nějaké formální, ale jde hlavně o ty neformální. A to je logické. Když tam přijedete a jste jednou z těch 700 poslanců, tak kdyby každý z nich vystupoval jako nějaký „volný radikál“, tak to bude hodně komplikované. A tak hledáte nějaký svůj „domov“ v Europarlamentu. Většina lidí si na první pohled řekne : Tak jste z České republiky, tak budete s českými europoslanci. No jo, ale já třeba s europoslankyní za KSČM mám prakticky nulové styčné body, krom toho, že pocházíme ze stejné země. Abychom vedli politické diskuze a hledali kompromisy, to by zkrátka nefungovalo. Tím domovem jsou poslanci, kteří mají podobné politické názory. A zároveň, aby ten parlament byl říditelný, tak ty politické frakce, spolu s akceptací tzv. d’Hontovy metody, která rozděluje moc podle relativní váhy v tom Parlamentu, tak to je to, co ovládá ten Parlament. Větší frakce má více možností dostat ty zprávy. Má také větší možnost obsadit funkce ve vedení parlamentu, má větší počet lidí ve výborech, má větší podíl šéfů výborů atd., protože všude je ten d’Hontův systém.
• To Vás vede k logické úvaze, že je dobré být co největší frakce, protože tím větší váhu budete mít v tom parlamentu. Ale nesmíme zapomenout, že EU je „jednota v rozmanitosti“ a to platí i pro politické frakce. Čím větší politickou skupinu se snažíte vytvořit, tím více je heterogenní. V okamžiku, kdy ta heterogenita přesáhne určitou hranici, tak naopak ta politická skupina ztratí význam. V minulém období jsem si často dělal legraci, protože jedna nejmenovaná politická skupina měla tři zástupce v mém oblíbeném ekonomickém výboru a často se stávalo, že jeden z nich byl pro, jeden proti a jeden se zdržel. Ta skupina úplně rezignovala na jakýkoliv vliv na výsledek, protože nic nepodpořila. Přestal jsem se smát, když se nám toto povedlo jednou i v EPP.
• Ta politická jednání té frakce, která jsou nekonečně dlouhá, velmi úmorná a často i velmi zajímavá, jsou o tom, že se snažíte hledat jednotu tam, kde se dá jednota vytvořit. Akceptujete ty rozdíly tam, kde jsou a snažíte se snižovat význam těch odlišností. To Vám asi připomíná to, co jsem předtím říkal o kandidátce SPOLU. Ale o tom prostě ta politika je.
• Na jednu stranu jsem rád, a je to obrovská výhoda, že jsem členem velké politické skupiny. Zároveň o to těžší je tu politickou skupinu držet v rozumné míře u sebe. Já třeba jako europoslanec cítím k politické skupině loajalitu. Ta loajalita je ke skupině, která sama sebe nazývá, že je „powerhouse of Europe“, protože to je největší politická skupina v Parlamentu. Je tudíž docela složité v Parlamentu odsouhlasit něco, co by EPP nechtěla podpořit. Což nám dává velké právo ovlivňovat výsledek, ale zároveň nám to dává určitou povinnost udělat kompromis. Čili toto je to, o co se ta EPP fakticky snaží – prosadit tam co nejvíce ze sebe, ale být zároveň loajální k výsledku. To není vždy úplně jednoduché. Ale ten vedlejší efekt je, že ta skupina si samozřejmě bere ty nejdůležitější zprávy. A když získáte nějakou pozici v té skupině, což chvíli trvá a pro lidi z menších zemí to je složitější než pro lidi z větších zemí, tak potom máte velký vliv.

Zajímalo by mě, koukala jsem, že někteří poslanci nejsou příslušníky žádné frakce, je to tak?

• Ano, ti jsou tzv. nezařazeni. A největší skupinka toho jsou poslanci ze strany Fidesz, které se nám podařilo přesvědčit (a do určité míry si za to beru zásluhu), aby opustili naši politickou skupinu. Pro mě osobně to bylo nepřijatelné. To je velká skupinka europoslanců, kterou by lecjaká frakce přivítala. Ale buď od nich nebyl zájem nebo z nějakých skupin zase nebyl zájem o ně. Čili oni teď tvoří velkou část těch „nezařazených“ a v rámci d’Hontovy metody získávají třeba nějaké minuty pro vystoupení na plénu. Dále také když je nezařazený poslanec člen nějakého výboru, tak samozřejmě může dávat pozměňovací návrhy k těm zprávám, jako jakýkoliv jiný poslanec. Ale už není úplně součástí té negociace. V realitě většinou ten zpravodaj si nechce příliš komplikovat práci se zahrnováním „ammendments“ od poslanců, kteří nejsou zařazeni. Ale je to volba toho poslance. Má jinak stejný plat a stejné pravomoce jako jiný poslanec.

Nemůže se tedy stát zpravodajem zprávy, pokud není zařazen?

• Myslím, že ne, ale úplně přesně ty procedury neznám. Ale stejně je to ta nejmenší skupinka, pokud se nepletu.

K jaké politické frakci budete patřit si zvolíte sám, nebo vám to řekne vaše domovská strana, tedy Topka?

• Všechny větší zavedené politické strany jsou součástí nějaké evropské politické strany. V našem případě Evropská lidová strana (ELS, anglicky EPP). Ta má v evropském parlamentu klub EPP. Tudíž pokud byste kandidovala na kandidátce Topky, která je členem Evropské lidové strany, tak Vy budete součástí EPP. Nicméně každý poslanec se může rozhodnout, může vystoupit z té frakce, může požádat o vstup do jiné frakce a ta frakce může odhlasovat, že si ho vezme. V tom Evropském parlamentu vůbec je ta svoboda mnohem větší, než v národních parlamentech. Ti lidé mají mnohem větší prostor se rozhodnout podle svého názoru. Ale zároveň věřím, že alespoň ti zodpovědní politici si uvědomují určitou míru zodpovědnosti při těch rozhodnutích.

Na to míří i má další otázka. Jaké je bilancování vlastního názoru a názoru té strany? Jak tady funguje třeba jednotné hlasování v rámci frakce? Jaké oni na Vás můžou mít tzv. páky? :-) Nebo je to čistě na Vašem názoru, pro co budete hlasovat?

• Přímou páku samozřejmě nemají žádnou. Kdyby mi někdo chtěl „vést ruku“, tak by z toho byl průšvih. Vzpomínám si, že před lety zoufalá asistentka z jedné pravicové politické skupiny (ne naší), když viděla svého zmateného poslance, tak k němu při hlasování přiběhla a zmáčkla ten správný knoflík. A pak se 15 minut řešilo, co se s tím bude dělat, a jaká bude následovat sankce. Čili toto někdo dělat nemůže. Ale samozřejmě, že ta politická frakce, pokud chce prezentovat tu sílu v parlamentu, tak chce vystupovat co nejvíce jednotně, protože jinak by ztratila smysl. Ale ta jednota není absolutní.
• Jinak, ta procedura není složitá. Když se bavíme o tom plenárním jednání, protože to je vrcholem toho jednání, kdy hlasuje celé plénum poslanců, tak jak jsem říkal ten čtyřtýdenní cyklus, tak pokud hlasujeme něco na „velké plenárce“ ve Štrasburku, tak už v úterý a ve středu týden předtím jsou probírány v tzv. „working groups“ (pro mě třeba Economy and Environment Working Group, pracovní skupina sdružující výbory, které mají něco společného s ekonomií a životním prostředím). A tam už se probírá, které fily (zprávy) se budou hlasovat a zda tam můžou být z hlediska skupiny nějaké problémy. Čili už týden předtím, i ten poslanec, který v životě předtím neslyšel o tom, že se budou hlasovat třeba regulace benchmarků, tak se to dozví. A třeba se dozví, že je to bez jakýchkoliv problémů anebo třeba tam bude problém, protože jednak to můžeme prohrát a jednak na to máme rozdílné názory ve skupině. Potom večer, před plenárním hlasováním probíhá jednání politické skupiny, kde se dolaďuje ten tzv. „voting list“. Ten může mít klidně stovky položek, podle toho, kolik se hlasuje různých pozměňovacích návrhů. Ale taky to může být jediné hlasování. A tam se teď ukáže, zda ten zpravodaj, který s koordinátorem navrhuje to, jak by mohla skupina hlasovat, jestli je to sporné nebo ne. Můžou vystoupit poslanci a řeknou, že v paragrafu 29 písmeno C chtějí rozdělit hlasování a hlasovat proti.

Teď se hledá dohoda, jestli spíš preferujete názor zpravodaje, který by to nerozdělil a měl by tam „plus“ nebo budeme respektovat tady paní kolegyni a dáme tam „mínus“. Tam se ladí ty voting listy té politické skupiny. A ten voting list, teď mluvím za nás jako českou skupinku v EPP, ten si vezme to dopoledne před hlasováním jeden náš kolega, který prochází ty voting listy a diskutuje to s tím poslancem, který by o tom měl něco vědět. A upozorní, zda tam jsou nějaké sporné body – třeba řekne, „Tady kolega Niedermayer vidí hlasování jinak, než ve skupině“. Tak to tam napíše a řekne to všem českým a slovenským europoslancům v EPP. Čili já dostanu před tím hlasováním voting list, který vychází z postoje frakce, ale obsahuje někde odlišnosti, nebo někde upozornění, abych si to rozmyslel. No a během toho hlasování, respektive krátce před ním, si rozhodnu, jak loajální k tomu voting listu budu. Přitom zvažuji dvě věci.

• To, abych za tím hlasováním mohl stát, a taky abych tou odlišností v hlasování nepoškodil úplně hrozně tu frakci. A to ze dvou důvodů. Jeden je, řekněme, eticko-politický. Jsem součástí té frakce a chci, aby ta frakce byla silná, takže jí nechci oslabit víc, než je to nutné. Ale zároveň jsou pro mě některé věci, které jsou pro mě důležité. A tyto dvě věci musím vyvažovat.
• A pak je tam druhá věc a ta je pragmatická.  Pokud chci mít v té frakci silnou pozici, chci se stát zpravodajem zajímavých zpráv, chci být v pozici, že když něčím nesouhlasím, tak chci, aby to frakce brala vážně, tak nechci obvykle být nějaký rebel, jehož názor je nějak marginalizován. Čili je to takové jako vyvažování. Na začátku jsem říkal, že politika je hrozně o kompromisech, a to mi přijde intuitivně v pořádku. To, co je nejtěžší, je, hledat, kde je ten dobrý kompromis a kde začíná být špatný a postavit se proti němu.

Poslední moje dnešní otázka k Evropskému parlamentu. Až budeme mít za sebou volby 2024, tak poprvé v praxi uvidíme nově zavedenou půlroční lhůtu na rozmyšlenou. Ta byla zavedena v reakci na causu Katargate. Po dobu této lhůty, kdyby posluchači nevěděli, tak mají bývalí europoslanci zákaz angažovat se v lobbistických a reprezentativních aktivitách, v souvislosti s Evropským parlamentem. Jaký je váš názor na tuto lhůtu, je dostačující nebo není? A mohl byste pokud možno zasvětit posluchače do toho, co causa Katargate byla?

• Vzal bych to trochu šířeji. Ten mandát toho poslance je hrozně důležitá věc ve fungování zastupitelské demokracie. A je důležité, aby ti lidé nebyli omezováni v tom, že budou poslanci. Vede to k tomu, že část poslanců má zato, že mohou kombinovat práci poslance s jinými aktivitami. Je pro mě záhada, jak to zvládají, protože já sotva zvládám tu práci poslance. Ale jsou lidé, kteří to zvládají. A je otázka, jednak, jestli to nedělají na úkor té práce europoslance, ale také, zda tam nevznikají nějaké konflikty zájmu. To nesouvisí jen s Katargate, ale v tom parlamentu se stále, evolučně, zpřísňují ta pravidla. Nikoliv to, co nesmíte dělat, že by Vás ten mandát omezoval. Ale co vše o tom musíte říci.  My teď třeba na konci roku vyplňujeme deklaraci ohledně mých ostatních aktivit, z nichž většinu jsem ukončil a ani jedna z nich není finančně výdělečná.
• Působil jsem třeba v různých neziskovkách. A tohle vše musím parlamentu sdělit, aby si to každý mohl přečíst, protože to bude na webových stránkách. Ale jsou tam i lidé, kteří přitom provádějí třeba i slušně honorované aktivity. Právníci, konzultanti/lobbisti a tak dále. Ale také třeba učitelé nebo doktoři, kteří říkají, že je pro ně důležité, aby něco málo dělali. Třeba jeden kolega, kterého si moc vážím, dělil svoji práci mezi Evropský parlament a špitál, v době covidu, kdy velmi aktivně pomáhal v Německu s očkováním a léčbou covidových pacientů. Což je skvělé. Ale celkově tedy každý na to má jiný názor. Samozřejmě, Katargate byla o tom, do jaké míry jednak nehrozí, že někteří poslanci jsou ovlivňováni (nechci použít slovo korupce, ale čert ví, kde je ta hranice korupce a kde jde jen o to, že vás pozvou někam na hezký výlet. Čili to byla jedna věc a druhá věc, jestli dokonce nemůže dojít k nějakým penězovodům, kterými se někdo snaží ovlivnit hlasování těch lidí.
• Čili, já jsem velký zastánce výrazného zvyšování transparence. Považuji za samozřejmé, že poslanec nemá jinou výdělečnou činnost. Protože si myslím, že ten konflikt zájmů (na některé výjimky) může vznikat. A hlavně je to opravdu full-time práce a ten princip těch „revolving doors“, kdy často ti lidé odejdou z jedné instituce a vrátí se do toho byznysu, jako byste prošla kolem toho carouselu, to je jeden z těch principů. Samozřejmě, musí to mít své hranice. Obvykle je ten princip, který myslím, že je správný, (měli jsme ho třeba v České národní bance), že když ten člověk odejde z nějaké hodně citlivé funkce, tak dostane určité odstupné, které mu nahrazovalo, že tam pár měsíců pracoval. A potom považuji za zcela samozřejmé, že pokud si ty peníze vezme, tak opravdu těch pár měsíců nebude pracovat. Nebo minimálně nebude pracovat v nějaké aktivitě, která by mohla představovat konflikt zájmů. Ten balíček, který připravila Roberta Metsola, jsem za to hrozně vděčný, je to naše skvělá šéfka parlamentu, je zkrátka politický kompromis. A tohle se mi zdá rozumné. Protože na druhou stranu je určitá férovost, že pokud jsem omezený v tom, jak si zajistit živobytí, tak bych za to měl být kompenzovaný. A kdyby se ta lhůta příliš natahovala, tak by ti lidé správně argumentovali, že by za to měli být kompenzováni a ten systém by se zdražoval.

Tímto jsme uzavřeli tematický okruh „Evropský parlament“. Tato epizoda vyjde jako dvoudílná, druhá epizoda bude zaměřena na zelenou transformaci a ekonomiku v České republice. Moc Vám děkuji, že jste přišel a přijal naše pozvání. 

Zdroj : Pražský studentský summit