Opravdu jsme vydělali na rozpadu Československa? Data říkají, že Slovákům se toho povedlo docela dost
04.01.2023
Dává ale smysl ověřit si takové tvrzení i na datech, kterými se obvykle popisuje „ekonomická životní úroveň“. K tomuto účelu se obvykle používá hrubý domácí produkt (HDP) na hlavu v paritě kupní síly (PPP). Pohled na data Světové banky (báze roku 2017) ukáže, že před rozdělením Československa, tedy v roce 1992, činil český HDP 20 700 amerických dolarů na hlavu. Z toho jsme se po necelých 30 letech dostali (v roce 2021) na zhruba 41 tisíc. Přitom rok 2000 přinesl hodnotu zhruba 25 tisíc, rok 2010 pak 33,5 tisíce.
Odpovídající hodnoty pro Slovensko začínají na mnohem nižším čísle, na necelých 12 tisících dolarů (1992), a HDP vystoupal na skoro 32 tisíc (opět v roce 2021). V roce 2000 vykázalo Slovensko 15,6 tisíce dolarů, v 2010 pak 25,5 tisíce.
To, že je Česko viditelně bohatší i po 30 letech po rozdělení Československa, asi není žádné překvapení. Podstatné spíše je, kdo „rozchod“ využil k nastartování rychlejšího tempa růstu ekonomiky.
Pohled na čísla hovoří jasně. Při srovnání nárůstu HDP v průběhu těchto třiceti let s úrovní v době rozdělení zjistíme, že HDP na hlavu se za celé období v České republice zvýšil zhruba dvojnásobně, na Slovensku více než 2,7krát. Slovensku se vedlo lépe již v dekádě, kdy došlo k rozdělení, ač jen mírně – Česko si pomohlo o pětinu, Slovensko o třetinu. Totéž platí i o období do roku 2010, ale rozdíl je již citelný – HDP Slovenska se zvýšil více než dvojnásobně, český jen 1,6krát.
Zajímavý je pohled také po jednotlivých desetiletích. Zatímco v první samostatné dekádě rostl slovenský HDP jen mírně rychleji, ve druhé mezi lety 2000 a 2010 nás Slovensko zřejmě díky dobrým reformám a přijetí eura „přerostlo“ již citelně (růst přes 60 procent proti našemu jen o málo většímu než třetinovému růstu). V minulé dekádě byl už sledovaný růst v obou zemích podobný (přes 20 procent u nás, na Slovensku o něco víc).
Do třetice, pohled na absolutní přírůstek HDP na hlavu (opět v PPP) ukazuje, že se za celé období v obou zemích tato hodnota zvýšila přibližně o 20 tisíc dolarů. Jak vyplývá z uvedených dat, na Slovensku samozřejmě stejný absolutní přírůstek vedl k mnohem vyššímu tempu růstu.
Z pohledu růstu ekonomiky (v paritě kupní síly na hlavu) si tedy Slovensko dle čísel „rozvázalo ruce“ rozdělením federace k vyššímu růstu (nikoliv naopak). To je nejen v porovnání s tím, jak jsou tyto tři dekády obvykle interpretovány u nás, překvapivé. Ještě víc pozoruhodný výsledek to je vzhledem k velmi turbulentní politické situaci na Slovensku v nemalé části tohoto období (proti poměrně stabilnímu prostředí v Česku).
I nad rámec samozřejmého konstatování, že „ekonomika není vše“ a „čísla nejsou přesná“, se nabízí nejméně tři poznámky či otazníky, které tato data nastolují. První se týká faktu, že ukazatel růstu HDP na hlavu v PPP trpí notnou nepřesností (hlavně odhad parity kupní síly) a také přesně nepopisuje to, jak moc se život v našich zemích zlepšil. Proto nelze porovnání těchto ukazatelů prezentovat jako něco „autoritativního“, ale spíše jako věc k zamyšlení. Například to, do čeho země HDP „investují“, může vést k velmi odlišné kvalitě života jejich občanů. Třeba Česko investuje do zdravotnictví, školství a srovnání životní úrovně v zemi více než Slovensko. Propočet na paritu kupní síly ovlivňují také různé vládní politiky. Neznamená to ale, že zde souvislost s kvalitou života není. V podmínkách fungujících demokratických společností se obvykle stabilní a vyšší ekonomický růst do kvality života většiny lidí „propíše“. Například příspěvkem vyšších příjmů do státní kasy (které nám dnes velmi chybí).
Druhá otázka hodná diskuse se týká vlivu „rozdílné startovací čáry“. Bezesporu platí, že od jisté úrovně bohatství země není snadné držet tempo růstu tak vysoké jako v zemích poměrně chudších. To by mohlo „omluvit“ slabší česká data. Na stranu druhou, rozvinutější česká ekonomika, mimo jiné s lépe fungujícími institucemi, měla – zejména zpočátku – učinit růst snazší. A mělo by to tedy vést v porovnání se sousední ekonomikou, která navíc musela ve velmi obtížné politické situaci (vlády Vladimíra Mečiara) budovat instituce státu, k rychlejšímu českému tempu růstu. (A zdá se, že přínos kvalitnějších některých institucí je výhodou naší země i nyní.)
Je tedy otázka, zda lze „omlouvat“ špatný český výsledek tím, že Slovensku se z nízké základny rostlo snadněji.
Zatřetí, je pravděpodobné, že samotné rozdělení země nehrálo hlavní roli v tom, jak rychle poté ekonomiky rostly. Mohl to být vliv domácích (nejen ekonomických) politik, které byly pro rozvoj země hlavní. Z pohledu této hypotézy je pozoruhodné, že Slovensko, které protrpělo strašné roky s Vladimírem Mečiarem, období kvalitního, leč krátkého vládnutí dua Dzurinda/Mikloš (odpovědného za ekonomické politiky a zejména hluboké reformy), následované až polokriminálním vládnutím Roberta Fica, by v kategorii „kvality ekonomické politiky“ vítězilo.
Jinými slovy, poměrně krátké období kompetentního a reformního vládnutí by převážilo „problémy“ ve zbylém čase. (Roli mohlo hrát i to, že Robert Fico, v rozporu se svými sliby, ponechal část reforem v platnosti.) Pokud je to pravda, je pro naši zemi cena za špatně připravené a ještě hůře provedené „reformy“ (za vlády Mirka Topolánka) – i neprovedené reformy jindy – hodně velká. Neb naše země byla ušetřena tak katastrofického vládnutí, jaké na Slovensku praktikovali premiéři Mečiar a Fico.
Z takto chatrných dat nelze vyvodit žádné silné závěry. Snad jen to, že bychom se nad dlouhodobě slabým výkonem naší ekonomiky – který z mnoha pohledů zaostává za tím, co lze legitimně očekávat – měli více zamýšlet. A uznat, že Slovákům se toho po rozdělení federace docela dost povedlo.
Chlácholit se „dojmy“, které neobstojí při pohledu na fakta, nikam nevede. Nesmíme omlouvat chyby, kterých se naše ekonomické politiky dopouštěly. Jen jejich přiznání a pochopení je cesta k lepším politikám v budoucnu. Přehlížet to, co se jinde, v tomto případě na Slovensku, povedlo a co u nás dlouhodobě vázne, ne-li dokonce „barvit naši realitu na růžovo“, není do budoucna dobrou cestou. I když se někdy zdá, aspoň podle „ekonomických“ textů k výročí rozdělení federace, že po ní ochotně kráčíme.