Sektorové dani je lepší se vyhnout. Miliardy do rozpočtu lze nalít i jinak
11.07.2022
Jak to udělat, aby nové výdaje nepotopily rozpočet do ještě hlubších deficitů?
Je zajímavé, jak málo se mluví o tom, jakou část „inflačních příjmů“ státu (půjde asi o stovku miliard) rozpočet vrátí zpět občanům a firmám, již tyto miliardy státu odvedou. Ne všechny inflační příjmy totiž půjdou na státem garantované či potřebné valorizace třeba penzí či dávek. O to bychom se měli zajímat, ale namísto toho se zaměřujeme zejména na výdaje spojené s růstem cen energií a vynecháváme z debaty dva často diskutované pojmy: sektorové daně a daně „neočekávané“ (anglicky windfall tax).
Zejména levicoví politici a ekonomové tíhnou k myšlence, že se mají dodatečně zdanit některé sektory, u kterých vznikají vysoké zisky. Osobně to nepovažuji za dobrý nápad. Pokud platí, že v některých sektorech firmy systematicky dosahují vysokých zisků, měla by být nejprve na stole otázka, co je zdrojem těchto zisků. Ty jsou totiž zřejmě odrazem toho, že firmy jsou s to zákazníkům účtovat systematicky vysoké ceny. Místo toho, aby stát akceptoval takovéto dlouhodobé „odírání“ zákazníků, měl by hledat cesty, jak zajistit, aby ceny snížily konkurence a funkční trh. Obvykle totiž za touto situací stojí špatná politika státu ve vztahu k oligopolům (třeba komunikace) nebo monopolům (třeba některé utility). Jindy pak zbytečně restriktivní pravidla pro vstup do odvětví (třeba ve finančním sektoru).
Na místo akceptace vysokých cen, zdanění a přerozdělení peněz některým občanům či firmám, by bylo lépe nastavit pravidla tak, aby ceny byly takové, že negenerují systematicky vysoké zisky. Samozřejmě před tímto rozhodnutím je třeba prověřit, zda náhodou nejde o situace, kdy vysoké zisky například pokrývají ztráty z opakujících se krizových či hubených období.
Oproti tomu „nečekané“ daně ukazují na problém krátkodobých, ale velmi vysokých zisků, ke kterým nevedou ani tak schopnosti firem (třeba unikátní inovace), ale spíše vnější vlivy. Na dnešní situaci v energetice to sedí docela přesně – extrémní zisky totiž tvoří nikoliv efektivita většiny firem v sektoru, ale velmi vysoká, z nemalé míry Kremlem zmanipulovaná cena zemního plynu. V souladu s ekonomickou logikou fungování trhu pak tato cena tlačí vzhůru cenu elektřiny. A tu inkasují i výrobci, kteří vyrábí za nízké náklady a nejsou tímto nijak zasaženi.
U nich pak hned, či později vznikají obrovské zisky, o které se zajímají státy. Samozřejmě nelze pominout, že v jiných časech mohou ty samé firmy, které dnes inkasují velké zisky, prodávat elektřinu pod své náklady, neb i takové podmínky na trzích někdy panují. Ani to, že akcionáři, kteří do nich investovali, právem čekají v dobách dobrých pro firmy vyšší zisky.
Logika fungování trhu s energiemi, který je dominantně soukromý a odděluje výrobu, prodej a distribuci, situaci komplikuje v tom, že různí výrobci budou těžit z vysokých cen v různých obdobích. A to v závislosti na tom, jak dlouho dopředu elektřinu prodají. Vysoké zisky mohou být i u obchodníků, kteří nakoupili elektřinu v minulosti dopředu levně, ale nyní své ceníky nastavují dle aktuálních cen. Zároveň je třeba vzít v úvahu, že i průměrně kreativní účetní dokáže flexibilně zisky z jednoho období přesunout do období následujícího, a i to by musela konstrukce daně zohlednit.
I přes komplikovanost takové konstrukce je to ale vhodnější cesta než třeba přesun peněz do státní kasy z polostátního ČEZ dividendou. Nejde jen o to, že část superdividendy by skončila u soukromých akcionářů (do jisté míry si ji zaslouží, neb investovali do „správné firmy“), ale hlavně o to, že tím by se neřešily možné vysoké zisky dalších firem a jednoho z účastníků trhu by to znevýhodnilo.
Zároveň není pochyb, že využití daně, na které má stát právo, je lepší cesta než ty, které nabízí obvykle zcela nedomyšlené nápady na zestátnění výroby elektřiny (zřejmě s cílem, aby stát určoval cenu elektřiny), nebo „přikázání“ soukromým či polosoukromým výrobcům, za kolik mají elektřinu prodávat.
Z technického hlediska si lze představit dvě rozdílné konstrukce. Jedna by byla prostým navýšením daně ze zisku podniku. Vzhledem k zmíněné „flexibilitě“ firem v odkládání vykázání zdanitelného zisku a také k tomu, že u některých firem budou zisky objektivně největší až v dalších letech (za dnes předpokládaného vývoje trhu), by muselo jít o přirážku (v řádu vyšším než jednotek procent) na několik dalších let. Stejná daň by mohla být uvalena i na obchodníky, u kterých též mohou být vysoké zisky.
Naopak druhá technicky snadná varianta je zavést odvod za vyrobenou jednotku elektřiny (MWh) dle různého typu výroby. U nich totiž není nemožné odhadnout marži, se kterou „průměrně“ může výrobce počítat. Hodnota by tedy byla jiná pro jaderné a uhelné elektrárny a měla by marži dostat na úroveň „normálních“ dobrých let. Systém by to byl objektivní, ale kulhající na to, že část výrobců „prodala“ elektřinu ještě v době, kdy byly ceny nízké. Výhodou by naopak bylo, že by daň platila jen tak dlouho, dokud by tržní ceny byly velmi vysoko.
Bylo by samozřejmě lepší nemuset takové úvahy vůbec dělat. Ale situace je extrémní a podpora části domácností a možná i některých firem je sociálně i ekonomicky namístě. A naše státní kasa na ni není, nikoliv poprvé, připravena. Možnosti jsou jen dvě, buďto poskytnout domácnostem i firmám jen velmi malou podporu, na kterou státní kasa má, a riskovat negativní vliv na ekonomiku a ještě horší na sociální situaci. Anebo poskytnout podporu vyšší, ale najít na ni nové zdroje. Protože prohlubovat dnes již obrovský deficit by byla hra s ohněm. Z těchto dvou cest je vhodnější ta druhá (samozřejmě s podmínkou, že podpora bude nastavena smysluplně). A zde je ze všech špatných cest nejlepší ta přes „neočekávanou daň“.